S jízdou na motorce jsi začal už v neuvěřitelných 3 letech. Pověz nám, jak se to přihodilo. 

Pochopitelně to samotné dítě nenapadne. Musí tam být potenciál a směřování od rodičů. U mě to byl můj táta. Jezdil na motorce, když jsem se narodil. Už když jel z porodnice, tak tvrdil, že mi postaví motorku. Motorku nepostavil. Ve třech letech mi ji koupil. Takže takhle jsem začal já.

Za chvíli se sám stanu tatínkem a nejpozději ve třech letech jezdí kluk taky. 

Mrzelo tě někdy, že ti rodiče vybrali právě motorku? Neviděl ses jako malý v jiném sportu?

Nikdy v životě. Několikrát se mě na to lidi ptali. Měl jsem spoustu vážných úrazů a kolikrát se divili, že jdu zpátky na motorku. Ani jednou se mi nestalo, že bych přemýšlel o konci. 

Když se mi stal nějaký úraz, těšil jsem se zpátky. Odpočítával jsem dny, kdy se uzdravím a vrátím se k mému životnímu stylu. Cestování, potkávání lidí, závodění, vyhrávání pohárů. To je můj život a jsem strašně rád, že mě k němu rodiče dovedli.

Zmiňoval jsi úrazy. Hodně úrazů… počítal jsi někdy, kolik jich už bylo?

To popravdě nevím, raději počítám vyhrané poháry. Bohužel úrazů bylo opravdu spousta. Několikrát to ale nebyla ani zlomenina. Třeba jen přetrhané vazy v kotníku, nebo sádra na nějakou dobu. Takže to nebylo ani tak strašné zranění. Párkrát jsem ale chodil o berlích a mám za sebou dost operací.

Vím, že to k tomu sportu patří. Je to extrémní sport, a ne cvrnkání kuliček. Vím, co všechno se může přihodit. Ale ani na vteřinku mě nezamrzelo, jakým směrem jsem se vydal, co dělám a co ještě pár let dělat budu.

Extrémní sport s sebou někdy nese i extrémní riziko. Dá se na něj vůbec nějak mentálně připravit? 

Na žádný úraz, pád na motorce, se nedá připravit. Neučíme se jako kaskadéři, jak správně spadnout, jezdím a závodím s cílem, aby se to povedlo. Abych nespadl. Bohužel někdy se ta chyba stane, hlavně z nepozornosti. Jako například u dopravní nehody. Při jednom skoku už přemýšlím, jak provedu ten další, při jízdě mám v hlavě plno myšlenek. Nesoustředím se na desetinu sekundy. Záhy se něco pokazí a já ležím na zemi.

Na ten pád ani zranění se prostě nepřipravíte. Mám na to ale jedno heslo, které se mi několikrát osvědčilo: „Víra tvá tě uzdraví.“ Mnohokrát jsem se dostal z velmi těžkého zranění právě díky mé víře, že se vrátím zpátky. 

Nejvíc mi pomohla v roce 2015. Tehdy jsem měl pravděpodobně největší úraz. Lékaři říkali, že minimálně 2 roky si sotva zavážu tkaničky. A já se po 2 měsících stal mistrem Evropy. Stál jsem na stupni vítězů. Hrála hymna. Měl jsem husí kůži a tekly mi slzy. Říkali 2 roky a já tam po 2 měsících stál s tím nejlepším pocitem na světě. Nic mě nebolelo. Doktoři mě pravidelně kontrolovali a nechápali, jak jsem se tak rychle uzdravil. Předtím jsem měl roztrhané vnitřnosti a ty při poslední kontrole, sonu břicha, vypadaly lépe než u zdravého člověka. Takže: když se chce, tak to jde. A to platí i při uzdravování.

Úrazy samozřejmě jsou černá stránka tohohle sportu, ale u jakého sportu se s úrazy nesetkáte. Já si tento sport vybral, vím, co k němu patří.

Pojďme k veselejšímu tématu: jsi jeden ze dvou lidí na světě, kteří umí skočit tzv. tandemové salto (salto na motorce ve dvou). Pamatuješ si, kdy jsi ho skákal poprvé? 

