Miloslav Šindelář
Společně si povídáme o:
- 5 pilířích dlouhověkosti
- Proč na prvním místě stojí pravidelný pohyb
- Jeho osobní zkušenosti s autoimunitním onemocněním
- Moderních lécích na obezitu (jako je Ozempic) a proč to není jen podvod
- Proč je i obyčejných deset dřepů nebo krátká procházka po jídle skvělý hack na krevní cukr.
- Proč je odchod do důchodu kritickým momentem a jak důležité je najít si svůj smysl života, abychom nezestárli předčasně.
Poslechněte si, jak převzít osobní odpovědnost za své zdraví a žít kvalitněji.
Začneme vaším osobním příběhem. Od dvanácti let jste se věnoval silovému tréninku, na bench press jste zvedal 140 kilo a jezdil jste dlouhé trasy na kole. A pak najednou, v roce 2021, přišlo autoimunitní onemocnění. Jaké to je pro člověka, který má pocit naprosté kontroly nad svým zdravím, zažít takový zlom?
Zpětně to hodnotím spíše pozitivně, ale v tu chvíli to samozřejmě příjemné nebylo. Byl to obrovský šok. Odmalička jsem sportoval, byl jsem zdravý, dokonce jsem nikdy neměl ani nic zlomeného. Najednou jsem v podstatě během jednoho měsíce přestal chodit. Skončil jsem na lůžku a má tehdy těhotná partnerka, dnes už manželka, se o mě musela starat. Musela mě oblékat nebo mi pomáhat vylézat z vany, což bylo velmi nepříjemné. Byla to těžká životní zkušenost, ale dalo mi to i spoustu dobrého, protože jsem si plně uvědomil svou smrtelnost. Teď už to s odstupem hodnotím velmi pozitivně.
O jaké autoimunitní onemocnění přesně jde?
Jde o spondyloartritidu. Znamená to, že můj imunitní systém napadá moje vlastní buňky, hlavně svaly, šlachy a kosti, a probíhá tam autoimunitní zánět. Dnes už jsem na tom ale relativně v pořádku a cítím se jako zdravý člověk. Pomáhá mi to, jak žiji a jaká režimová opatření dělám. Zároveň mám biologickou léčbu, která mi neskutečně pomohla. Jednou týdně si píchám injekci, která ten zánět tlumí. Sama o sobě by ale nefungovala stoprocentně, po roce užívání mi dokonce selhala. Musel jsem si přijít na to, co u mě funguje, a optimalizovat svůj životní styl. Nejvíc mi pomáhá každodenní trénink. Abych se cítil jako zdravý člověk a tělo bylo bez zánětu, musím se opravdu každý den hýbat.
Jaká byla vaše vlastní cesta za pohybem v kontrastu s tím, co vám radili lékaři?
Cestu jsem si k tomu musel trochu najít sám, protože moje revmatoložka mi radila, abych byl opatrný a s pohybem to nepřeháněl. Já jsem ale zjistil, že právě pohyb mi pomáhá úplně nejvíc. Po svatbě, když jsme odjeli na svatební cestu, jsem se zbavil stresu, nepracoval a měl víc času na sebe. Zkusil jsem trénovat každý den v hotelovém fitku. Do té doby jsem se i přes nemoc snažil cvičit dvakrát nebo třikrát týdně, ale vždycky jsem se z toho tréninku několik dnů vzpamatovával, protože mě všechno bolelo. Jakmile jsem ale začal trénovat každý den, během dvou až tří měsíců jsem mohl úplně vysadit léky na bolest. Zůstala mi jen biologická terapie, která teď funguje naprosto skvěle. Cítím se výborně a možná jsem na tom fyzicky i lépe než v roce 2021 před stanovením diagnózy.
Pro kontext je zajímavé zmínit, že jste studoval medicínu, ale ve čtvrtém ročníku jste z ní odešel a přešel na nutriční terapii. Začal jste díky této zkušenosti vnímat zdraví nějak komplexněji?
Z medicíny jsem odešel zkrátka proto, že jsem nechtěl být lékařem. Už tehdy jsem psal knihu o moderní výživě a věděl jsem, že se chci primárně věnovat jí a obecně zdravému životnímu stylu. Na medicíně jsem do určité míry i vyhořel, proto jsem šel raději vystudovat nutriční terapii na 1. lékařské fakultě. K medicíně mám ale pořád blízko, moc mě to baví a dala mi spoustu užitečných dovedností. Naučil jsem se tam číst, vyhodnocovat a interpretovat vědecké studie. Z těchto základů čerpám dodnes a výrazně se to odrazilo v mé práci, obzvlášť když jsem si naplno uvědomil vlastní smrtelnost.
