Dopravní nehody patří ve světovém měřítku mezi nejčastější příčiny úmrtí dětí a teenagerů.
Takovým úmrtím lze však předcházet. Dle údajů Ministerstva dopravy České republiky, umírají děti při dopravních nehodách 7krát méně často, pokud byly připoutány v autosedačce. Používání dětských autosedaček je navíc stanoveno zákonem a vztahuje se na všechny děti lehčí než 36 kg a menší než 150 cm. Zákonná norma nestanovuje, na kterém sedadle má být dětská autosedačka umístěna, v případě nutnosti je tak možné umístit autosedačku i na přední sedadlo. Typ autosedačky volíme adekvátně danému věku, přičemž základním parametrem výběru je váha dítěte. Níže vám nabízíme malého průvodce, který vám poskytne přehled o základních typech autosedaček.
Novorozence a batolata do 10 kg, resp. 13 kg, do věku cca 1 roku, přepravujeme v autosedačce skupiny 0 nebo 0+ otočené proti směru jízdy. Dítě v sedačce v podstatě leží a je jištěno tříbodovým pásem ve tvaru Y. Samotná sedačka je k sedadlu připevněna bezpečnostním pásem pro dospělé. Tento typ autosedačky, tzv. vajíčko, nesmí být nikdy umístěno na sedadlo, u kterého je aktivován airbag.
Malým dětem od 9 měsíců do 4 let, v hmotnostní kategorii 9 - 18 kg, je určena autosedačka skupiny I s pětibodovými bezpečnostními pásy, které jsou vedeny přes ramena dvěma kotevními body, dvěma kotevními body přes boky a jedním kotevním bodem v rozkroku. Samotná sedačka je k sedadlu připevněna pásem pro dospělé. Pro bezpečnost sedačky je důležité, aby ouška dítěte nepřesahovala opěrku sedačky.
Dětem o hmotnosti 15 - 25 kg, tj. cca od 4 do 6 let, jsou určeny autosedačky skupiny II, které tvoří vlastně podsedák s opěrkou. Tento typ sedačky není opatřen samostatným pásem a dítě je drženo společně se sedačkou pásem pro dospělé.
Větší děti o hmotnosti 22 - 36 kg, tj. cca od 6 do 12 let, musí cestovat v autosedačce skupiny III, tzv. podsedáku. Podsedák je společně s dítětem připoután k sedadlu bezpečnostním pásem pro dospělé.
Podle britské organizace Child Seat Safety až dvě třetiny rodičů poutá své děti do sedaček nesprávně. Proto je vždy nutné řídit se uživatelskou příručkou výrobce a je-li to možné, při nákupu požádat o praktické předvedení daného typu sedačky. Při správné instalaci se sedačka nehýbe, je pevně zafixovaná a hlavička dítěte nepřesahuje opěrku. Bezpečnostním rizikem je také poutání dětí v objemném oblečení.
Autosedačky musí odpovídat minimálním bezpečnostním standardům a musí mít proto potřebnou homologaci. Homologovaná autosedačka je opatřena mezinárodním štítkem. Jedná se o oranžový štítek, případně jsou informace vyraženy na některé z plastových částí zádržného systému. Na štítku musí být kružnice s písmenem E (označující EU) a malá číslice označující příslušnou zemi (8 v případě České republiky). Dále zde musí být uvedeno číslo schválení dle příslušné normy, a to ECE R 44/03 či novější ECE R 44/04. Dále je na štítku uveden rozsah použití sedačky a hmotnostní rozpětí, pro které je daný typ určen.
Mějte na paměti, že jde o bezpečnost vašich dětí. Proto věnujte výběru sedačky zvýšenou pozornost a vždy dbejte na její správné ukotvení.
Péče o člověka s Alzheimerem často začíná nenápadně. Možná se vám poprvé něco nezdá, když blízký začne zapomínat, co říkal před chvílí. Postupně se ale drobné epizody mění v neustálou nejistotu, ztrátu orientace, změny chování, někdy i agresi.
Lidé, kteří se rozhodnou pečovat doma o svoji blízkou osobu, se ocitají v roli ošetřovatele, psychologa, navigátora a občas i vyjednavače. Děti se mění v rodiče svých rodičů. Přestože svou roli přijali z lásky anebo si v minulosti s dotyčným prožili trauma, často čelí hlubokému vyčerpání, nedostatku podpory a pochybnostem, jestli to zvládají „dost dobře“.
Etické otázky pak přicházejí nečekaně. Mám mu ještě dovolit řídit auto? Jak moc ho mohu kontrolovat, aniž bych narušila jeho důstojnost? Kdo má rozhodovat o léčbě, když sám nechce nebo nemůže?
