Kojenecký věk (do 1 roku): Když děti „mluví“ tělem

Kojenci prožívají emoce velmi intenzivně, ale bez vědomé schopnosti regulace. Pláč, napínání těla či natažené ruce nejsou projevy rozmaru, ale jasné signály potřeb – například kontaktu, bezpečí nebo klidu.

„U kojenců je chování zásadním komunikačním kanálem. Každé dítě potřebuje vřelou, stabilní a předvídatelnou péči, která mu pomáhá zorientovat se ve světě i ve vlastních pocitech. Tam, kde chybí dotek, bezprostřední reakce a bezpečná blízkost, se může už v prvním roce života utvářet nejistý vztah ke světu a k sobě samému,“ říká Jindra Šalátová, výkonná ředitelka SOS dětských vesniček.

Podle teorie citové vazby, kterou vytvořil John Bowlby, dítě od narození vyhledává blízkost pečující osoby, která se stává zdrojem bezpečí. Dlouhodobá nepřítomnost emočně citlivého dospělého, nebo naopak nekonzistentní či agresivní reakce, mohou narušit utváření bezpečné vazby – základu důvěry ve svět.

Batolecí věk (1–3 roky): Emoce v pohybu

V období batolete dítě rozvíjí autonomii a zároveň prochází fází intenzivních emocí, které ještě nedokáže regulovat. Výbuchy vzteku, vzdor nebo agresivní reakce jsou přirozeným důsledkem vývojových změn.

„Výbuchy vzteku, záchvaty pláče nebo impulzivní reakce nejsou známkou nevychovanosti. Jde o důsledek vývoje mozku, který se teprve učí, jak zacházet s přetížením. Batole reaguje způsobem, který odpovídá jeho vývojové úrovni, i když je to pro okolí náročné,“ vysvětluje Šalátová.

Podle poznatků neurověd se děti, které zažily chronický stres bez citlivé podpory, potýkají s narušením okruhů mozku zodpovědných za regulaci emocí. V takovém případě mohou potřebovat aktivní přítomnost dospělého, který pomáhá uklidnit a znovu nastavit emoční rovnováhu.

Předškolní věk (3–6 let): Emoce dostávají jména

Děti v předškolním věku začínají lépe rozpoznávat své pocity a postupně se učí vyjadřovat je pomocí slov. I přesto zůstává jejich emoční svět velmi intenzivní a často křehký. Pokud dítě v tomto období zažívá prostředí, které je nepředvídatelné, emočně chaotické nebo nejisté, může být pro něj složité porozumět tomu, co je bezpečné a co ne. V důsledku toho bývá jeho chování proměnlivé. Někdy může být přilnavé, jindy stažené, někdy vzdorující. Tyto reakce nejsou známkou „rozmazlenosti“, ale odrazem toho, že dítě se teprve učí, jak v takovém prostředí přežít.

Zkušenosti s nepřehlednými nebo protichůdnými reakcemi dospělých mohou vést k tomu, že si dítě začne vytvářet vlastní strategie, jak situaci zvládnout. Například potlačuje své emoce, přizpůsobuje se náladám okolí, nebo se snaží vnímat potřeby ostatních dříve než své vlastní. Z krátkodobého hlediska mu to může pomoci, ale dlouhodobě to může komplikovat jeho vztah k sobě samému i k druhým lidem.

„Pro dítě je důležité vědět, že na jeho emocích není nic špatného. Že smutek, zklamání nebo strach jsou normální součástí života a že si s nimi nemusí umět poradit samo. Nepomáhá srovnávání ani výčitky, ale klidná, věcná reakce dospělého, který situaci pojmenuje a podpoří ho v porozumění,“ říká Jindra Šalátová.

Duševní zdraví dětí: 5 věcí, které by měl vědět každý rodič

nebo si poslechněte podcast: „Vánoce jsou citově vypjaté období. Problémy eskalují.“