Ve článku se dočtete:
Dokázali byste si vybavit vzpomínku z doby, kdy vám bylo šest měsíců? Pravděpodobně ne. A přesto se právě v raném dětství začíná formovat to, kým jsme dnes. Už v prvních letech života se utváří náš vztah ke světu – jestli věříme ostatním, dokážeme se na ně spolehnout a zda se cítíme hodni lásky.
Rané trauma je výraz pro silně negativní zážitek nebo situaci, kterou dítě opakovaně zažívá už v nejútlejším věku – někdy dokonce ještě před narozením. Jde o chvíle, které jsou pro dítě bolestivé, ohrožující nebo matoucí a které nemá šanci samo zvládnout.
Vědecké studie i zkušenosti odborníků potvrzují, že zážitky z raného dětství (nebo dokonce z prenatálního období) mají zásadní vliv na vývoj mozku, chování i duševní zdraví. Dítě si tyto situace většinou nevybaví vědomě, přesto zůstávají zapsané v jeho podvědomí a mohou se projevit až mnohem později – třeba jako úzkosti, potíže ve vztazích nebo náchylnost k závislostem.
„Velká část traumat, se kterými se v praxi setkáváme, vzniká v době, kdy dítě ještě nedokáže mluvit nebo si později tyto zážitky vědomě vybavit. V podvědomí ale zůstávají. Takové děti jsou pak častěji ohrožené psychickými potížemi, závislostmi nebo nezdravými vztahy,“ upozorňuje Jindra Šalátová, výkonná ředitelka SOS dětských vesniček.
Ačkoliv může mít rané trauma zásadní dopad na vývoj člověka, povědomí o něm je v Česku stále nízké. Správně ho dokázala popsat jen pětina lidí. Víc než 60 % respondentů uvedlo, že tento pojem nikdy neslyšeli. Vyplývá to z průzkumu Generali České pojišťovny, která se s SOS vesničkami spojila v rámci celosvětové iniciativy The Human Safety Net.
„Je vidět, že veřejnost se v problematice často neorientuje, a právě proto je důležité o ní víc mluvit. S SOS vesničkami nás spojuje přesvědčení, že každé dítě potřebuje bezpečí a laskavou péči. Naši spolupráci vnímáme jako příležitost podpořit organizaci, která dlouhodobě pomáhá tam, kde je to nejvíc potřeba,” říká Monika Majerčíková z Generali České pojišťovny.
Téměř třetina Čechů věří, že rané trauma hrozí pouze týraným a zneužívaným dětem.
Spouštěčem raného traumatu mohou být závažné události, jako je fyzické či psychické násilí, zneužívání, ztráta blízké osoby nebo například uvěznění rodiče. Někdy jde o dlouhodobé zanedbávání základních potřeb dítěte – když nikdo nereaguje na jeho pláč, nemluví s ním, nechová ho nebo mu nedává pocit bezpečí a přijetí.
Trauma ale může způsobit i opuštění dítěte matkou (například v porodnici) nebo odebrání z rodiny.
Podle průzkumu Generali České se téměř třetina Čechů mylně domnívá, že rané trauma hrozí jen dětem, které byly týrány nebo zneužívány.
„Ve skutečnosti mohou v dětech zanechat hlubokou stopu i jiné situace, jako například přetahování se o děti ze strany rodičů při komplikovaném rozvodu nebo závažná nemoc blízkého člena rodiny. Rané trauma se netýká jen těch nejkřiklavějších případů, kdy bylo dítě týráno nebo zneužíváno, ale bohužel mnohem širší skupiny dětí než si většina lidí uvědomuje,” doplňuje Šalátová.
Rané trauma se neprojevuje navenek hned – jeho následky se často projeví až po letech. Právě proto je důležité o něm mluvit, vzdělávat veřejnost a posilovat včasnou pomoc rodinám, které ji potřebují. Cílem společné iniciativy Generali České pojišťovny a SOS dětských vesniček je pomoci během pěti let až 5 000 dětí.