Alzheimerova choroba se obvykle dělí do tří hlavních stádií. V rané fázi se objevuje zapomínání, nejistota v prostoru, ztráta zájmu o složitější úkoly. Člověk je ještě většinou soběstačný, ale uvědomuje si změny a může pociťovat úzkost nebo frustraci.
Ve středním stádiu dochází k výraznějšímu narušení paměti, přibývá bloudění, změny chování, někdy paranoia nebo agrese. V této fázi je už potřeba každodenní pomoc. Pokročilé stádium znamená úplnou závislost. Za nemocného je už potřeba rozhodovat třeba o umělé výživě nebo hospitalizaci.
Jednou z prvních výzev je samotné sdělení diagnózy. Řada pacientů si změny uvědomuje, ale slyšet nahlas „máte demenci“ je devastující. Mnozí odborníci proto dnes volí jemnější slovník a mluví například o neurokognitivní poruše. Ať už ale použijete jakýkoli výraz, vždy je důležité pacienta informovat a být konkrétní, citlivý či dát prostor pro otázky. A dát prostor i tichu.
Druhá zásadní oblast se týká rovnováhy. Kdy je ještě v pořádku nechat člověka rozhodovat sám a kdy už hrozí reálné nebezpečí? Typickým příkladem je řízení auta. Někteří lidé s mírnou demencí jsou schopní řídit bezpečně, jiní už ne. Namísto zákazů odborníci doporučují dohodnout si předem, jaké signály povedou k ukončení řízení. Stejné dilema nastává i u správy financí, chození ven bez doprovodu nebo rozhodování o vlastní léčbě.
Třetí téma, které vstupuje do hry velmi záhy, je informovaný souhlas. Ve chvíli, kdy nemoc postupuje, se snižuje schopnost pacienta chápat složité informace a nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Nikdo to nechce řešit dopředu. Ale právě tehdy, kdy je nemocný ještě při smyslech, je čas rozhodnout, kdo za něj bude mluvit, až to sám nezvládne. Kromě plné moci je vhodné sepsat si dopředu, jak mají příbuzní postupovat v případě pokročilého stádia. Například, kdy má smysl nemocného převézt do nemocnice nebo jestli podávat umělou výživu sondou.
Do péče vstupují i moderní technologie. Chytré hodinky, domácí senzory, kamery, automatické připomínky léků. To vše může být pomocníkem. Ale jen tehdy, když je pacientovi vysvětleno, co která technologie sleduje a proč. Každý má právo vědět, co se s ním děje, i když má demenci.
Děti vnímají změny velmi citlivě, i když jim dospělí nic neřeknou. Pokud dítě vyrůstá v domácnosti, kde se jeden z prarodičů chová „divně“, začne si brzy klást otázky. Malému dítěti můžeme říct, že babička má nemoc, kvůli které občas zapomíná nebo říká zvláštní věci. Důležité je ujistit ho, že za to nikdo nemůže a že ho babička má pořád ráda, i když už si třeba nepamatuje jeho jméno.
U starších dětí je vhodné vysvětlit i biologii, že mozek je jako mapa, kde některé cesty zhasly. Dospívající lze zapojit i prakticky. Třeba pomáhat s péčí, prohlížet staré fotografie, tvořit playlist oblíbených písní nemocného. Společný čas pomáhá udržet vztah i tam, kde slova už nestačí.
Péče o blízkého s Alzheimerovou chorobou není jen o praktičnosti. Zasahuje do emocí všech členů rodiny. Děti cítí zmatek a smutek, dospělí bojují s vyčerpáním, se strachem z budoucnosti, ale i s láskou či morální povinností. Je důležité si připustit, že péče není selhání, ale forma odvahy. A že plánování, ať už právní, zdravotní i lidské, není rezignací, ale projevem úcty k životu i důstojnosti nemocného.
Generali penzijní společnost se dlouhodobě zaměřuje na to, aby lidé mohli prožít důstojné a zdravé stáří. Proto se stala partnerem vědeckého institutu INDRC, který se věnuje výzkumu lidského mozku s využitím strojového učení a umělé inteligence s cílem pomoci včasně detekovat neurodegenerativní onemocnění, včetně Alzheimerovy choroby. Společným cílem této spolupráce je zvýšit povědomí o prevenci, moderních diagnostických metodách a nových léčebných postupech.
Přečtěte si
Alzheimerova choroba: Jak se projevuje a jak ji zpomalit
Na vývoji léků pro Alzheimerovu chorobu se podílí i Češi
Jak pečovat o blízké s Alzheimerovou chorobou
Nebo si poslechněte podcasty
„Alzheimer může začít zapomínáním běžných, mnohdy rutinních věcí.“
„Alzheimerova nemoc probíhá 20 let před tím, než se objeví příznaky.“