Rané trauma u dětí vzniká častěji, než si většina z nás připouští. Zatímco veřejnost běžně stále vnímá trauma především jako důsledek násilí nebo zneužívání, odborníci z praxe mají jasno: trauma se týká tisíců dětí, které zažily i méně nápadné, ale o to bolestivější situace. Podívejte se na výsledky velkého průzkumu.
Cílem tohoto průzkumu, který připravily SOS dětské vesničky ve spolupráci s Generali Českou pojišťovnou, bylo využít jedinečné zkušenosti sociální pracovníků či pracovnic, kteří s ohroženými dětmi denně pracují. Společně tak zmapovaly osudy více než 1 100 dětí.
Podle zkušeností sociálních pracovníků a pracovnic si rané trauma nese minimálně 7 z 10 dětí, nejčastěji kvůli ztrátě rodiče. U třetiny z nich je jeho dopad výrazný. Je ale třeba také zmínit, že skutečný počet může být ještě vyšší. Do průzkumu totiž byla zahrnuta i miminka, u kterých je zatím obtížné plný dopad traumatu jednoznačně posoudit.
Ztráta rodiče – 67 %
Problematický rodič – 54 %
Dítě v přímém ohrožení – 44 %
Pozn.: Jedno dítě mohlo zažít více typů traumatizujících zkušeností.
„Dětem, které potřebují i další odbornou pomoc, se ji snažíme vždy zajistit, ne pokaždé se to ale daří. V České republice je zásadní nedostatek odborníků z řad dětských psychologů a psychiatrů. K tomu, aby dítě docházelo k odborníkovi, je také nutná součinnost rodiče jakožto zákonného zástupce, což někdy bývá problém,” vysvětluje Jindra Šalátová, výkonná ředitelka SOS dětských vesniček.
Jak je na tom dítě s duševním zdravím?
| Bez potíží / nevím o žádných potížích | 26 % |
| Mírné potíže, zvládáme je v rámci naší spolupráce | 26 % |
| Potřebuje odbornou péči, dostává ji | 21 % |
| Potřebuje odbornou péči, nedostává ji | 11 % |
| Nemám dostatek informací | 16 % |
Sociální pracovníci a pracovnice si všímají příznaků duševních potíží u téměř poloviny (48 %) dětí, se kterými jsou v kontaktu. Mezi nejčastěji pozorované známky duševní nepohody patří výkyvy nálad, ztráta kontroly nad emocemi a sklony k izolaci.
| Časté změny nálad | 22 % |
| Ztráta kontroly nad emocemi | 20 % |
| Sklony k izolaci | 15 % |
| Nadměrná úzkost, strach | 15 % |
| Dlouhodobě smutná nálada, apatie | 11 % |
| Problémy se spánkem | 9 % |
| Sebepoškozování | 4 % |
| Poruchy příjmu potravy | 3 % |
| Silné pocity beznaděje, myšlenky na sebepoškozování nebo sebevraždu | 2 % |
| Halucinace, bludy | 1 % |
| Nepozoruji žádné z uvedených projevů | 52 % |
Pozn.: Jedno dítě mohlo zažít více typů traumatických zkušeností.
„Psychická nepohoda u dětí se může projevovat celou řadou změn v chování. Kromě již uvedených stojí za zmínku například i regresivní chování nebo ztráta zájmu o dříve oblíbené aktivity. Čím včasněji jsou tyto varovné signály rozpoznány, tím větší šance je na efektivní pomoc a prevenci závažnějších problémů. Zároveň je důležité zmínit, že jednotlivé projevy nemusí vždy signalizovat vážný problém. Pokud však přetrvávají delší dobu nebo se zhoršují, je vhodné konzultovat situaci s odborníkem,” doplňuje Jindra Šalátová.
Odborníci z SOS dětských vesniček, které v jejich práci cíleně podporuje Generali Česká pojišťovna, pomáhají dětem a jejich rodinám napříč Českem. Můžete se na ně obrátit přes webovou stránku.
