Mluvit o dědictví může být nepříjemné, ale horší je o tom mlčet
Ve článku se dočtete:
Převody majetku mezi generacemi rychle rostou, přesto zůstává diskuse o dědictví tabu. Toto mlčení zvyšuje riziko sporů a nedorozumění, a to nejen finančních. Přehodnocení dědění na akt komunikace a ochrany znamená pečovat i o lidi, nejen o majetek.
.jpg "6a1d49f675acf_Talking Inheritance (1).jpg")
Mluvit o dědictví je jedním z nejobtížnějších rozhovorů v rámci rodiny. Ne proto, že by chyběla důvěra, ale proto, že se toto téma dotýká intimních, hlubokých dimenzí, které není snadné vyjádřit. Na jedné straně existuje strach z toho, co by se mohlo stát. Na druhé straně tu jsou obranné mechanismy, jako je popírání, odkládání a obava z rodinného sporu, což vede mnoho lidí k tomu, aby se tomuto tématu zcela vyhýbali. Z tohoto důvodu mnoho rodin odkládá diskusi o dědictví až do momentu, kdy se to stane nevyhnutelné. Nebo celou záležitost delegují na právníka. A když pak ke konfrontaci dojde příliš pozdě, zbývá jen prokazování a složité postupy, které často vytvářejí napětí v rodině. Avšak jak tomu všemu můžeme zabránit? Ve skutečnosti stačí jen pár včas pronesených vět.
V Evropě vstupuje mezigenerační převod majetku do historické fáze, která nemá obdoby. Podle zprávy UBS Global Wealth Report 2024 bude do roku 2035 mezi generacemi na celém kontinentu převedeno více než 15 bilionů Eur, a to v kontextu, pro který je příznačné stárnutí populace, méně početné a méně následnických linií než v minulosti. Navzdory těmto číslům téměř sedm z deseti evropských rodin nikdy otevřeně nediskutuje o dědictví, hodnotě majetku ani o záměrech ohledně dědění. Jedná se o extrémně vysoké procento, které svědčí o nedostatečné připravenosti ve věci dědictví, a proto představuje jednu z hlavních slabin systému postupování majetku.
Ale nejedná se pouze o finance. Nedávné studie Evropské komise o finanční gramotnosti ukazují, že ekonomické znalosti začnou ustupovat, jakmile do hry vstoupí emoce, rodinné vztahy a rozhodnutí vnímaná jako učiněná jednou provždy. Dědictví je často vnímáno spíš jako konečná událost, něco, co je třeba řešit, „až bude třeba“, a ne jako proces, který provází celý životní cyklus. Právě v dospělosti si však mnoho lidí začíná klást různé otázky: nejen kolik po sobě zanechat, avšak jak to vlastně udělat a s jakým úmyslem. Nemluvě o obavách z možných sporů mezi dědici. Co když se mé děti budou hádat o dědictví? Co když se nedokážou dohodnout? Může mé dědictví rozvrátit moji rodinu, až tu nebudu? Co když moje rozhodnutí nebudou pochopená? Možná je lepší nepsat žádnou závěť a nechat vše rozdělit právní cestou? To všechny jsou oprávněné otázky, které bohužel někdy zcela vystihují to, co se skutečně děje.
Praktické způsoby, jak zahájit diskusi
Pro zahájení diskuse o dědictví není třeba svolávat formální setkání ani činit bezprostřední rozhodnutí. V mnoha rodinách to začíná nenápadnými, neformálními momenty. Dialog bez zaměřování se na čísla lze zahájit například sdělením důvodů, proč byla učiněna určitá rozhodnutí: třeba coby podpora konkrétní věci, ochrana partnera nebo zajištění finanční stability ve stáří. Někdo se rozhodne zapojovat své děti postupně, vysvětlovat jim, jak fungují úspory či pojištění, nebo je upozornit, jak by neočekávané události, jako je nemoc nebo nehoda, dopadly na celou rodinu.
Dalším praktickým přístupem je hovořit o hodnotách ještě dříve, než se začne mluvit o majetku. Kladení jednoduchých otázek jako „Co pro tebe znamená finanční jistota?“ nebo „Jakou podporu bys očekával v těžkých chvílích?“ pomáhá sladit očekávání a omezit budoucí nedorozumění. Významný vliv může mít i krátká osobní poznámka dopsaná k závěti, jíž srozumitelně vysvětlí zůstavitel své záměry.
Dědictví v České republice: Téma dosud značně neprozkoumané
Pro diskusi o dědických zvyklostech mezi obyvateli České republiky je užitečné uvést na začátku jeden fakt, respektive upozornit na jeho absenci: jednotlivé statistické systémy v této zemi neposkytují k dědění konkrétní údaje. To značí, že dědictví zůstává v České republice tématem, o kterém se příliš nediskutuje.
Je to pravděpodobně způsobeno i tím, že Česká republika v roce 2014 zrušila dědickou daň. V důsledku toho zděděný majetek – ať už movitý či nemovitý – nepodléhá separátní dědické dani. Dědictví je navíc obecně osvobozeno od daně z příjmu, což znamená, že zděděný majetek není za běžných podmínek zdaněný. To může částečně vysvětlovat, proč dědictví a jeho správa nejsou v zemi vnímány jako obzvláště naléhavé problémy.
