Ve článku se dočtete:
Převody majetku mezi generacemi rychle rostou, přesto zůstává diskuse o dědictví tabu. Toto mlčení zvyšuje riziko sporů a nedorozumění, a to nejen finančních. Přehodnocení dědění na akt komunikace a ochrany znamená pečovat i o lidi, nejen o majetek.
Mluvit o dědictví je jedním z nejobtížnějších rozhovorů v rámci rodiny. Ne proto, že by chyběla důvěra, ale proto, že se toto téma dotýká intimních, hlubokých dimenzí, které není snadné vyjádřit. Na jedné straně existuje strach z toho, co by se mohlo stát. Na druhé straně tu jsou obranné mechanismy, jako je popírání, odkládání a obava z rodinného sporu, což vede mnoho lidí k tomu, aby se tomuto tématu zcela vyhýbali. Z tohoto důvodu mnoho rodin odkládá diskusi o dědictví až do momentu, kdy se to stane nevyhnutelné. Nebo celou záležitost delegují na právníka. A když pak ke konfrontaci dojde příliš pozdě, zbývá jen prokazování a složité postupy, které často vytvářejí napětí v rodině. Avšak jak tomu všemu můžeme zabránit? Ve skutečnosti stačí jen pár včas pronesených vět.
V Evropě vstupuje mezigenerační převod majetku do historické fáze, která nemá obdoby. Podle zprávy UBS Global Wealth Report 2024 bude do roku 2035 mezi generacemi na celém kontinentu převedeno více než 15 bilionů Eur, a to v kontextu, pro který je příznačné stárnutí populace, méně početné a méně následnických linií než v minulosti. Navzdory těmto číslům téměř sedm z deseti evropských rodin nikdy otevřeně nediskutuje o dědictví, hodnotě majetku ani o záměrech ohledně dědění. Jedná se o extrémně vysoké procento, které svědčí o nedostatečné připravenosti ve věci dědictví, a proto představuje jednu z hlavních slabin systému postupování majetku.
Ale nejedná se pouze o finance. Nedávné studie Evropské komise o finanční gramotnosti ukazují, že ekonomické znalosti začnou ustupovat, jakmile do hry vstoupí emoce, rodinné vztahy a rozhodnutí vnímaná jako učiněná jednou provždy. Dědictví je často vnímáno spíš jako konečná událost, něco, co je třeba řešit, „až bude třeba“, a ne jako proces, který provází celý životní cyklus. Právě v dospělosti si však mnoho lidí začíná klást různé otázky: nejen kolik po sobě zanechat, avšak jak to vlastně udělat a s jakým úmyslem. Nemluvě o obavách z možných sporů mezi dědici. Co když se mé děti budou hádat o dědictví? Co když se nedokážou dohodnout? Může mé dědictví rozvrátit moji rodinu, až tu nebudu? Co když moje rozhodnutí nebudou pochopená? Možná je lepší nepsat žádnou závěť a nechat vše rozdělit právní cestou? To všechny jsou oprávněné otázky, které bohužel někdy zcela vystihují to, co se skutečně děje.
Pro zahájení diskuse o dědictví není třeba svolávat formální setkání ani činit bezprostřední rozhodnutí. V mnoha rodinách to začíná nenápadnými, neformálními momenty. Dialog bez zaměřování se na čísla lze zahájit například sdělením důvodů, proč byla učiněna určitá rozhodnutí: třeba coby podpora konkrétní věci, ochrana partnera nebo zajištění finanční stability ve stáří. Někdo se rozhodne zapojovat své děti postupně, vysvětlovat jim, jak fungují úspory či pojištění, nebo je upozornit, jak by neočekávané události, jako je nemoc nebo nehoda, dopadly na celou rodinu.
Dalším praktickým přístupem je hovořit o hodnotách ještě dříve, než se začne mluvit o majetku. Kladení jednoduchých otázek jako „Co pro tebe znamená finanční jistota?“ nebo „Jakou podporu bys očekával v těžkých chvílích?“ pomáhá sladit očekávání a omezit budoucí nedorozumění. Významný vliv může mít i krátká osobní poznámka dopsaná k závěti, jíž srozumitelně vysvětlí zůstavitel své záměry.
