Petr Pilát na motorce jezdí od 3 let a je jeden ze dvou lidí na světě, kteří umí skočit tandemové salto. Na své cestě za titulem Mistra Evropy ve freestyle motokrosu překonal spoustu těžkých zranění a ustál mnoho pádů. Jak se Petr vlastně k motorce dostal? Co ho dostalo z nejtěžších zranění kariéry? A jaké evropské země doporučuje procestovat? To se dočtete v rozhovoru, přejeme příjemné čtení!
S jízdou na motorce jsi začal už v neuvěřitelných 3 letech. Pověz nám, jak se to přihodilo.
Pochopitelně to samotné dítě nenapadne. Musí tam být potenciál a směřování od rodičů. U mě to byl můj táta. Jezdil na motorce, když jsem se narodil. Už když jel z porodnice, tak tvrdil, že mi postaví motorku. Motorku nepostavil. Ve třech letech mi ji koupil. Takže takhle jsem začal já.
Za chvíli se sám stanu tatínkem a nejpozději ve třech letech jezdí kluk taky.
Mrzelo tě někdy, že ti rodiče vybrali právě motorku? Neviděl ses jako malý v jiném sportu?
Nikdy v životě. Několikrát se mě na to lidi ptali. Měl jsem spoustu vážných úrazů a kolikrát se divili, že jdu zpátky na motorku. Ani jednou se mi nestalo, že bych přemýšlel o konci.
Když se mi stal nějaký úraz, těšil jsem se zpátky. Odpočítával jsem dny, kdy se uzdravím a vrátím se k mému životnímu stylu. Cestování, potkávání lidí, závodění, vyhrávání pohárů. To je můj život a jsem strašně rád, že mě k němu rodiče dovedli.
Zmiňoval jsi úrazy. Hodně úrazů… počítal jsi někdy, kolik jich už bylo?
To popravdě nevím, raději počítám vyhrané poháry. Bohužel úrazů bylo opravdu spousta. Několikrát to ale nebyla ani zlomenina. Třeba jen přetrhané vazy v kotníku, nebo sádra na nějakou dobu. Takže to nebylo ani tak strašné zranění. Párkrát jsem ale chodil o berlích a mám za sebou dost operací.
Vím, že to k tomu sportu patří. Je to extrémní sport, a ne cvrnkání kuliček. Vím, co všechno se může přihodit. Ale ani na vteřinku mě nezamrzelo, jakým směrem jsem se vydal, co dělám a co ještě pár let dělat budu.
Extrémní sport s sebou někdy nese i extrémní riziko. Dá se na něj vůbec nějak mentálně připravit?
Na žádný úraz, pád na motorce, se nedá připravit. Neučíme se jako kaskadéři, jak správně spadnout, jezdím a závodím s cílem, aby se to povedlo. Abych nespadl. Bohužel někdy se ta chyba stane, hlavně z nepozornosti. Jako například u dopravní nehody. Při jednom skoku už přemýšlím, jak provedu ten další, při jízdě mám v hlavě plno myšlenek. Nesoustředím se na desetinu sekundy. Záhy se něco pokazí a já ležím na zemi.
Na ten pád ani zranění se prostě nepřipravíte. Mám na to ale jedno heslo, které se mi několikrát osvědčilo: „Víra tvá tě uzdraví.“ Mnohokrát jsem se dostal z velmi těžkého zranění právě díky mé víře, že se vrátím zpátky.
Nejvíc mi pomohla v roce 2015. Tehdy jsem měl pravděpodobně největší úraz. Lékaři říkali, že minimálně 2 roky si sotva zavážu tkaničky. A já se po 2 měsících stal mistrem Evropy. Stál jsem na stupni vítězů. Hrála hymna. Měl jsem husí kůži a tekly mi slzy. Říkali 2 roky a já tam po 2 měsících stál s tím nejlepším pocitem na světě. Nic mě nebolelo. Doktoři mě pravidelně kontrolovali a nechápali, jak jsem se tak rychle uzdravil. Předtím jsem měl roztrhané vnitřnosti a ty při poslední kontrole, sonu břicha, vypadaly lépe než u zdravého člověka. Takže: když se chce, tak to jde. A to platí i při uzdravování.
