Co pro vás znamená, když se posadíte na motorku?

Je to určitý pocit svobody, ale zároveň i velké zodpovědnosti. Kdybych jezdila na pláži s větrem ve vlasech, je to určitě lepší zážitek než kličkovat po Praze v zácpě. Ale cítit ten letní vánek, rozkvetlé stromy a pozorovat kolemjdoucí i jedoucí je takový krásný nepřenosný pocit, který zažijete jen párkrát do roka a rozhodně stojí za to. 

Jste radši na sedadle spolujezdce, nebo řidiče?

Zásadně řidič. Připadám si totiž pak vzadu se svýma 180 centimetry jako vosa na bonbonu (smích). Jako spolujezdec jsem projela celé Bali a kus Thajska a musím říct, že na dlouhé tratě to spolujezdec nemá úplně komfortní. Naposledy jsem jela vzadu s manželem na ostrově Fuerteventura a pocítila jsem nepohodlí nejen fyzicky, ale i v tom, že nemůžu rozhodovat o směru trasy.

A kam se ráda projíždíte? Na zmrzku, na výlet nebo jako alternativu na běžné ježdění?

S dítětem už moc není čas na jakoukoliv romantiku, takže většinou se jedná o rychlé přesuny, schůzky v centru nebo na nějaké zkrášlovací procedury, ale teda zmrzlinu si u toho taky ráda dám.

Říkáte o sobě, že s narozením vaší dcerky se trochu bojíte řídit. Jak se změnilo Vaše nahlížení na bezpečnost nejen za poslední čtyři roky?

Na Vespě jezdím po Praze už více než 10 let a posledních pár let jsem vynechala hlavně z praktického důvodu, protože dítě na motorce úplně není kam dát, že jo. Ale přiznávám, že jsem i více opatrná na sebe. Neměla jsem sice na motorce žádnou vážnější nehodu, ale nemůžu ovlivnit ostatní účastníky provozu, a tak jsem výjezdy na motorce poslední roky trochu minimalizovala. 

Co pro vás znamená pojištění? Je to cesta, jak si užívat a zůstat svá, zatímco jste zároveň zodpovědná?

Když jsem byla mladší, pojištění jsem tolik neřešila. Poté, když jsem spadla na paraglidingu ze srázu a začala se více zajímat o adrenalinové sporty, byla jsem okolím tak trochu donucena řešit i jiné než klasické pojištění. Můj manžel, po pár letech soužití a zkušeností se mnou, udělal raději pojištění na všechno včetně domácnosti. (smích)

Je pro vás nyní důležité mít i havarijní pojištění, a ne jen povinné?

Určitě ano. Pro mě je už i to havarijní vlastně tak trochu povinné. Hodně cestujeme a vždycky si v zahraničí připlatíme plné pojištění, protože nechceme nic riskovat.

S tím se pojí to, jestli radši pro jízdu volíte Vespu než auto jako ekologičtější variantu?

Máme elektrické auto, které nabíjíme z obnovitelných zdrojů, a proto je můj sen do budoucna přejít na ekologičtější verzi i u motorky. Často využívám na krátké přejezdy i sdílené elektro motorky, jen je poslední dobou problém s parkováním. Nedají se bohužel vrátit kdekoliv, zejména v centru Prahy, a tak si občas raději vyjedu na kole, což je vůbec nejlepší možnost a dělám tak něco nejen pro planetu, ale i svoje zdraví. 

Zažila jste někdy nějaké situace s motorkou, na které vzpomínáte, ať už to byly příjemné, nebo nebezpečné chvíle?

Příjemných je naštěstí pořád víc. Hlavně když jsem třeba odvážela svoje mírně ovíněné kamarádky z náplavky. Jednou jsem dokonce musela se zlomeným zápěstím dořídit do nemocnice. Spadla jsem ve Stromovce na longboardu a zhodnotila jako nejrychlejší řešení odvést se sama, ale byla to pravá ruka a tu bolest nahoru po Veletržní ulici cítím v žilách dodnes. 

Když by o vás přátelé vyprávěli nějaké zážitky, na co si vzpomenou ve spojitosti s motorkou? 

Těch bude asi víc. Hlavně mám celoživotní problém dát motorku na stojan, takže jsem častokrát přišla zpátky ke své ležící zvertikalizované Vespě někde na Národní třídě a kolemjdoucí mi museli pomáhat motorku zvednout. Taky jsem častokrát vjela někam, kam jsem neměla. Třeba na koupaliště v Divoké Šárce, kde jsem vyfasovala zcela oprávněně pokutu, ale chybami se člověk učí a možná proto už vyjíždím jen velmi slavnostně a hlavně nepodceňuji outfit. Už žádné rozevláté sukýnky ani děrovaný svetřík, ale koženou bundu, rukavice, pevné boty a vždycky zapnutou helmu.