4 praktické tipy pro rodiče a pečovatele, jak pomoci dětem zvládnout trauma

Dětské emoce si zaslouží pozornost, ne bagatelizování. Zvlášť tehdy, když do jejich života vstoupí náročné události. Oporou může být obyčejný rozhovor, společná aktivita nebo jen jistota, že na své trápení nejsou samy.

Co dítěti v takových chvílích pomáhá a čemu se raději vyhnout? Přinášíme konkrétní tipy. 

Naslouchejte a pojmenujte pocity 

Děti v náročných situacích potřebují slyšet, že jejich pocity jsou normální a že v tom nejsou samy. Místo rad typu „nebreč, to nic není“ zkuste emoce uznat a pojmenovat. Pomoci mohou jednoduché věty jako například: 

  • „Vidím, že jsi smutný. Je v pořádku se tak cítit.“ 
  • „Rozumím, že se bojíš. Jsem tu s tebou.“ 
  • „Vypadá to, že jsi hodně rozzlobený. Pojď mi o tom říct.“ 
  • „Máš strach? To se stává i dospělým. Zvládneme to spolu.“ 

„I takto krátké věty pomohou dítěti pochopit, že jsou jeho prožívané emoce v pořádku. Když navíc přiznáte, že i vy někdy cítíte strach nebo smutek, dodáte mu odvahu tyto pocity přijmout,“ říká psycholožka a ředitelka SOS vesniček, Jindra Šalátová.  

 

Generali Česká pojišťovna dlouhodobě spolupracuje s SOS dětskými vesničkami na podpoře duševního zdraví dětí. Cílem je nejen pomáhat dětem ze znevýhodněných rodin, které zažily rané trauma, ale také šířit osvětu mezi veřejností. 

Nálepky a tresty jen prohlubují bolest 

Naopak velkou překážkou je, když dítě označíte za „problémové“ nebo ho dokonce za jeho chování trestáte.

„Děti, které vykazují známky traumatu, mohou vzbuzovat hněv, frustraci, únavu i beznaděj. Ať už tyto emoce vyvolává cokoliv, je důležité připomínat si, že dítě není potížista a nezlobí záměrně,“ vysvětluje Jindra Šalátová a dodává: „Nepomůže ani bagatelizování jeho pocitů nebo udělování nálepek, které jeho trápení jen prohlubují.“  

Generali Česká pojišťovna

Dobrým pomocníkem je pohyb a kreativita 

Trauma se neusazuje pouze v hlavě, ale i v těle. Nejlepší cestou, jak dítěti ulevit, je dát mu možnost emoce vypustit ven.   

  • Když už je toho na tělo moc, pomůže pohyb. Krátký tanec v obýváku, skákání panáka na chodbě nebo pár minut běhu venku často pomůže. 
  • Zkuste si společně vzít pastelky a nechte dítě nakreslit, jak se cítí. Barvy často řeknou víc než slova.  
  • Skvěle fungují i jednoduchá dechová cvičení. Zkuste oblíbenou hru na „sfoukávání svíčky“. Představte si před sebou plamínek a společně pomalu vydechujte, dokud nezhasne.  

Co dělat, když si nevíte rady? 

Pokud se stav dítěte delší dobu nelepší, nemusíte na to být sami. V Česku jsou k dispozici bezplatné linky pomoci a podpůrné organizace: 

  • Krizové linky pro děti i dospělé včetně členění dle regionů naleznete v Adresáři pomoci na webových stránkách Ministerstva vnitra České republiky. 
  • Sdružení Cesta z krize provozuje Linku pro rodinu a školu
  • Krizové linky pro dospělé přehledně na jednom místě shrnují webové stránky Domu tří přání
  • Krizovou pomoc dospělým a základní sociální poradenství prostřednictvím telefonu, chatu a e-mailu nabízí neziskového sdružení Rodičovská linka
  • Služby a projekty neziskové organizace Nevypusť duši

Přečtěte si

Jak děti projevují své emoce a potřeby? V každém věku jinak

Rané trauma očima odborníků: Co říkají data z praxe

Duševní zdraví dětí: 5 věcí, které by měl vědět každý rodič

23.10.2025

Dva příběhy dětí, které ukazují následky raného traumatu

O raném traumatu se stále málo mluví, přesto zásadně ovlivňuje život dítěte a následně se projevuje i v dospělosti. Proto je důležité zvyšovat povědomí veřejnosti a posilovat včasnou pomoc rodinám, které ji potřebují. Právě to je cílem společné iniciativy Generali České pojišťovny a SOS dětských vesniček, která chce umožnit co nejvíce dětem vyrůstat v bezpečném, stabilním a láskyplném prostředí. Protože právě to je ten nejlepší základ pro zdravý život. 

