Tereza Pergnerová, Hana Kuncová
V podcastu Stačí málo, který vám přináší Generali Česká pojišťovna, společně ukazují, že i v těch nejtěžších situacích existuje cesta ven – a že myslet na děti je vždy to nejdůležitější.
Společně si povídáme…
- o tom, proč je komunikace mezi rodiči a dětmi klíčová
- jak vypadá realita střídavé péče a proč ne každé dítě ji zvládne
- proč je důležité nechat dítě mluvit za sebe
- že žádná vteřina v životě není trvalá a chyby je možné napravovat
- jak poznat, že hledání pomsty jen prohlubuje bolest
Nejen rodiče si mohou poslechnout, jak najít cestu zpátky ke slušnosti, respektu a k opravdové podpoře dětí.
Hanko, Vy jste právničkou více než 25 let a Váš podcast Nejen právně správně, doufám, že to říkám správně, má silný lidský rozměr. Co Vás vlastně přimělo k té myšlence založit ten podcast? Co byla ta motivace?
Hana: Dlouholetá praxe v soudní síni. Když vidíte rodiče, zjistíte, že je tady mnoho dětí, které mají spoustu psychický problémů. A je to vlastně důsledek chování rodičů – že ti rodiče nedokážou být k sobě slušní, nedokážou spolu komunikovat. A každý, kdo přijde ke mně do kanceláře, chce vyhrát. Jenže problém je v tom, že opatrovnické řízení je řízení takzvaně nesporné. Tudíž zákonodárce říká: neměli byste tady soutěžit.
Já jsem zjistila, že mnoho lidí se systému bojí. Bojí se orgánů sociálně-právní ochrany dětí, takzvaného OSPODu. Bojí se, když přijde nějaká paní na kontrolu, co mají říkat, co mají dělat, jak má vypadat byt, a chtějí nějakým způsobem „vyhrát“ nad tím druhým rodičem. A to je špatně. Protože o koho tady vlastně jde? O dítě. A na to ti rodiče zapomínají. Takže jsem si říkala, že je potřeba lidem přiblížit, jak ten systém funguje.
Když se budete bavit s kamarádkou nebo kamarádem, kteří prošli opatrovnickým řízením, mnoho z nich bude nadávat na tu paní z OSPODu, na soudkyni nebo soudce. Ale každý rodič by si měl sáhnout do svědomí a zamyslet se, jakým přístupem a způsobem s OSPODem nebo soudem jednal. Protože pokud upřednostníte vlastní ego, je to špatně.
Terezo, vy jste v projektu jako moderátorka v prvních dílech. Co vás přimělo se do tohoto projektu zapojit? Máte svou nadaci – to s tím také souvisí. Můžete nám vysvětlit, jaká je vaše role?
Tereza: Souvisí to s osobou Hanky, která je nejen profesionálkou ve svém oboru, ale působí i jako revizorka nadačního fondu Terezy Pergnerové. Takže jsme v úzkém kontaktu právě skrze lidské příběhy. Hanka dbá na to, aby věci probíhaly tak, jak mají. A já samozřejmě fandím všemu, do čeho se pustí, protože jsem ji jako člověka trochu poznala. Vím, že nedělá nic jen tak, ale má vizi, něco, co chce sdělit. A z mého pohledu je systém pro mnoho lidí opravdu velký strašák. Když se člověk ocitne v úzkých nebo má pocit, že o něco „bojuje“, že prochází vnitřním konfliktem, tak se začne bát. Bojí se, že se věci začnou prověřovat, ověřovat, že nebudou správně zdokumentované, že něco přehlédne... A v ten okamžik často přestáváme myslet na děti. Začneme myslet jen na to, jak „vyhrát“.
A Hanka tady přináší ten pohled, že dítě má být tím hlavním a jediným středobodem. Mělo by co nejméně trpět. Vím, že je to strašně náročné, zvlášť když řešíme emoce, ztrátu partnera, pocit nedostatečnosti… Ale to jsou, bohužel, běžné věci, které ke vztahům dnes patří.
Vy jste zmínila děti, kterých se to týká. Zmiňujete v podcastu konkrétní případy. Jak jste přistupovali k výběru příběhů? Kdo byl dramaturgem celého konceptu?
Hana: Dramaturgem jsem byla já, protože jsem se snažila reflektovat dnešní dobu, dnešní potřeby a situaci ve společnosti. Vybírala jsem příběhy přímo ze svých spisů. S každým klientem jsem osobně hovořila. Mluvila jsem i s dětmi – těmi, které už byly zletilé. A musím říct, že hned na první dobrou všichni řekli: „Pomůžeme, jdeme do toho.“ Nicméně i tak jsme všechny rodiče anonymizovali – až na jeden případ. Všichni ostatní rodiče i děti zůstali anonymní.
Snažila jsem se podcast stavět vždy na jednom konkrétním příběhu. Když například máme téma střídavá péče, věnujeme se i modelu mezi dvěma vzdálenými místy. Dnes se totiž často stává, že se rodiče rozestěhují i stovky kilometrů od sebe. A my se díváme i na dopady střídavé péče z pohledu psychiatrie a psychologie na děti.
Dostalo se Vám nějakých reakcí, že to opravdu tak je? Přišla nějaká zpětná vazba?