Pro diskusi o dědických zvyklostech mezi obyvateli České republiky je užitečné uvést na začátku jeden fakt, respektive upozornit na jeho absenci: jednotlivé statistické systémy v této zemi neposkytují k dědění konkrétní údaje. To značí, že dědictví zůstává v České republice tématem, o kterém se příliš nediskutuje.
Je to pravděpodobně způsobeno i tím, že Česká republika v roce 2014 zrušila dědickou daň. V důsledku toho zděděný majetek – ať už movitý či nemovitý – nepodléhá separátní dědické dani. Dědictví je navíc obecně osvobozeno od daně z příjmu, což znamená, že zděděný majetek není za běžných podmínek zdaněný. To může částečně vysvětlovat, proč dědictví a jeho správa nejsou v zemi vnímány jako obzvláště naléhavé problémy.
I když se dědická daň nevztahuje, neznamená to, že zděděný majetek je vždy osvobozen od daně. Například příjem z pronájmu zděděných nemovitostí musí být přiznán v řádném daňovém přiznání a nepřiznání zdanitelného příjmu může podléhat sankcím.
Příjemci musí proto dodržovat lhůty pro podání přiznání, vést přesné a úplné záznamy a zajistit, aby všechna daňová přiznání byla podána v souladu s českými daňovými předpisy. Uspokojením těchto požadavků na dodržování předpisů se nejen splní povinnosti ze zákona, ale ochrání se i finanční zájmy příjemců. Proto je tak důležité se připravit na správu budoucích dědictví.
V České republice lze dědit třemi způsoby: ze závěti, na základě dědické smlouvy nebo dle zásad dědictví ze zákona (bez závěti), které se uplatní v případě neexistence platné závěti.
Zvláštností českého dědického práva je, že neuznává společné závěti manželů. Namísto toho mohou manželé upravit své dědictví prostřednictvím notářsky ověřené dědické smlouvy, která má přednost před závětí. Podle českého práva se manželství obecně řídí režimem společného jmění, pokud předmanželská smlouva nestanoví jinak.
V České republice lze závěť vyhotovit vlastnoručně nebo s notářským ověřením. Za určitých okolností jsou povolené i závěti vyhotovené elektronicky. Aby se předešlo riziku ztráty, lze notářsky ověřené i vlastnoručně napsané závěti uložit do evidence závětí vedené Notářskou komorou ČR.
Závěť musí být podepsána za přítomnosti dvou svědků a zůstavitel musí prohlásit, že dokument vyjadřuje věrně jeho poslední vůli.
Je také možné převést konkrétní majetek na třetí osoby, aniž se jim udělí status oficiálních dědiců.
Podle českého dědického práva se dědění ze zákona řídí šestistupňovým systémem. V prvním pořadí dědí děti a manželé rovným dílem. V dalších pořadích mohou dědit rodiče, sourozenci, prarodiče a dokonce i osoby, které nejsou příbuzné, ale žily ve společné domácnosti se zemřelým nebo na něm byly finančně závislé. Při úplné absenci dědiců ze zákona přechází pozůstalost na stát.
Právo na povinný podíl (povinné dědictví) existuje především ve prospěch potomků: nezletilí mají nárok na tři čtvrtiny svého zákonného podílu, zatímco dospělí mají nárok na jednu čtvrtinu. Manželé nemají nárok na povinný podíl a jsou chráněni pouze podle zásad dědění ze zákona.
Po úmrtí je dědické řízení v České republice automaticky zahájeno příslušným soudem, který jmenuje notáře, jenž pak řízení vede. Notář identifikuje dědice, zajistí pozůstalost, ověří případné závěti a vyjasní nároky. Řízení je ukončeno soudním rozhodnutím, které právně určí pozůstalost a její rozdělení.
V oblasti finanční správy osobních úspor a důchodů nabízí Generali jednu z nejkomplexnějších a nejuznávanějších služeb v České republice. Spravuje úspory přesahující 137 miliard Kč pro více než 900 000 klientů. Kromě toho Generali spravuje penzijní spoření pro zaměstnance více než dvaceti dvou tisíc firem. Generali penzijní společnost působí na českém trhu již více než 30 let.