Úrazy samozřejmě jsou černá stránka tohohle sportu, ale u jakého sportu se s úrazy nesetkáte. Já si tento sport vybral, vím, co k němu patří.
Pojďme k veselejšímu tématu: jsi jeden ze dvou lidí na světě, kteří umí skočit tzv. tandemové salto (salto na motorce ve dvou). Pamatuješ si, kdy jsi ho skákal poprvé?
První jsem skočil s kamarádem. Když se učíme něco nového, tak skáčeme do tzv. foam pitu. To je bedna plná molitanových kostek, jako je v gymnastice. My ji akorát máme 16 metrů dlouhou a 10 metrů širokou. Takže obrovská bedna, abych se tam vlezl s motorkou. A do ní jsme to v pohodě zvládli.
Pak v roce 2009 přišel nápad. Tandemové salto skočím s bývalým pražským primátorem Pavlem Bémem. Před vyprodanou O2 arenou, ve které si tak polovina lidí přála náš pád na hlavu.
Poprvé jsem skákal s dospělým člověkem. Nevěděl jsem, co se stane. Pan primátor na mě ale působil velmi pozitivně. Jako velký sportovec. Mile mě překvapil, když jsem se ho zeptal: “Bojíš se?” A on na to: “Bojím se strašně, ale věřím ti.” To mě nakoplo a šli jsme do toho.
Udělali jsme společné salto a dopadli na kola. Měl jsem velkou radost, že jsme to zvládli. Byli jsme teprve druzí na světě, co to skočili ve dvou na motorce. Od té doby jsem to zvládl několikrát. Je to náročný skok a baví mě. Pokaždé se směju, když s dotyčným doskočíme a já mu blahopřeju s větou: “Seš hustej, já bych si před sebe nesedl.” :-)
Ty jsi i velký cestovatel. Jezdíš po světě za závody i jen tak objevovat. Jaké místo ti přirostlo k srdci? Kam se rád vracíš?
Miluju Itálii. Mám hned několik míst, které tam rád navštěvuju, třeba Benátky a Miláno, ... Tam mám kamarády, za kterými se vracím. Jen je navštívím a podívám se, jak se mají.
Další milovanou zemí je Španělsko a k srdci mi přirostla i Anglie. Tu jsem předtím neměl moc v lásce. Angličané jsou takoví „studení čumáci“. Moc neprojevují emoce. Když jsem tam během závodu skočil ten nejtěžší skok, který umím, tak jsem si myslel, jak budou davy bouřit. A Angličané jen něžně zatleskali a pod vousy utrousili: „Yes, brilliant.“ Tím to skončilo.
Potom jsem ale Anglii přišel na chuť. Hodně jsem tam závodil. A zalíbilo se mi to tam. Je to jiný životní styl, který mě zajímá. Je pro mě vždycky zážitek, když dostanu nabídku na závody a můžu se podívat do Londýna. Několikrát jsem jezdil ve Wembley, nebo dokonce v Kalifornii, v USA. Tam to má taky své kouzlo.
Rád poznávám a cestuji. Mám v hlavě i pár dovolených, které chci zažít a mám je v plánu. Příkladem je dovolená letecky do Kanady, kde si půjčím obytný vůz. Pojedu podél pobřeží na východní straně až dolů do Mexika. Tam zastavím, pronajmu si malý osobák a pojedu na 2 dny do Vegas a zpátky. To je má vysněná dovolená. Vím ale, že je na takovou cestu potřeba nejméně měsíc. Je to přece jenom štreka.
Dále už několik let plánuju zaoceánskou loď. Jet z Karibiku, přes Jamajku a další podobné zastávky. Moc mě to láká. Zatím jen nebyl čas se tam vydat.
Máme za sebou výjimečný rok a půl. Spoustu takových snů jsme museli odložit. Jak to řeší člověk jako ty, který má aktivní životní styl a je zvyklý hodně cestovat?
Nesl jsem to špatně. Koupil jsem si velkou mapu, abych alespoň po ní mohl jezdit prstem.