Přečtěte si:
SOS dětské vesničky pomáhají měnit životy dětí k lepšímu
nebo si poslechněte podcasty: „Vánoce jsou citově vypjaté období. Problémy eskalují.“
H. Kuncová, T. Pergnerová: „Ne každé dítě zvládne střídavou péči.“
Kojenci prožívají emoce velmi intenzivně, ale bez vědomé schopnosti regulace. Pláč, napínání těla či natažené ruce nejsou projevy rozmaru, ale jasné signály potřeb – například kontaktu, bezpečí nebo klidu.
„U kojenců je chování zásadním komunikačním kanálem. Každé dítě potřebuje vřelou, stabilní a předvídatelnou péči, která mu pomáhá zorientovat se ve světě i ve vlastních pocitech. Tam, kde chybí dotek, bezprostřední reakce a bezpečná blízkost, se může už v prvním roce života utvářet nejistý vztah ke světu a k sobě samému,“ říká Jindra Šalátová, výkonná ředitelka SOS dětských vesniček.
Podle teorie citové vazby, kterou vytvořil John Bowlby, dítě od narození vyhledává blízkost pečující osoby, která se stává zdrojem bezpečí. Dlouhodobá nepřítomnost emočně citlivého dospělého, nebo naopak nekonzistentní či agresivní reakce, mohou narušit utváření bezpečné vazby – základu důvěry ve svět.
V období batolete dítě rozvíjí autonomii a zároveň prochází fází intenzivních emocí, které ještě nedokáže regulovat. Výbuchy vzteku, vzdor nebo agresivní reakce jsou přirozeným důsledkem vývojových změn.
„Výbuchy vzteku, záchvaty pláče nebo impulzivní reakce nejsou známkou nevychovanosti. Jde o důsledek vývoje mozku, který se teprve učí, jak zacházet s přetížením. Batole reaguje způsobem, který odpovídá jeho vývojové úrovni, i když je to pro okolí náročné,“ vysvětluje Šalátová.
Podle poznatků neurověd se děti, které zažily chronický stres bez citlivé podpory, potýkají s narušením okruhů mozku zodpovědných za regulaci emocí. V takovém případě mohou potřebovat aktivní přítomnost dospělého, který pomáhá uklidnit a znovu nastavit emoční rovnováhu.
Děti v předškolním věku začínají lépe rozpoznávat své pocity a postupně se učí vyjadřovat je pomocí slov. I přesto zůstává jejich emoční svět velmi intenzivní a často křehký. Pokud dítě v tomto období zažívá prostředí, které je nepředvídatelné, emočně chaotické nebo nejisté, může být pro něj složité porozumět tomu, co je bezpečné a co ne. V důsledku toho bývá jeho chování proměnlivé. Někdy může být přilnavé, jindy stažené, někdy vzdorující. Tyto reakce nejsou známkou „rozmazlenosti“, ale odrazem toho, že dítě se teprve učí, jak v takovém prostředí přežít.
Zkušenosti s nepřehlednými nebo protichůdnými reakcemi dospělých mohou vést k tomu, že si dítě začne vytvářet vlastní strategie, jak situaci zvládnout. Například potlačuje své emoce, přizpůsobuje se náladám okolí, nebo se snaží vnímat potřeby ostatních dříve než své vlastní. Z krátkodobého hlediska mu to může pomoci, ale dlouhodobě to může komplikovat jeho vztah k sobě samému i k druhým lidem.
„Pro dítě je důležité vědět, že na jeho emocích není nic špatného. Že smutek, zklamání nebo strach jsou normální součástí života a že si s nimi nemusí umět poradit samo. Nepomáhá srovnávání ani výčitky, ale klidná, věcná reakce dospělého, který situaci pojmenuje a podpoří ho v porozumění,“ říká Jindra Šalátová.
Generali Česká pojišťovna dlouhodobě spolupracuje se SOS dětskými vesničkami na podpoře duševního zdraví dětí. Cílem je nejen pomáhat dětem z ohroženého prostředí, které zažily rané trauma, ale také podporovat celospolečenskou osvětu v oblasti prevence a zdravého vývoje.
Duševní zdraví dětí: 5 věcí, které by měl vědět každý rodič
nebo si poslechněte podcast: „Vánoce jsou citově vypjaté období. Problémy eskalují.“