V tomto procesu hraje finanční vzdělávání ústřední roli. Nejde jen o to, kdo co zdědí, nýbrž pochopit, jak chránit jedince po celý jeho život. Jakmile se začne o dědictví diskutovat, abstraktní obavy se často promění ve velmi praktické dotazy.
Jedním z prvních problémů, jímž se rodiny obvykle začnou zabývat, je zranitelnost. Co by se stalo, kdyby náhle vypadl některý z hlavních zdrojů příjmů? V těchto situacích se jako první řešení jeví životní a úrazové pojištění. Pomáhá zajistit kontinuitu, chránit závislé osoby a zabránit destabilizaci celé rodinné struktury neočekávanými událostmi. Z technických produktů se tak stávají nástroje zajištění a odpovědnosti.
Dalším opakujícím se tématem je dlouhodobá samostatnost jedince. Mnoho rodičů si uvědomuje, že samotný přiznaný starobní důchod by nemusel stačit, a velmi si přejí se ve stáří nespoléhat finančně na své potomky. Zde se diskuse o dědictví přirozeně propojuje s plánováním odchodu do důchodu a dlouhodobými řešeními úspor. Posílení penzijních systémů nebo specializovaných spořicích plánů pomáhá zachovat nezávislost a zároveň chránit aktiva určená pro budoucí generace.
Dalším klíčovým prvkem, který rodiny začínají otevřeněji zvažovat, jsou zdravotní rizika. Vážná onemocnění či nehody se mohou rychle proměnit ve značné výdaje, které mohou narušit roky nashromážděné bohatství. Integrace zdravotního pojištění pro seniory nebo úrazového pojištění se tak stává způsobem, jak ochránit osobní blahobyt i rodinný majetek. V tomto smyslu plánování není jen o tom, kolik po sobě zanechat, ale o tom, jak to v průběhu času chránit.
Přečtěte si také:
Jak jsou na stáří připraveni současní a budoucí důchodci?
5 faktů o penzijku, které jste možná nevěděli
V životě každého z rodičů nastane určitý moment, kdy začneme o svých dětech smýšlet jinak. Už si neklademe otázku „Co po mně zůstane?“, ale „Jak můžu zůstat přítomen v jejich životě?“ Rodiče, kteří překročili padesátku nebo šedesátku, sledují své děti, jak vstupují do dospělosti, s pýchou a zároveň tichou nejistotou: Jak je mám podpořit, abych tím zároveň neomezil jejich svobodu? Odpověď je jednodušší a zároveň silnější, než by se mohlo zdát. Dá se shrnout jediným slovem – je třeba mít plán.
Časem zjistíte, že hnízdo, ze kterého děti vylétly, zůstane jen málokdy doopravdy prázdné. Vazby mezi rodiči a dospělými dětmi zůstávají v celé Evropě jak finanční, tak emoční, přičemž věk, kdy se mladí lidé definitivně osamostatňují, se mezi jednotlivými zeměmi výrazně liší. Podle Eurostatu opouští v Evropské unii děti domov svých rodičů průměrně ve věku 26 let. Toto číslo se však v různých zemích výrazně liší – zatímco ve Finsku a Švédsku je to 21 let, v Chorvatsku, na Slovensku, v Řecku, Itálii a Španělsku naopak 30 let a více. Regionální odchylky odráží nejen kulturní preference, ale především ekonomickou realitu daných zemí. Například v Itálii čerpá celých 65 % mladých lidí ve věku 18 až 34 let stále finanční podporu od svých rodičů, a to zejména z důvodu zajištění bydlení a získání vzdělání.
Podobné vzorce pozorujeme napříč celou jižní a východní Evropou. I v zemích, ve kterých se děti osamostatňují tradičně dříve, finanční závislost přetrvává: Data Eurostatu ukazují, že přibližně dva ze tří mladých dospělých ve věku 18 až 34 zůstávají finančně závislí na svých rodičích, i když už s nimi nežijí ve společné domácnosti. Není to projev nedostatečné samostatnosti, ale naopak důkaz moderní ekonomické reality. Rostoucí ceny nemovitostí, náročný a vysoce konkurenční trh práce spolu s cenami vzdělání znamenají, že mezigenerační finanční podpora je nyní nezbytně nutný, nikoli výjimečný předpoklad pro fungování rodin. Zároveň tato situace představuje příležitost, kterou mnoho rodin přehlíží.