Hana: Už během jednoho natáčecího dne, se první kameraman najednou ozval, že v příběhu z prvního dílu vidí osud svého bratra. A to pro mě byla taková první vlaštovka, kdy jsem si řekla: „Jdu tou správnou cestou.“ A když jsme potom podcast dokončili a připravili jsme pro diváky i posluchače upoutávku, zkoušela jsem ji pouštět novým klientům, kteří ke mně přišli do kanceláře a ještě přesně nevěděli, v jakém rozsahu vlastně advokacii dělám. A musím říct, že dvě dámy se rozplakaly a řekly mi: „Já se v tom příběhu vidím.“
Terezo, jaké to pro vás bylo slyšet a přihlížet těmto příběhům? Dozvědět se víc o systému… Fungovalo to i na vás? Pomohlo vám to posílit důvěru v něj?
Tereza: Tím, že jsem v kontaktu s Hankou, a vím, jak věci fungují, často potřebujeme radu, protože se v nadačním fondu setkáváme s velmi komplikovanými životními situacemi, tak mám určité povědomí. Ne odborné, ale alespoň rámcové ano. Samozřejmě všechny ty příběhy člověka zasáhnou. Když o nich hovoříte, když se bavíte o konkrétních situacích, začnete si představovat – já tedy především – pocity těch dětí, které jsou často v mlýnských kolech a jen těžko se z nich dostávají. Ať už je důvodem pochybení některého z rodičů, nebo jejich neschopnost se dohodnout, je to vždycky extrémně silné téma.
Po každém natáčení jsme byli unavení. Moc unavení. Ale Hanka je lídr – ona to táhne dopředu. Od začátku přesně věděla, co chce, jak to má vypadat a jaký má být finální výstup.
A ano – abych odpověděla na Vaši otázku – bylo to pro mě obohacující. Protože žádná vteřina v našem životě není úplně pevná. Nic není jisté. To, co platí teď, nemusí platit zítra. A je důležité pohybovat se v reálném světě s vědomím, že každá situace má dvě strany. Těžko někoho soudit. Lidé se prostě dostávají do komplikovaných situací.
Je právě skvělé, že se neřeší jen paragrafy, ale přijdou i emoce. Že vlastně vidíme, jak to ve skutečnosti může být „jednoduché“. Protože spousta z nás si myslí, že se jim to stát nemůže. Že by se do takové situace nikdy nedostali.
Tereza: To je jasné. Vždycky si myslíme, že se nám něco nemůže stát. Ale může. Někdy lusknutím prstu. A někdy se na tom i přímo podílíme. Těžko se to hodnotí obecně, ale člověk je nádherná bytost – plná emocí, plná omylů, plná kroků, kterých zpětně lituje. Ale je dobré ty chyby napravovat. Je fajn si to uvědomit.
Já si pamatuju rozhovory s rodiči, kteří procházeli komplikovanými rozchody, rozvody a ztrátou kontaktu s dětmi – nemohli je vídat a tak dál. To jsou hluboké a poctivé emoce. A když proti sobě vidíte člověka, který je tak neuvěřitelně statečný, že přijímá, že věci jsou nastavené tak, jak mu to vůbec není příjemné – ale přesto nadřazuje zájem dítěte – a je ochoten obětovat své příkoří, svůj diskomfort… Aby třeba – jednou, za rok, za dva – mohl znovu stát naproti své dceři, obejmout ji a promluvit si s ní. Protože věci nejsou nikdy černobílé.
Určitě souhlasím. Zmínili jsme několik situací, které v podcastu rozebíráte. Já bych se možná zastavila u té střídavé péče. Co všechno by měli vědět lidé, kteří se do takové situace dostanou? Jaké faktory dnes ovlivňují možnost střídavé péče? Jaké její typy existují?
Hana: To se vyvíjí v čase. Střídavá péče je v zákoně od roku 1998 – dřív byl zákon o rodině, dnes máme občanský zákoník. Dřív to bylo hlavně o výlučné péči jednoho z rodičů – většinou matky, někdy otce. Střídavá péče byla velmi okrajová. Ale jak se společnost začala měnit, rodiče začali více „křičet“, že mají práva, a říkám záměrně „křičet“, protože podle mě práva nejsou bezbřehá, začalo se vše vyvíjet.
Dnes nám například chodí čtrnáctileté a patnáctileté děti, které říkají: „Vy nás, rodiče, budete poslouchat, protože máme práva.“ Ale zapomínají, že s právy přicházejí i povinnosti. Takže vznikl tlak na soudní systém. Protože rodiče zjistili, že střídavá péče má dopad na výši výživného. A začali o ni bojovat. A tam začal problém, rodiče začali dítě manipulovat a přetahovat si ho na svou stranu. Z mojí praxe mohu říct, že dítě je „prodejné“ zhruba od čtyř let.
Takže manipulace je běžná součást těchto sporů?
Hana: Ano, manipulace probíhá ve velkém rozsahu. A často do ní vstupují i prarodiče...
- Nechte se vtáhnout do dalšího povídání Hany Kuncové a Terezy Pergnerové o tom, jak se vyrovnat s těžkými situacemi v rodině a proč je někdy největší odvaha v tichém přijetí.