Teď už to beru lehce s humorem. Pevně doufám, že se nevrátíme zpátky do těch kolejí, kdy bude zase všechno zavřené, protože jsem to nesl opravdu špatně. Cestování mi hodně chybělo. Doma sice tvořím hezké věci, aby se mi domácí atmosféra líbila, ale ta radost z nově koupených klik po chvilce přejde. Byl jsem z nich nadšený, to jo, ale hned bych je vyměnil za výlet do ciziny.
Cestuješ i po České republice?
Určitě. Jeli jsme s karavanem po lomech a pískovnách s krásnou vodou, do které se dalo skákat. V zimě se už pár let chodím otužovat. Takže jsem se byl několikrát koupat. Nedá se tomu říkat zábava. Mám radost, že se hecnu, ale neužívám si to. Byla to pro mě aktivita i zpestření, během kterého se něco dělo. Cestování mi totiž strašně chybělo.
Jak jsem říkal, několikrát jsem byl v zimě v Kalifornii a letos nic. A když ne Kalifornie, tak alespoň závody. Vždy jsem před nimi nervózní a snažím se to odstranit. Teď mi ta nervozita chybí. Už jsem na to tak zvyklý. V březnu jsem oslavil 30 let, profesionální freestyle závody jezdím od 16 let a cestuji od malička. Je to prostě mojí součástí.
Cest do zahraničí máš za sebou stovky. Zažil jsi na nich někdy nějaké karamboly, nebo se ti vyhýbají?
Pochopitelně ano. Například jsem byl s přítelkyní na Islandu, půjčili jsme si auto a po 4 dnech jsme ho vraceli. Nevšimli jsme si lehce odřeného zadního nárazníku, nebylo to nic vážného, žádná promáčklina. Pán z půjčovny nás obvinil z poškození. Tvrdil, že na tohle se naše pojištění nevztahuje, a chtěl po nás skoro 100 tisíc korun. Byl to hrozný nesmysl, kdyby měli ten poničený díl přestříkat, stálo by to zhruba 3 tisíce. I s dražšími službami na Islandu to pořád hrubě nevycházelo. Když jsem se ale zmínil o soudu, pán naštěstí ustoupil.
Tu situaci jsem vzal jako varování. Od té doby si všechno před půjčením projdu, ptám se na dané pojištění a volím to nejvyšší možné. Může se stát cokoliv, ani ne mou vinou, a já mám problém. Na pojištění nikdy nešetřím.
To samé platí u cestovního pojištění. V Kalifornii, roku 2012, jsem si na dvanáctkrát zlomil nohu. Podstoupil jsem dvě operace a po dvou týdnech mě propustili domů. Letěl jsem první třídou, protože jsem nemohl normálně sedět. Jinak by mě ani nepustili do Čech.
V Praze jsem po návratu šel na další zákrok. Půl roku jsem se léčil s ošklivou zlomeninou a najednou z americké nemocnice přišla faktura s částkou 2 800 000 Kč. Tato situace se mohla kdykoliv stát každému. Za jízdy na koni, kvůli autonehodě, během půjčení vodního skútru … Ošklivý úraz nesouvisí pouze s extrémním sportem a platit veškeré výdaje je pro většinu lidí obrovský problém.
Za sebe pojištění nepodceňuju, nikdy. Stokrát ho zaplatím a na stoprvní se mi vrátí.
Děláš podle vlastních slov extrémní sport se spoustou rizik. Baví tě a živí zároveň. Zároveň za chvíli budeš táta. Cítíš teď větší zodpovědnost ke svému okolí?
Rozhodně. Poznamenaly mě zkušenosti nejen s autem a s účtem z Ameriky. Dneska bych do zahraničí a po Čechách nevyjel bez pojištění. Mám to jako povinnou věc sám pro sebe.
Nedávno jsme jeli s přítelkyní jen na otočku do Itálie, protože mám své celoroční evropské pojištění, automaticky jsem ho vyřídil i jí. Bez toho už bych prostě nikam nevyjel.
Děláš skoky, na které si jiní ani netroufnou, máš za sebou spoustu úrazů, na motorku sedáváš od 3 let … Míváš vůbec někdy strach?
