SOS dětské vesničky pomáhají měnit životy dětí k lepšímu

Většina rodičů chce pro své dítě to nejlepší. Jenže někdy se do cesty postaví náročné životní okolnosti, a ne každé dítě má tak to štěstí vyrůstat ve stabilní a pečující rodině. Přitom právě to, co člověk prožije v raném věku, zásadně ovlivňuje jeho budoucí život. Naštěstí pro ohrožené děti a jejich rodiče existuje odborná pomoc, která dokáže hodně změnit.

Pomoc přichází až domů

Pokud se dítě ocitne ve složité situaci, ze které nemůže uniknout a s níž si nedokáže poradit vlastními silami, může to zanechat hlubokou ránu. Odborníci v takových případech mluví o raném traumatu – o zkušenostech, které naruší pocit bezpečí a důvěry ve svět.

Z tohoto důvodu v Česku existuje řada neziskových organizací, které se zaměřují na pomoc traumatizovaným dětem. Jednou z vůbec nejdéle fungujících jsou SOS dětské vesničky. Jejich sociální pracovníci a pracovnice pomáhají ročně tisícovkám dětí – jsou s nimi v přímém kontaktu a pracují s nimi v přirozeném prostředí, nejlépe u nich doma.

„Pracujeme nejen s dětmi, ale i s jejich rodiči. Cílem naší pomoci je vyřešit sociální či materiální situaci, aby děti mohly vyrůstat doma a nedošlo k jejich odebrání do náhradní péče. Poskytujeme terénní sociální služby, krizovou intervenci a pravidelnou podporu, například při hledání další odborné péče, jako jsou dětští psychologové,” říká Jindra Šalátová, výkonná ředitelka z SOS dětských vesniček.

Generali Česká pojišťovna

Spojení s Generali Českou pojišťovnou

Aby mohla být pomoc dostupná co nejširšímu okruhu rodin, spojily SOS dětské vesničky síly s Generali Českou pojišťovnou a její mezinárodní iniciativou The Human Safety Net. „S SOS dětskými vesničkami nás spojuje přesvědčení, že každé dítě potřebuje bezpečí a laskavou péči. Naši spolupráci vnímáme jako příležitost podpořit organizaci, která dlouhodobě pomáhá tam, kde je to nejvíc potřeba. Naším společným cílem je pomoci během 5 let až 5 000 dětí, ale také rozšířit osvětu o raném traumatu, protože veřejnost se v této problematice často neorientuje,” vysvětluje spolupráci Monika Majerčíková, manažerka externí komunikace a CSR z Generali České pojišťovny.

Spolupráce se zaměřuje na pomoc ohroženým rodinám s dětmi ve věku do 6 let, kterým SOS dětské vesničky pomáhají v rámci programu SOS Kompas. Jeho cílem je zabránit odebrání dětí do náhradní péče a je postaven na roli sociální pracovnice, která dochází za rodinou do jejího domácího prostředí a pomáhá primárně s řešením sociální či materiální situace, aby ti nejmenší mohli vyrůstat doma. Sociální pracovnice zároveň pomáhají rodičům lépe zvládat péči o děti a posilují jejich vzájemný vztah.

„Dlouhodobé vztahy jsou v životě ty nejcennější. Právě proto je naším cílem být celoživotním partnerem nejen pro naše klienty a zaměstnance, ale také pro naše komunity. Děti jsou naší budoucností, neměli bychom na to zapomínat,” dodává Roman Juráš, generální ředitel a předseda představenstva Generali České pojišťovny.

 

Na koho se obrátit
SOS dětské vesničky v současné době poskytují pomoc dětem a jejich rodinám prostřednictvím 25 poboček, které se nacházejí v osmi krajích České republiky. Můžete se na ně obrátit skrze web nebo infolinku 233 335 452.