V České republice cestu k finanční nezávislosti mladých Čechů utváří kulturní normy a omezení plynoucí z trhu s nemovitostmi. Ačkoli je podle dat Eurostatu evropský průměr, kdy děti opouští domov rodičů, přibližně 26,4 let, mladí Češi v posledních letech domov opouští rodičů přibližně ve věku 25,8 let. Oproti průměru jsou tak mírně napřed, ovšem i nadále zůstávají úzce spjati s prostředím původní rodiny. Jejich odchod však současně provází stále se zhoršující finanční situace mladých – hlavní město Praha se v žebříčku dostupnosti bydlení mezi velkými evropskými městy umístilo na jedné z posledních příček. Kupující zde k tomu, aby si zde mohli pořídit nový byt, potřebují přibližně 13–15 hrubých ročních příjmů. Vzhledem k tomu přichází finanční pomoc, kterou rodiče svým dětem poskytují, často ve formě podpory v oblasti bydlení – a to vesměs při pořizování vlastní střechy nad hlavou než jako příspěvek na placení nájemného. Mladí dospělí tak získávají možnost spořit, budovat sebevědomí a připravit se na další životní kroky. Největší výzvou pro české rodiny tak není samostatnost a touha postavit se na vlastní nohy, ale problém, jak se doopravdy v životě posunout dopředu. Podpora rodičů se musí transformovat – rodiče musí porozumět finanční situaci svých dětí a podpořit je, aby jejich nezávislost nebyla jen nedostižný milník, ale naopak pevný základ do budoucna.
Změna nastane, když se finanční pomoc promění na finanční vzdělávání. Když se finanční podpora stane součástí vztahu. Rodič, který dítěti daruje finanční obnos, aby mu pomohl zaplatit nájem, je štědrý. Rodič, který svému dítěti daruje peníze a naučí ho budovat si úspory, pochopit hypotéku a uzavřít kvalitní pojistku, v potomkovi naopak pěstuje trvalé dovednosti.
Zkuste si představit, co se stane, když vystoupíte z role toho, kdo řeší problémy. Když některé z vašich dětí hovoří o starostech se složením akontace před čerpáním hypotéky, místo abyste jim nabídli, že částku zaplatíte, se jich zeptejte: „O jakých možnostech jsi už uvažoval/uvažovala? Máš k tomu nějaké otázky?“ Tímto způsobem se z vás stane nejen bezpečnostní síť, ale také důvěryhodný poradce.
Tento přístup samozřejmě vyžaduje dobře promyšlený záměr. Zejména je nutné dokázat odolat dobře míněnému reflexu pomoci dítěti situaci vyřešit. Opravdová podpora někdy znamená, že musíte své dítě nechat se poprat s náročnou situací. Buďte při tom otevření a transparentně hovořte o finančních rozhodnutích – sdělte jim, jaké „proč“, nejen jaké „co“ stojí za vaším rozhodnutím. Když vaše děti pochopí, proč jste uzavřeli určitou konkrétní pojistku, nebo proč jste upřednostnili určité investice, neučí se jen znát fakta, ale chápat celou vaši filosofii.