I když se dědická daň nevztahuje, neznamená to, že zděděný majetek je vždy osvobozen od daně. Například příjem z pronájmu zděděných nemovitostí musí být přiznán v řádném daňovém přiznání a nepřiznání zdanitelného příjmu může podléhat sankcím.
Příjemci musí proto dodržovat lhůty pro podání přiznání, vést přesné a úplné záznamy a zajistit, aby všechna daňová přiznání byla podána v souladu s českými daňovými předpisy. Uspokojením těchto požadavků na dodržování předpisů se nejen splní povinnosti ze zákona, ale ochrání se i finanční zájmy příjemců. Proto je tak důležité se připravit na správu budoucích dědictví.
V České republice lze dědit třemi způsoby: ze závěti, na základě dědické smlouvy nebo dle zásad dědictví ze zákona (bez závěti), které se uplatní v případě neexistence platné závěti.
Zvláštností českého dědického práva je, že neuznává společné závěti manželů. Namísto toho mohou manželé upravit své dědictví prostřednictvím notářsky ověřené dědické smlouvy, která má přednost před závětí. Podle českého práva se manželství obecně řídí režimem společného jmění, pokud předmanželská smlouva nestanoví jinak.
V České republice lze závěť vyhotovit vlastnoručně nebo s notářským ověřením. Za určitých okolností jsou povolené i závěti vyhotovené elektronicky. Aby se předešlo riziku ztráty, lze notářsky ověřené i vlastnoručně napsané závěti uložit do evidence závětí vedené Notářskou komorou ČR.
Závěť musí být podepsána za přítomnosti dvou svědků a zůstavitel musí prohlásit, že dokument vyjadřuje věrně jeho poslední vůli.
Je také možné převést konkrétní majetek na třetí osoby, aniž se jim udělí status oficiálních dědiců.
Podle českého dědického práva se dědění ze zákona řídí šestistupňovým systémem. V prvním pořadí dědí děti a manželé rovným dílem. V dalších pořadích mohou dědit rodiče, sourozenci, prarodiče a dokonce i osoby, které nejsou příbuzné, ale žily ve společné domácnosti se zemřelým nebo na něm byly finančně závislé. Při úplné absenci dědiců ze zákona přechází pozůstalost na stát.
Právo na povinný podíl (povinné dědictví) existuje především ve prospěch potomků: nezletilí mají nárok na tři čtvrtiny svého zákonného podílu, zatímco dospělí mají nárok na jednu čtvrtinu. Manželé nemají nárok na povinný podíl a jsou chráněni pouze podle zásad dědění ze zákona.
Po úmrtí je dědické řízení v České republice automaticky zahájeno příslušným soudem, který jmenuje notáře, jenž pak řízení vede. Notář identifikuje dědice, zajistí pozůstalost, ověří případné závěti a vyjasní nároky. Řízení je ukončeno soudním rozhodnutím, které právně určí pozůstalost a její rozdělení.
Generali a její rozsáhlá nabídka správy penzijních fondů
V oblasti finanční správy osobních úspor a důchodů nabízí Generali jednu z nejkomplexnějších a nejuznávanějších služeb v České republice. Spravuje úspory přesahující 137 miliard Kč pro více než 900 000 klientů. Kromě toho Generali spravuje penzijní spoření pro zaměstnance více než dvaceti dvou tisíc firem. Generali penzijní společnost působí na českém trhu již více než 30 let.
Od diskuse k akci
V tomto procesu hraje finanční vzdělávání ústřední roli. Nejde jen o to, kdo co zdědí, nýbrž pochopit, jak chránit jedince po celý jeho život. Jakmile se začne o dědictví diskutovat, abstraktní obavy se často promění ve velmi praktické dotazy.
Jedním z prvních problémů, jímž se rodiny obvykle začnou zabývat, je zranitelnost. Co by se stalo, kdyby náhle vypadl některý z hlavních zdrojů příjmů? V těchto situacích se jako první řešení jeví životní a úrazové pojištění. Pomáhá zajistit kontinuitu, chránit závislé osoby a zabránit destabilizaci celé rodinné struktury neočekávanými událostmi. Z technických produktů se tak stávají nástroje zajištění a odpovědnosti.
Dalším opakujícím se tématem je dlouhodobá samostatnost jedince. Mnoho rodičů si uvědomuje, že samotný přiznaný starobní důchod by nemusel stačit, a velmi si přejí se ve stáří nespoléhat finančně na své potomky. Zde se diskuse o dědictví přirozeně propojuje s plánováním odchodu do důchodu a dlouhodobými řešeními úspor. Posílení penzijních systémů nebo specializovaných spořicích plánů pomáhá zachovat nezávislost a zároveň chránit aktiva určená pro budoucí generace.
Dalším klíčovým prvkem, který rodiny začínají otevřeněji zvažovat, jsou zdravotní rizika. Vážná onemocnění či nehody se mohou rychle proměnit ve značné výdaje, které mohou narušit roky nashromážděné bohatství. Integrace zdravotního pojištění pro seniory nebo úrazového pojištění se tak stává způsobem, jak ochránit osobní blahobyt i rodinný majetek. V tomto smyslu plánování není jen o tom, kolik po sobě zanechat, ale o tom, jak to v průběhu času chránit.
Přečtěte si také:
Jak jsou na stáří připraveni současní a budoucí důchodci?
5 faktů o penzijku, které jste možná nevěděli