První jsem skočil s kamarádem. Když se učíme něco nového, tak skáčeme do tzv. foam pitu. To je bedna plná molitanových kostek, jako je v gymnastice. My ji akorát máme 16 metrů dlouhou a 10 metrů širokou. Takže obrovská bedna, abych se tam vlezl s motorkou. A do ní jsme to v pohodě zvládli.

Pak v roce 2009 přišel nápad. Tandemové salto skočím s bývalým pražským primátorem Pavlem Bémem. Před vyprodanou O2 arenou, ve které si tak polovina lidí přála náš pád na hlavu. 

Poprvé jsem skákal s dospělým člověkem. Nevěděl jsem, co se stane. Pan primátor na mě ale působil velmi pozitivně. Jako velký sportovec. Mile mě překvapil, když jsem se ho zeptal: “Bojíš se?” A on na to: “Bojím se strašně, ale věřím ti.” To mě nakoplo a šli jsme do toho. 

Udělali jsme společné salto a dopadli na kola. Měl jsem velkou radost, že jsme to zvládli. Byli jsme teprve druzí na světě, co to skočili ve dvou na motorce. Od té doby jsem to zvládl několikrát. Je to náročný skok a baví mě. Pokaždé se směju, když s dotyčným doskočíme a já mu blahopřeju s větou: “Seš hustej, já bych si před sebe nesedl.” :-)

Ty jsi i velký cestovatel. Jezdíš po světě za závody i jen tak objevovat. Jaké místo ti přirostlo k srdci? Kam se rád vracíš? 

Miluju Itálii. Mám hned několik míst, které tam rád navštěvuju, třeba Benátky a Miláno, ... Tam mám kamarády, za kterými se vracím. Jen je navštívím a podívám se, jak se mají.

Další milovanou zemí je Španělsko a k srdci mi přirostla i Anglie. Tu jsem předtím neměl moc v lásce. Angličané jsou takoví „studení čumáci“. Moc neprojevují emoce. Když jsem tam během závodu skočil ten nejtěžší skok, který umím, tak jsem si myslel, jak budou davy bouřit. A Angličané jen něžně zatleskali a pod vousy utrousili: „Yes, brilliant.“ Tím to skončilo. 

Potom jsem ale Anglii přišel na chuť. Hodně jsem tam závodil. A zalíbilo se mi to tam. Je to jiný životní styl, který mě zajímá. Je pro mě vždycky zážitek, když dostanu nabídku na závody a můžu se podívat do Londýna. Několikrát jsem jezdil ve Wembley, nebo dokonce v Kalifornii, v USA. Tam to má taky své kouzlo. 

Rád poznávám a cestuji. Mám v hlavě i pár dovolených, které chci zažít a mám je v plánu. Příkladem je dovolená letecky do Kanady, kde si půjčím obytný vůz. Pojedu podél pobřeží na východní straně až dolů do Mexika. Tam zastavím, pronajmu si malý osobák a pojedu na 2 dny do Vegas a zpátky. To je má vysněná dovolená. Vím ale, že je na takovou cestu potřeba nejméně měsíc. Je to přece jenom štreka.

Dále už několik let plánuju zaoceánskou loď. Jet z Karibiku, přes Jamajku a další podobné zastávky. Moc mě to láká. Zatím jen nebyl čas se tam vydat.

Máme za sebou výjimečný rok a půl. Spoustu takových snů jsme museli odložit. Jak to řeší člověk jako ty, který má aktivní životní styl a je zvyklý hodně cestovat?

Nesl jsem to špatně. Koupil jsem si velkou mapu, abych alespoň po ní mohl jezdit prstem.

Teď už to beru lehce s humorem. Pevně doufám, že se nevrátíme zpátky do těch kolejí, kdy bude zase všechno zavřené, protože jsem to nesl opravdu špatně. Cestování mi hodně chybělo. Doma sice tvořím hezké věci, aby se mi domácí atmosféra líbila, ale ta radost z nově koupených klik po chvilce přejde. Byl jsem z nich nadšený, to jo, ale hned bych je vyměnil za výlet do ciziny.

Cestuješ i po České republice?

Určitě. Jeli jsme s karavanem po lomech a pískovnách s krásnou vodou, do které se dalo skákat. V zimě se už pár let chodím otužovat. Takže jsem se byl několikrát koupat. Nedá se tomu říkat zábava. Mám radost, že se hecnu, ale neužívám si to. Byla to pro mě aktivita i zpestření, během kterého se něco dělo. Cestování mi totiž strašně chybělo.