Teď se snažím lidi učit, aby se zaměřili na prevenci, protože v tom jako společnost velmi selháváme. Evolučně jsme nastavení tak, abychom řešili krátkodobé hrozby. Co bude zítra, abychom měli co jíst a nesežral nás šavlozubý tygr. Dívat se do budoucnosti nám zkrátka příliš nejde. My ale prevenci řešit musíme, protože dnešní svět má obrovský problém s chronickými onemocněními. Infarkt nebo diabetes druhého typu totiž nedostanete ze dne na den. V těle probíhají změny často roky až desítky let předtím, než se nemoc vůbec projeví. Snažím se proto lidem klást na srdce, aby převzali osobní odpovědnost za své zdraví co nejdříve.
Medicína u nás je hodně reaktivní, řeší až aktuální problém, který člověk má. Není to ale také o naší osobní odpovědnosti? Máme tendenci házet zdraví na doktory a spoléhat se, že oni jsou tu od toho, aby nám pomohli.
Přesně tak, ale lékař s námi nemůže být 24 hodin denně. Když se podíváme na statistiky, vliv medicíny a lékařů na prevenci a naše celkové zdraví zas tak velký není. Současná medicína nám sice pomůže, ale většinou až ve chvíli, kdy jsme nemocní. Často už pak jen prodlužuje období bolesti a utrpení, kdy jsme ztratili samostatnost a přišli o takzvaný healthspan, tedy délku života prožitou ve zdraví. Neměli bychom se proto dívat jen na celkovou délku dožití, ale hlavně na to, kolik let prožijeme kvalitně.
A v tom jsme na tom obecně velmi špatně. Podle statistik trávíme v České republice zhruba posledních 17 až 20 let v bolestech, máme chronická onemocnění a případně se o nás někdo musí starat. Globálně je to zhruba 10 let. Pokud se člověk nezajímá o prevenci, nesportuje, nežije zdravě, kouří a pije alkohol, čeká ho dost let utrpení. Stárnutí je vůbec největším zdrojem bolesti na světě. Prevence je tedy naprosto zásadní a neměli bychom spoléhat jen na lékaře, ale hlavně sami na sebe.
Jedním z klíčových faktorů prevence je strava. Dočetla jsem se, že v České republice trpí 66 % lidí nadváhou. Když to vidíte, řekl byste, že si u nás většina lidí vědomě ničí zdraví?
Je to tak, 66 % populace trpí nadváhou a obezitou. Zda vědomě, oni většinou ví, že je to pro ně špatné, ale často tato rizika podceňují. Obezita není jen estetický problém, je to velmi významný rizikový faktor pro téměř všechna chronická onemocnění, jako je diabetes 2. typu, kardiovaskulární choroby nebo artróza. Člověk s obezitou ve stáří trpí mnoha zdravotními problémy. Lidé to často podceňují proto, že ve dvaceti nebo třiceti letech, kdy mají třeba třicet kilo navíc, ty problémy ještě nepoznají. Tělo má silné kompenzační mechanismy. Po desítkách let nadváhy nebo obezity si to ale vybere svou daň.
Ovlivnilo vás v tomto pohledu vaše působení v pořadu Extrémní proměny? Je to, co tam vidíme, opravdu extrém, nebo to ve společnosti není zas tak neobvyklé?
Extrémní proměny jsou samozřejmě o extrémech. Pracovali jsme tam s lidmi, kteří mají třeba 220 nebo 230 kilo. To už je váha, která vás bezprostředně ohrožuje na životě. Těm lidem mohlo zbývat pár měsíců, možná let života. Celkový přerod a to, že zhubli, jim v podstatě zachránilo život. Byla to pro mě velmi cenná a silná zkušenost, protože u mě v poradně pracuji většinou s klienty, kteří mají maximálně kolem 150 kilo. Váha nad 200 kilo je naštěstí i v České republice spíše výjimkou.
Co tyto lidi spojuje? Mají vlastně stejný problém, který se liší jen počtem kil. Vidíte ze své praxe, že by se u nich protínala nějaká společná příčina?
Většinou je to celý balíček různých problémů, které se vyskytují společně a dohromady tvoří obezitu. Častým znakem je, že tito lidé mají nadváhu už od malička. V rodině se třeba problémy běžně řešily jídlem, jídlem se odměňovalo. Člověk si tak vybuduje vztah, kdy každý stres zajídá, což se pak pochopitelně přenese do dospělosti a stane se z toho velký problém. Často s tím souvisí i psychické potíže, tito lidé bývají izolovaní, přicházejí o práci a bojí se vycházet ven, aby se jim okolí nesmálo. Nemohou normálně fungovat, pracovat nebo třeba jen nastoupit do auta. Třetí stupeň obezity je zkrátka omezuje a drasticky jim snižuje kvalitu života. Když pak rychle zhubnou pár desítek kilogramů, život se jim velmi významně zlepší. I když má extrémně rychlý pokles hmotnosti svá rizika, u těchto lidí naprosto převažují benefity. Doslova jim to zachrání život…
- Nechte se vtáhnout do dalšího povídání a zjistěte, jaké malé kroky můžete pro své tělo udělat ještě dnes.