Pláč spouštěl cigaretový kouř

Třináctiměsíční Vilík se dostal k přechodné pěstounce kvůli výrazně zanedbané péči rodičů a důvodnému podezření na týrání. Na první pohled působil jako obyčejné miminko, jeho chování ale skrývalo hlubokou bolest. Vždy, když s ním pěstounka přišla na návštěvu ke svým rodičům, spustil se u něj intenzivní pláč, který nešel ničím utišit. Zajímavé bylo, že když naopak rodiče navštívili pěstounku doma, žádný problém nenastal. 

Generali Česká pojišťovna

Dlouho nebylo jasné, co tyto situace spouští. Teprve když si sociální pracovnice prostudovala spis starších Vilíkových sourozenců, kteří už dokázali popsat, co doma zažívali, vyšlo najevo, o co jde. Soused pěstounčiných rodičů kouřil na sdíleném balkoně a cigaretový kouř se dostával do bytu. Právě tento pach byl pro Vilíka spouštěčem – partner biologické matky totiž děti pálil cigaretou. Vilík měl tedy cigaretový kouř spojený s obrovskou bolestí, strachem a pláčem sourozenců. I když si to nedokázal vědomě vybavit, tělo a paměť si prožitek uchovaly a reagovaly pokaždé, když se objevil stejný podnět. 

„I když si tak malé dítě nedokáže zážitek zapamatovat vědomě, tělo a podvědomí si ho uloží. Proto pak může i zdánlivě obyčejný podnět, třeba vůně nebo zvuk, vyvolat silnou emoční reakci. Rané trauma se často projeví právě takto, skrze spouštěče, které okolí vůbec nemusí chápat,” vysvětluje Lenka Gláserová, vedoucí sociální pracovnice doprovázející pěstounské rodiny v SOS dětských vesničkách

 

Generali Česká pojišťovna dlouhodobě spolupracuje s SOS dětskými vesničkami na podpoře duševního zdraví dětí. Cílem je nejen pomáhat dětem ze znevýhodněných rodin, které zažily rané trauma, ale také šířit osvětu mezi veřejností.

Podobně silně se trauma z raného dětství projevilo i u Anetky. Do pěstounské rodiny přišla ve dvou letech v těžce zanedbaném stavu. Neuměla chodit, nedokázala jíst lžičkou, vydávala jen neartikulované zvuky a prakticky neplakala – jako by necítila potřebu dát najevo emoce. Noví pěstouni s ní ale začali trpělivě pracovat a během několika měsíců udělala obrovský pokrok. Začala chodit, učila se jíst, začala více komunikovat a celkově doháněla to, co jí v prvních letech života chybělo. 

Dnes je Anetce pět let a působí jako šikovná holčička, která je jen mírně pozadu za svými vrstevníky. Přesto u ní trauma z dětství stále zanechává viditelné stopy – je velmi fixovaná na svou pěstounskou maminku. Když musela maminka nečekaně na několik dní do nemocnice, Anetka zůstala doma v péči ostatních členů rodiny. Přesto odloučení nezvládla. Začala se znovu počůrávat, v noci ji trápily noční můry, častěji plakala a celkově působila neklidně a rozrušeně. Trvalo několik týdnů po návratu pěstounky, než se její stav stabilizoval a mohla navázat tam, kde předtím skončila. 

Přečtěte si

Rané trauma očima odborníků: Co říkají data z praxe

4 praktické tipy pro rodiče a pečovatele, jak pomoci dětem zvládnout trauma

nebo si poslechněte podcast: „Vánoce jsou citově vypjaté období. Problémy eskalují.“

Vyberte kategorii