Mívám. Kdybych ho neměl, udělal bych něco šíleného a nedopadlo by to dobře. Strach musí být kamarád. Můj sport je o překonávání strachu. Jde o to mít ten respekt. Záleží na jedné malé chybě. A mě ten pád bolí jako kohokoliv jiného. Nejsem rád v nemocnici, nechci znovu cítit bolest.
Vím, že musím trénovat, na konkrétní cvik 100% myslet a svůj strach překonávat. A zároveň tím překonávám sám sebe. Jedině tak se můžu zlepšit.
Přečtěte si:
Cestujete za sportem? Nezapomeňte se připojistit
Nikol Moravcová: Rychlé přesuny a romantika na dvou kolech
Závodník Richard Gonda radí, jak se vyhnout nebezpečným situacím na silnici
Podcast Stačí málo: „Nic jako bezpečná motorka neexistuje.“
Když se zamyslíme nad tím, jak jsme se ještě zcela nedávno mohli přepravovat po městě, víme, že v podstatě existovaly jen dvě možnosti: autem či veřejnou dopravou. Dnes je nabídka mnohem širší. Elektrokola, sdílené dopravní prostředky nebo elektromobily postupně mění způsob, jakým se po městech pohybujeme.
Proměňuje se i náš pohled na mobilitu. Zatímco futuristé na počátku 20. století oslavovali automobil jako symbol pokroku, dnes se stále více diskutuje o tom, jak dopravu učinit udržitelnější, tišší a šetrnější k životnímu prostředí.
Změny se nikdy nedějí přes noc, zvláště pokud se týkají hluboce zakořeněných sociálních návyků. Proto je auto stále velmi běžný dopravní prostředek: podle studie Ipsos 87 % Evropanů vlastní vůz a 84 % jej používá každý den.
Avšak jiná data naznačují, že se něco mění ve způsobu, jakým lidé přistupují k mobilitě, s rostoucím zájmem o možnosti využití elektřiny.
Podle údajů ACEA (Evropské asociace výrobců automobilů) v roce 2025 představovaly bateriové elektromobily 17,4 % podílu na trhu v Evropské unii oproti 13,6 % v předchozím roce. Hybridní elektromobily získaly 34,5 % trhu a staly se tak jasným favoritem v zemích EU. Naopak kombinovaný podíl vozidel výhradně s benzinovým nebo naftovým motorem klesl na 35,5 % ze 45,2 % v roce 2024.
K tomu můžeme přidat stále rozsáhlejší používání jízdních kol, zejména elektrokol, která se opět stávají populárními: dnes vlastní kolo každý pátý Evropan, 42 % uživatelů uvádí, že své elektrokolo používá častěji než před pěti lety, a 32 % plánuje jej v budoucnu používat ještě více.
Není proto divu, že se tento posun v pojímání mobility projevuje obzvláště u mladších generací.
Výzkum z Evropské unie potvrzuje, že lidé ve věku 18 - 34 let volí stále častěji „přístupnější“ možnosti mobility. V této věkové skupině využívá 72 % osob veřejnou dopravu a 50 % jezdí tradičním bicyklem.
Přestože automobil zůstává důležitým dopravním prostředkem, mladí dospělí častěji zvažují i jeho finanční náročnost. Podle americké centrální banky jsou lidé v této věkové skupině více zadluženi než předchozí generace, takže je nezbytné snižovat výdaje tak, aby to mělo dopad i na dopravní řešení.
Experti upozorňují, že ačkoliv jsou elektromobily stále dostupnější a roste počet modelů, které lze pořídit za méně než 30 000 Eur, kupní cena nadále zpomaluje jejich pořizování spotřebiteli. Proto se klíčovým nástrojem pro urychlení růstu tohoto trhu mohou stát takové výhody, jako jsou daňové úlevy a nákupní pobídky.
Proč se tedy mladší generace stále více přiklánějí k udržitelným formám dopravy než generace předchozí?
Jedním z klíčových cílů je, aby do roku 2030 jezdilo po evropských silnicích nejméně 30 milionů automobilů s nulovými emisemi. A výhled do roku 2050 počítá s tím, že téměř všechna auta budou udržitelná a budou produkovat nulové emise.