Přečtěte si
Rané trauma může ovlivnit celý život. Mnozí o něm ale netuší
nebo si poslechněte podcast: „Vánoce jsou citově vypjaté období. Problémy eskalují.“
O raném traumatu se stále málo mluví, přesto zásadně ovlivňuje život dítěte a následně se projevuje i v dospělosti. Proto je důležité zvyšovat povědomí veřejnosti a posilovat včasnou pomoc rodinám, které ji potřebují. Právě to je cílem společné iniciativy Generali České pojišťovny a SOS dětských vesniček, která chce umožnit co nejvíce dětem vyrůstat v bezpečném, stabilním a láskyplném prostředí. Protože právě to je ten nejlepší základ pro zdravý život.
Třináctiměsíční Vilík se dostal k přechodné pěstounce kvůli výrazně zanedbané péči rodičů a důvodnému podezření na týrání. Na první pohled působil jako obyčejné miminko, jeho chování ale skrývalo hlubokou bolest. Vždy, když s ním pěstounka přišla na návštěvu ke svým rodičům, spustil se u něj intenzivní pláč, který nešel ničím utišit. Zajímavé bylo, že když naopak rodiče navštívili pěstounku doma, žádný problém nenastal.
Dlouho nebylo jasné, co tyto situace spouští. Teprve když si sociální pracovnice prostudovala spis starších Vilíkových sourozenců, kteří už dokázali popsat, co doma zažívali, vyšlo najevo, o co jde. Soused pěstounčiných rodičů kouřil na sdíleném balkoně a cigaretový kouř se dostával do bytu. Právě tento pach byl pro Vilíka spouštěčem – partner biologické matky totiž děti pálil cigaretou. Vilík měl tedy cigaretový kouř spojený s obrovskou bolestí, strachem a pláčem sourozenců. I když si to nedokázal vědomě vybavit, tělo a paměť si prožitek uchovaly a reagovaly pokaždé, když se objevil stejný podnět.
„I když si tak malé dítě nedokáže zážitek zapamatovat vědomě, tělo a podvědomí si ho uloží. Proto pak může i zdánlivě obyčejný podnět, třeba vůně nebo zvuk, vyvolat silnou emoční reakci. Rané trauma se často projeví právě takto, skrze spouštěče, které okolí vůbec nemusí chápat,” vysvětluje Lenka Gláserová, vedoucí sociální pracovnice doprovázející pěstounské rodiny v SOS dětských vesničkách.
Generali Česká pojišťovna dlouhodobě spolupracuje s SOS dětskými vesničkami na podpoře duševního zdraví dětí. Cílem je nejen pomáhat dětem ze znevýhodněných rodin, které zažily rané trauma, ale také šířit osvětu mezi veřejností.
Podobně silně se trauma z raného dětství projevilo i u Anetky. Do pěstounské rodiny přišla ve dvou letech v těžce zanedbaném stavu. Neuměla chodit, nedokázala jíst lžičkou, vydávala jen neartikulované zvuky a prakticky neplakala – jako by necítila potřebu dát najevo emoce. Noví pěstouni s ní ale začali trpělivě pracovat a během několika měsíců udělala obrovský pokrok. Začala chodit, učila se jíst, začala více komunikovat a celkově doháněla to, co jí v prvních letech života chybělo.
Dnes je Anetce pět let a působí jako šikovná holčička, která je jen mírně pozadu za svými vrstevníky. Přesto u ní trauma z dětství stále zanechává viditelné stopy – je velmi fixovaná na svou pěstounskou maminku. Když musela maminka nečekaně na několik dní do nemocnice, Anetka zůstala doma v péči ostatních členů rodiny. Přesto odloučení nezvládla. Začala se znovu počůrávat, v noci ji trápily noční můry, častěji plakala a celkově působila neklidně a rozrušeně. Trvalo několik týdnů po návratu pěstounky, než se její stav stabilizoval a mohla navázat tam, kde předtím skončila.
Přečtěte si
Rané trauma očima odborníků: Co říkají data z praxe
4 praktické tipy pro rodiče a pečovatele, jak pomoci dětem zvládnout trauma
nebo si poslechněte podcast: „Vánoce jsou citově vypjaté období. Problémy eskalují.“