23.10.2025

Dva příběhy dětí, které ukazují následky raného traumatu

O raném traumatu se stále málo mluví, přesto zásadně ovlivňuje život dítěte a následně se projevuje i v dospělosti. Proto je důležité zvyšovat povědomí veřejnosti a posilovat včasnou pomoc rodinám, které ji potřebují. Právě to je cílem společné iniciativy Generali České pojišťovny a SOS dětských vesniček, která chce umožnit co nejvíce dětem vyrůstat v bezpečném, stabilním a láskyplném prostředí. Protože právě to je ten nejlepší základ pro zdravý život. 

Pláč spouštěl cigaretový kouř

Třináctiměsíční Vilík se dostal k přechodné pěstounce kvůli výrazně zanedbané péči rodičů a důvodnému podezření na týrání. Na první pohled působil jako obyčejné miminko, jeho chování ale skrývalo hlubokou bolest. Vždy, když s ním pěstounka přišla na návštěvu ke svým rodičům, spustil se u něj intenzivní pláč, který nešel ničím utišit. Zajímavé bylo, že když naopak rodiče navštívili pěstounku doma, žádný problém nenastal. 

Generali Česká pojišťovna

Dlouho nebylo jasné, co tyto situace spouští. Teprve když si sociální pracovnice prostudovala spis starších Vilíkových sourozenců, kteří už dokázali popsat, co doma zažívali, vyšlo najevo, o co jde. Soused pěstounčiných rodičů kouřil na sdíleném balkoně a cigaretový kouř se dostával do bytu. Právě tento pach byl pro Vilíka spouštěčem – partner biologické matky totiž děti pálil cigaretou. Vilík měl tedy cigaretový kouř spojený s obrovskou bolestí, strachem a pláčem sourozenců. I když si to nedokázal vědomě vybavit, tělo a paměť si prožitek uchovaly a reagovaly pokaždé, když se objevil stejný podnět. 

„I když si tak malé dítě nedokáže zážitek zapamatovat vědomě, tělo a podvědomí si ho uloží. Proto pak může i zdánlivě obyčejný podnět, třeba vůně nebo zvuk, vyvolat silnou emoční reakci. Rané trauma se často projeví právě takto, skrze spouštěče, které okolí vůbec nemusí chápat,” vysvětluje Lenka Gláserová, vedoucí sociální pracovnice doprovázející pěstounské rodiny v SOS dětských vesničkách

 

Generali Česká pojišťovna dlouhodobě spolupracuje s SOS dětskými vesničkami na podpoře duševního zdraví dětí. Cílem je nejen pomáhat dětem ze znevýhodněných rodin, které zažily rané trauma, ale také šířit osvětu mezi veřejností.

Podobně silně se trauma z raného dětství projevilo i u Anetky. Do pěstounské rodiny přišla ve dvou letech v těžce zanedbaném stavu. Neuměla chodit, nedokázala jíst lžičkou, vydávala jen neartikulované zvuky a prakticky neplakala – jako by necítila potřebu dát najevo emoce. Noví pěstouni s ní ale začali trpělivě pracovat a během několika měsíců udělala obrovský pokrok. Začala chodit, učila se jíst, začala více komunikovat a celkově doháněla to, co jí v prvních letech života chybělo. 

Dnes je Anetce pět let a působí jako šikovná holčička, která je jen mírně pozadu za svými vrstevníky. Přesto u ní trauma z dětství stále zanechává viditelné stopy – je velmi fixovaná na svou pěstounskou maminku. Když musela maminka nečekaně na několik dní do nemocnice, Anetka zůstala doma v péči ostatních členů rodiny. Přesto odloučení nezvládla. Začala se znovu počůrávat, v noci ji trápily noční můry, častěji plakala a celkově působila neklidně a rozrušeně. Trvalo několik týdnů po návratu pěstounky, než se její stav stabilizoval a mohla navázat tam, kde předtím skončila. 

Přečtěte si

Rané trauma očima odborníků: Co říkají data z praxe

4 praktické tipy pro rodiče a pečovatele, jak pomoci dětem zvládnout trauma

nebo si poslechněte podcast: „Vánoce jsou citově vypjaté období. Problémy eskalují.“

Vyberte kategorii