Jak jsem říkal, několikrát jsem byl v zimě v Kalifornii a letos nic. A když ne Kalifornie, tak alespoň závody. Vždy jsem před nimi nervózní a snažím se to odstranit. Teď mi ta nervozita chybí. Už jsem na to tak zvyklý. V březnu jsem oslavil 30 let, profesionální freestyle závody jezdím od 16 let a cestuji od malička. Je to prostě mojí součástí. 

Cest do zahraničí máš za sebou stovky. Zažil jsi na nich někdy nějaké karamboly, nebo se ti vyhýbají?

Pochopitelně ano. Například jsem byl s přítelkyní na Islandu, půjčili jsme si auto a po 4 dnech jsme ho vraceli. Nevšimli jsme si lehce odřeného zadního nárazníku, nebylo to nic vážného, žádná promáčklina. Pán z půjčovny nás obvinil z poškození. Tvrdil, že na tohle se naše pojištění nevztahuje, a chtěl po nás skoro 100 tisíc korun. Byl to hrozný nesmysl, kdyby měli ten poničený díl přestříkat, stálo by to zhruba 3 tisíce. I s dražšími službami na Islandu to pořád hrubě nevycházelo. Když jsem se ale zmínil o soudu, pán naštěstí ustoupil. 

Tu situaci jsem vzal jako varování. Od té doby si všechno před půjčením projdu, ptám se na dané pojištění a volím to nejvyšší možné. Může se stát cokoliv, ani ne mou vinou, a já mám problém. Na pojištění nikdy nešetřím.

To samé platí u cestovního pojištění. V Kalifornii, roku 2012, jsem si na dvanáctkrát zlomil nohu. Podstoupil jsem dvě operace a po dvou týdnech mě propustili domů. Letěl jsem první třídou, protože jsem nemohl normálně sedět. Jinak by mě ani nepustili do Čech. 

V Praze jsem po návratu šel na další zákrok. Půl roku jsem se léčil s ošklivou zlomeninou a najednou z americké nemocnice přišla faktura s částkou 2 800 000 Kč. Tato situace se mohla kdykoliv stát každému. Za jízdy na koni, kvůli autonehodě, během půjčení vodního skútru … Ošklivý úraz nesouvisí pouze s extrémním sportem a platit veškeré výdaje je pro většinu lidí obrovský problém.

Za sebe pojištění nepodceňuju, nikdy. Stokrát ho zaplatím a na stoprvní se mi vrátí.

Děláš podle vlastních slov extrémní sport se spoustou rizik. Baví tě a živí zároveň. Zároveň za chvíli budeš táta. Cítíš teď větší zodpovědnost ke svému okolí? 

Rozhodně. Poznamenaly mě zkušenosti nejen s autem a s účtem z Ameriky. Dneska bych do zahraničí a po Čechách nevyjel bez pojištění. Mám to jako povinnou věc sám pro sebe. 

Nedávno jsme jeli s přítelkyní jen na otočku do Itálie, protože mám své celoroční evropské pojištění, automaticky jsem ho vyřídil i jí. Bez toho už bych prostě nikam nevyjel.

Děláš skoky, na které si jiní ani netroufnou, máš za sebou spoustu úrazů, na motorku sedáváš od 3 let … Míváš vůbec někdy strach?

Mívám. Kdybych ho neměl, udělal bych něco šíleného a nedopadlo by to dobře. Strach musí být kamarád. Můj sport je o překonávání strachu. Jde o to mít ten respekt. Záleží na jedné malé chybě. A mě ten pád bolí jako kohokoliv jiného. Nejsem rád v nemocnici, nechci znovu cítit bolest.

Vím, že musím trénovat, na konkrétní cvik 100% myslet a svůj strach překonávat. A zároveň tím překonávám sám sebe. Jedině tak se můžu zlepšit.

Přečtěte si:

Cestujete za sportem? Nezapomeňte se připojistit

Nikol Moravcová: Rychlé přesuny a romantika na dvou kolech

Závodník Richard Gonda radí, jak se vyhnout nebezpečným situacím na silnici

Podcast Stačí málo: „Nic jako bezpečná motorka neexistuje.“