Dva příběhy dětí, které ukazují následky raného traumatu
Ve článku se dočtete:
Rané trauma může vzniknout už v nejútlejším věku, dokonce i před narozením. Dítě si bolestivé zážitky vědomě nepamatuje, přesto zůstávají v podvědomí a mohou se projevit až po letech. Jak konkrétně se tyto zkušenosti promítají do života dětí, ukazují zkušenosti sociálních pracovnic ze SOS dětských vesniček.
O raném traumatu se stále málo mluví, přesto zásadně ovlivňuje život dítěte a následně se projevuje i v dospělosti. Proto je důležité zvyšovat povědomí veřejnosti a posilovat včasnou pomoc rodinám, které ji potřebují. Právě to je cílem společné iniciativy Generali České pojišťovny a SOS dětských vesniček, která chce umožnit co nejvíce dětem vyrůstat v bezpečném, stabilním a láskyplném prostředí. Protože právě to je ten nejlepší základ pro zdravý život.
Pláč spouštěl cigaretový kouř
Třináctiměsíční Vilík se dostal k přechodné pěstounce kvůli výrazně zanedbané péči rodičů a důvodnému podezření na týrání. Na první pohled působil jako obyčejné miminko, jeho chování ale skrývalo hlubokou bolest. Vždy, když s ním pěstounka přišla na návštěvu ke svým rodičům, spustil se u něj intenzivní pláč, který nešel ničím utišit. Zajímavé bylo, že když naopak rodiče navštívili pěstounku doma, žádný problém nenastal.
Dlouho nebylo jasné, co tyto situace spouští. Teprve když si sociální pracovnice prostudovala spis starších Vilíkových sourozenců, kteří už dokázali popsat, co doma zažívali, vyšlo najevo, o co jde. Soused pěstounčiných rodičů kouřil na sdíleném balkoně a cigaretový kouř se dostával do bytu. Právě tento pach byl pro Vilíka spouštěčem – partner biologické matky totiž děti pálil cigaretou. Vilík měl tedy cigaretový kouř spojený s obrovskou bolestí, strachem a pláčem sourozenců. I když si to nedokázal vědomě vybavit, tělo a paměť si prožitek uchovaly a reagovaly pokaždé, když se objevil stejný podnět.
„I když si tak malé dítě nedokáže zážitek zapamatovat vědomě, tělo a podvědomí si ho uloží. Proto pak může i zdánlivě obyčejný podnět, třeba vůně nebo zvuk, vyvolat silnou emoční reakci. Rané trauma se často projeví právě takto, skrze spouštěče, které okolí vůbec nemusí chápat,” vysvětluje Lenka Gláserová, vedoucí sociální pracovnice doprovázející pěstounské rodiny v SOS dětských vesničkách.
Generali Česká pojišťovna dlouhodobě spolupracuje s SOS dětskými vesničkami na podpoře duševního zdraví dětí. Cílem je nejen pomáhat dětem ze znevýhodněných rodin, které zažily rané trauma, ale také šířit osvětu mezi veřejností.
Podobně silně se trauma z raného dětství projevilo i u Anetky. Do pěstounské rodiny přišla ve dvou letech v těžce zanedbaném stavu. Neuměla chodit, nedokázala jíst lžičkou, vydávala jen neartikulované zvuky a prakticky neplakala – jako by necítila potřebu dát najevo emoce. Noví pěstouni s ní ale začali trpělivě pracovat a během několika měsíců udělala obrovský pokrok. Začala chodit, učila se jíst, začala více komunikovat a celkově doháněla to, co jí v prvních letech života chybělo.
Dnes je Anetce pět let a působí jako šikovná holčička, která je jen mírně pozadu za svými vrstevníky. Přesto u ní trauma z dětství stále zanechává viditelné stopy – je velmi fixovaná na svou pěstounskou maminku. Když musela maminka nečekaně na několik dní do nemocnice, Anetka zůstala doma v péči ostatních členů rodiny. Přesto odloučení nezvládla. Začala se znovu počůrávat, v noci ji trápily noční můry, častěji plakala a celkově působila neklidně a rozrušeně. Trvalo několik týdnů po návratu pěstounky, než se její stav stabilizoval a mohla navázat tam, kde předtím skončila.
Přečtěte si
Rané trauma očima odborníků: Co říkají data z praxe
4 praktické tipy pro rodiče a pečovatele, jak pomoci dětem zvládnout trauma
nebo si poslechněte podcast: „Vánoce jsou citově vypjaté období. Problémy eskalují.“