Tato transformace vyžaduje vytvoření systému mobility a dopravy, který bude nejen ekologičtější a méně škodlivý pro životní prostředí, ale i více inovativní a digitální. V této souvislosti se změna může týkat i pojišťovacích modelů souvisejících s mobilitou, které mohou tento nový kulturní přístup přizpůsobit potřebám lidí.
Česká republika zatím postupuje směrem k udržitelnější dopravě pomaleji než některé západoevropské země. Obecně platí, že navzdory socioekonomickému a technologickému vývoji, ke kterému v zemi došlo za několik posledních desetiletí, nedošlo v českém systému mobility k žádným zvlášť významným strukturálním změnám. Mobilita se stále spoléhá především na individuální dopravu vozem a vozidla jsou nadále z valné části poháněna fosilními palivy.
Není proto divu, že podle Evropské agentury pro životní prostředí má Česká republika jeden z nejstarších vozových parků v Evropě s průměrným stářím vozidel 16 let. To je doprovázeno jedním z nejnižších podílů automobilů na alternativní paliva. Otázky týkající se paliv nabývají na významu zejména s ohledem na to, že ceny nadále rostou v důsledku geopolitického napětí na Blízkém východě.
Přestože ceny paliv vzrostly, bateriové elektromobily tvořily v polovině roku 2025 pouze 0,6 % osobních automobilů z celkového počtu 6,7 milionů vozidel v České republice. Plug-in hybridní elektromobily představovaly pouze 0,4 % celého vozového parku.
Česká republika má v současné době asi 6 200 veřejných nabíjecích stanic, což ji řadí na 14. místo v Evropské unii co do počtu nabíjecích stanic.
Rozvoj elektromobility podporují také veřejné programy. V letech 2022–2023 byl spuštěn program Ekomobilita pro obce, který pomáhá financovat nákup elektromobilů, vozidel na vodíkový pohon a neveřejných dobíjecích stanic. Díky této iniciativě již byla poskytnuta podpora na zakoupení více než 1 500 vozidel. Na program navázala další výzva pro veřejný sektor, která rozšířila podporu také na nákladní elektrokola.
Dotace jsou k dispozici i pro neveřejné nabíjecí stanice v domácnostech a bytových domech. Díky těmto programům financování zaznamenala Česká republika během prvních čtyř měsíců roku 2025 výrazný nárůst registrací elektromobilů.
Další rozvoj udržitelné dopravy má podpořit také Modernizační fond, který bude fungovat minimálně do roku 2030. Peníze z něj směřují například do ekologičtější městské dopravy, vlaků s alternativním pohonem nebo do výstavby potřebné dobíjecí a plnicí infrastruktury.
Pozornost nebude zaměřena pouze na městské oblasti, ale více i na venkov. Byl zřízen fond na podporu odlehlých oblastí, které jsou znevýhodněné omezenými službami veřejné dopravy a jsou ohrožené rostoucími náklady na vytápění a dopravu. V těchto oblastech, kde se mobilita řeší častějším používáním automobilů, podporuje fond zavedení elektrických vozidel v rámci veřejné dopravy a také řešení sdílené mobility a cyklistiku.
Zvláštní pozornost je věnována i železnicím. Byly vypracovány plány na vysokorychlostní železniční tratě, které výrazně zkrátí cestovní dobu a zpřístupní rychlou železniční dopravu minimálně 75 % české populace. Očekává se rovněž, že tato zlepšení přesunou značný podíl nákladní dopravy ze silnic na železnici.
Rozvoj udržitelnější dopravy podporují také legislativní změny. Díky nim roste podíl obnovitelných zdrojů energie a vedle tradičních biopaliv se stále více prosazují jejich pokročilejší varianty vyráběné z biomasy a odpadu. Česká doprava tak postupně prochází proměnou směrem k ekologičtějším řešením.
Přečtěte si také:
Jak snížit osobní uhlíkovou stopu
Podcast Stačí málo: „Lidé se bojí nových technologií, protože nevědí, co udělají.“
Jak automobily přispívají ke změně klimatu (a tipy, jak snížit emise)