To je důležité zejména tehdy, když se podíváte, jaký dopad má finanční gramotnost na dlouhodobou spokojenost a blahobyt. Podle Mezinárodního průzkumu finanční gramotnosti (Global Financial Literacy Survey) OECD (2023) pouze 34 % dospělých na celém světě vykázalo základní porozumění klíčovým finančním pojmům, jako je inflace, úrokové sazby a diverzifikace rizik, a ve většině zemí se tato mezigenerační propast prohlubuje. Výzkum databáze Global Findex Database Světové banky (2025) ukázal, že když rodiče s dětmi otevřeně a konkrétně hovoří o financích – rozpočtu, úsporách nebo plánování budoucích cílů – jejich děti mají o 60 % vyšší pravděpodobnost, že si kolem věku 25 let osvojí udržitelnější finanční návyky. Když své děti naučíte, jak číst výplatní pásku, porozumět složenému úročení nebo vyznat se v pojistné smlouvě, nepředáváte jim jen schopnost chápat čísla, ale především je učíte rozhodovat o vlastních financích. To je hlavní rozdíl mezi reagováním na životní události a přípravou na ně. Když se z finanční výchovy stane každodenní dialog mezi rodiči a dětmi, dojde nejen k přenosu bohatství, ale také moudrosti. Tato moudrost pak dětem přinese svobodu. Svobodu dělat volby, zvládat riziko a budovat budoucnost, kterou budou držet pevně ve svých rukách.
Plán, o kterém je řeč, pak bude víc než jen pojistka do budoucna. Stane se způsobem, jak již dnes můžete u dětí podpořit budoucí samostatnost. Rozhovory, které s dětmi můžete vést již nyní – o úsporách, prioritách nebo o dlouhodobé perspektivě – se později promítnou do toho, jak budou vaše děti nakládat s penězi, ale také do toho, jak budou vnímat zodpovědnost, odolnost a péči.
Jak tyto rozhovory vést bezpečně a efektivně:
Cestou od první mzdy k hypotéce a od finanční závislosti k nezávislosti musí mladý člověk projít sám a s otevřenýma očima. Když své děti naučíte v 25 letech přemýšlet o pojistkách, ve 30 chápat cenu svých rozhodnutí a ve 40 letech předvídat blížící se potřebu vlastní péče, pomůžete jim budovat to, čemu ekonomové říkají „osobní odolnost“. Vytvoříte tím podmínky pro skutečnou, vědomou a udržitelnou nezávislost.
Toto vzdělávání nelze předat pouhým rozhovorem. Rozvíjí se postupně spolu s tím, jak se mění životní okolnosti mladých lidí. Když vaše děti vidí, že děláte vědomá rozhodnutí o vlastní finanční budoucnosti, včetně náročných rozhovorů o péči, dědictví a věcech budoucích, přejímají nenahraditelnou dovednost – že plánování není omezení. Je to svoboda.
Každé životní období si žádá jiný typ rozhovoru:
Tohle je něco, co bývá málokdy vyřčeno nahlas: největší dar nejsou samotné peníze. Je to klid, který vychází z vědomí, že člověk, kterého milujete, neponese břímě vašich nevyřešených problémů. Je to svoboda, ve které budou vaše děti moci budovat své životy, aniž by je zatěžovala vaše vlastní nejistota.
To se v rodinách po celém světě projevuje různými způsoby. V některých případech se prarodiče aktivně podílí na péči o děti, čímž vytváří stabilitu, která rodičům umožňuje zachovat si vlastní kariéru a nezávislost. Jindy je to otevřená komunikace o dědictví, upřednostňované formě péče a finanční odpovědnosti. Ve všech případech se pak jedná o vědomé rozhodnutí vnímat dlouhá léta ve stáří nejen jako čas, který je nutné vydržet, ale také jako příležitost k posílení rodinných vazeb.
Ano, děti časem opustí náš domov. Jen v rodinách, které dobře zvládají finanční vzdělávání spolu s finanční podporou a které k plánování přistupují jako k průběžnému dialogu, nikoli jako k jednorázové události, se může zrodit něco krásného. Ano, děti se nám vzdalují, ale také se k nám vrací. Protože se naučily, že potřeba samostatnosti a rodina nestojí proti sobě. Z dětí se stávají naši partneři na stejné cestě životem.
Nejlepší období vašeho života, které jste s nimi strávili, tím neztrácí svůj jas. Budou z něj navždy čerpat. Nejenže žijete déle. Žijete způsobem, který vytváří prostor pro radost, cíl a tichý klid pramenící z vědomí, že váš život je pro další pokolení světlem, které nezhasíná a zůstává zdrojem inspirace a svobody.
Přečtěte si:
Jak funguje dětské penzijní spoření
Jak naučit děti finanční gramotnosti?