Bydlení Karolíny Four
Společně si povídáme…
- proč je těžké odhadnout rozpočet a proč se to skoro nikdy nepovede
- kde spolu začínali bydlet
- co znamená rekonstruovat s malým dítětem
- proč nedoporučují rekonstruovat způsobem, jakým to dělali oni
- proč se vyplatí mít po boku někoho, komu můžete věřit
Nenechte si ujít povídání o tom, proč nechtěli jít do rozsáhlé rekonstrukce, a stejně šli.
První otázka je taková, jako která by vám nám měla prozradit něco o vás tak kdybychom přišli k vám domů, co to o vás prozradí, jací jste lidé? Co bychom tam vyčetli?
Karolína: No kdybyste přišli dneska právě v tuhle hodinu, tak vám to prozradí, že jsme nestihli uklidit a máme dítě. Ale když byste přišli v jakýkoliv jiný den, tak náš byt o nás říká, že máme rádi přírodní materiály, máme rádi praktičnost, máme rádi čisté linie. Vlastně pořádek, který definuje to, že máme spoustu věcí zavřených. Nemáme zase tolik věcí vystavených venku, takže jsme se snažili hodně uzavřít ten prostor tak, abychom neměli věci, který nemají svoje místo a někde leží. A máme rádi světlo.
Honzo, doplnil bys něco?
Honza: Ano, myslím, že když k nám domů někdo přijde, tak nejdřív bude chvíli dýchat. Protože nebydlíme v přízemí a nemáme výtah, to je věc, která každého zaujme. A druhá věc je, že je překvapí, jak je to malé.
Tak to muselo být dobrý to stěhování...
Honza: Přestože třeba jedna místnost je veliká a působí to veliký, tak pak, když lidi hledají zbytek toho bytu, tak ho nenajdou.
Kolik je to metrů čtverečních? Jestli to můžeme říct?
Karolína: Necelých 70.
Honza: Přibližně.
Karolína: Ale naopak mně přijde, že když k nám někdo přijde do bytu, tak je velmi překvapen, jak je ta ústřední místnost obrovská. Takže já ten dojem mám vlastně opačný.
Pamatujete si nějakou takovou jednu hezkou, možná i hodnotnější věc? Takovou tu, že když přijde návštěva a nalijete víno, bojíte se, aby vám ji nerozbili?
Honza: Já si myslím, že my nejsme úplně majetkově zaměření lidé. Takže těch věcí nikdy moc nemáme a nikdy jsme ani neměli.
Karolína: My si na věcech nelpíme. To znamená, že i když máme něco hodnotnějšího, nemáme problém, když se to používá. Ale přesně vím, co to bylo. Byl to psací stůl a židle od jedné dánské značky. To byla naše první investice už ve starém bytě. Věděli jsme, že ten stůl si odneseme i do tohoto bytu. A podle něj se pak vyráběla celá naše obýváková stěna, aby stůl zapadl a působil jako její součást.
To je jedna věc. Ale mám ještě něco, co mě napadá. Mám tři hrnky z dánského porcelánu. Vůbec nevypadají draze, ale dostala jsem je k narozeninám a byly docela drahé, protože se ručně malují. Jsou to tradiční výrobky. Jenže protože nevypadají draze, každý, kdo k nám přijde, je používá způsobem, který mi hrozně vadí. Moje kamarádka v nich třeba odvažovala rýži. A já těm lidem nechci říkat, že se o ty hrnky bojím, i když jsou pro mě nejcennější věcí v kuchyni.
Nebo když jsme si jednou objednali úklidovou firmu, tak si do těch hrnků nalévaly vodu, protože si myslely, že to jsou ty nejhnusnější a nejobyčejnější, co máme. Přitom my je máme seskládané zvlášť a fakt se o ně staráme. Takže teď, když vím, že někdo přijde, dávám hrnky schválně dozadu. Jednou jsem si dokonce nenápadně vzala hrnek kamarádce přímo z ruky, hned ho umyla, otřela a schovala. Ale nechci jim říkat, že to stálo hodně peněz. Takže to je asi jediná věc, o kterou se trochu bojím.
Honza: A jsou to přesně ty hrnky, které když někdo přijde, tak to je první, po čem sáhnu.
Já mám partnera, který takhle vždycky bere ty nejdražší skleničky.
Karolína: To mi nevadí. Já taky chci, aby to bylo hezké, takže všem dávám ty lepší hrnky, pěkné talíře a tak. Ale na odvažování rýže nebo rozmíchávání vajíček si vždycky beru to nejstarší nádobí.
Honzo, máš nějakou věc doma, která je na tom podobně jako hrnky?
Honza: Přemýšlel jsem nad tím celou dobu, co Karolína mluvila, a uvědomil jsem si, že moje nejdražší věc, kterou jsem kdy v životě měl, byl dlouhou dobu foťák. Paradoxně to umí být docela drahá věc a já jsem ještě jako student, když jsem studoval dlouho a zkoušel i nějaké postgraduály, šetřil právě na něj.
Vlastně to byla ta věc, kterou si moji spolužáci řešili jinak. Oni si kupovali auta a já jsem si koupil foťák, který byl dvakrát dražší než jejich auto. Bral jsem ho jako něco, čím se můžu částečně živit. Všechno ostatní pro mě tehdy nemělo žádnou cenu.
A máš ten foťák nějak speciálně schovaný doma? Nedostane se k němu někdo omylem?
Karolína: Radši ani nechtěj vědět, co se s tím foťákem občas děje. Já ho nechávám připevněný na stativu tak, že se stativ kymácí a každou chvíli to vypadá, že foťák spadne. Honza vždycky jen přijde, mlčky stativ rozebere a foťák uklidí, protože mi nechce říct, že to dělám špatně. Jednou jen poznamenal, že foťák spadne, a ještě rozbije talíř, co mám pod ním.
Honza: Takže u mě je to vlastně jednoduché. Mám strach o foťák. Teď už ne tolik, protože už je to dědeček, ale myslím, že brzo odpadne a budu si muset pořídit nový. A pak už pro mě nějaký hrnek nebude úplně tak důležitý.
My jsme se bavili o té bydlící historii a vy jste říkali, že poprvé jste spolu začali bydlet v nájmu bez výtahu ve Vršovicích. Bylo to už vybavené, nebo jste to začali vybavovat společně?
Honza: Já bych to ještě upřesnil. My jsme spolu původně začali bydlet v garsonce, která měla asi 12 metrů čtverečních.
Karolína: Měla 20.
Honza: Ale byla to úžasná jedna místnost, která byla rohová v rodinném domku.
To bylo tvoje bydlení?
Karolína: Ne, to byla moje studentská garsonka a já to ani neberu jako naše úplně první společné bydlení, protože Honza se tam vlastně přistěhoval do mého holčičího bytu.
Honza: Ale pro mě to společné bydlení bylo, protože já jsem tehdy byl hodně v cizině a když už jsem přijel do Čech, tak jsem jel tam. Takže i když jsem tam byl třeba jeden den za čtrnáct dní, znamenalo to, že všechny dny, které jsem byl v Čechách, jsem trávil tam. Hlavně to bydlení bylo úplně úžasné, protože to bylo v rodinném domě a dvě stěny byly celé prosklené. Bylo to dlouhé rohové okno přes celou místnost. A naproti byly stromy a v nich měly veverky hnízdo.
Karolína: Běhaly nám po parapetu a skákaly neustále po těch stromech. Člověk tam seděl a jen koukal na veverky. Bylo to úplně neskutečné. To byla obrovská přidaná hodnota toho bydlení.
Ale i když tady milujete veverky a klid, tak těch 20 metrů čtverečních je pořád docela málo.
Honza: Málo.
Jak se potom stalo, že jste se zase stáhli víc do města?
Karolína: Nám se Vršovice líbily. Zároveň to bylo dané typem Honzovy práce. On se vracel vždycky z natáčení třeba i pozdě v noci a přece jenom z okraje Prahy byla horší dostupnost, když nemohl jet autem. Do Vršovic to bylo mnohem jednodušší. Já jsem si navíc chtěla zkusit žít ve čtvrti, která se mi líbí asi víc, kde je větší možnost vyžití. Pro mě třeba co se týká kaváren a bister. Chtěla jsem si to aspoň na chvíli zkusit.
A jak dlouho jste tam vlastně bydleli?
Karolína: Nakonec asi tři čtyři roky.
Honza: Tři roky určitě. A ta kombinace toho bydlení je pro nás možná důležitější než to samotné bydlení. Město nabízí spoustu hezkých věcí, třeba kulturu, která je dostupná jednoduše. Člověk kolikrát jenom vytáhne paty z baráku a má to za rohem. Nabízí to i spoustu možností, že může člověk večer někam zajít a nemusí řešit, že musí jet autem a zpátky. Když jsem přijel pozdě večer domů, mohli jsme ještě vyrazit pěšky na večeři, což za městem nešlo.
Karolína: Nebo na zmrzlinu.
Honza: Která měla otevřeno do jedenácti večer. To jsou služby, které jsou pro nás možná důležitější, než jestli bydlíme v baráku nebo bytě.
Karolína: A hlavně tenkrát pro nás mělo přidanou hodnotu, že Honza v té době hodně natáčel fotbal v Edenu a na Bohemce. Když jsme bydleli u Bohemky, říkal, že to je super, že bude chodit do práce v papučích.
Honza: Dalo mi strašnou práci tohle s kolegy nějak vyřešit, abych mohl dělat fotbal na těchto dvou místech. Ale povedlo se to na chvíli a bylo to legrační...
- Poslechněte si také, co obnáší rekonstrukce, když máte miminko, zmizí vám rozpočet, a přesto si zamilujete místo, kam se vám ze začátku vůbec nechtělo.