Správné nastavení hranic ve vztahu zpočátku vždycky bolí

Společně si povídáme o:

• proč selháváme v prevenci a řešíme problémy, až když nás obrazně zastaví „červená na křižovatce“
• iluzi biohackingu a proč nám chytré prsteny a hodinky nenahradí vnitřní sebereflexi
• tom, proč správné nastavení hranic často vyvolává hádky a tlak
• partnerském růstu
• romantizaci rodičovství, která způsobuje, že se spousta vztahů zbytečně rozpadá
• Jednoduchém triku, jak zaměnit jedinou otázku a vytvořit prostor pro hlubší dialog

Poslechněte si rozhovor o tom, jak pěstovat vztahovou odolnost a proč si občas musíme zajít na rande hlavně sami se sebou.

Proč jsme schopní vstát v šest ráno do fitka, ale neumíme si udělat čas na vztahy?

To je zajímavý příměr. Je otázka, jestli jsme dokázali vstát před deseti či patnácti lety, myslím si, že se to hodně proměnilo. Celý tento trend souvisí s biohackingem a vnímáním těla a zdraví jako jakéhosi gadgetu, který lze ovládat. My se díky tomu totiž snadno dostáváme do dopaminové smyčky.

Když v roce 2005 Dave Asprey pojem „biohacking“ přinesl, byl to vysoce postavený manažer a inženýr s obrovskou obezitou. Začal tehdy své tělo zkoumat analogicky k počítačům s myšlenkou, že pokud tělo není zdravé, může udělat konkrétní, systematické kroky k tomu, aby zdravé bylo. Za posledních dvacet let tak velmi silně pozorujeme trend kontroly těla a systematické péče o něj.

My ale přece od přírody nejsme moc dobří v prevenci, nebo ano?

Ne, jako lidé v prevenci vážně nevynikáme. Vždycky si vzpomenu na větu ze vzdělávání dospělých: dospělý člověk se učí jenom tehdy, když ho něco tlačí. Až ve chvíli, kdy nám něco nejde, nebo když máme problém, začneme nad věcmi přemýšlet a máme ochotu se sebou něco dělat. Do té doby nám nevadí, že určité věci neděláme úplně nejlíp. Stačí se podívat na jakékoliv osvětové programy proti kouření nebo obezitě. Je velmi těžké takovou změnu zavést do života. Lidé přece nekouří proto, že by nevěděli, že je to škodlivé. Kouří, protože negativní účinek se ještě nedostavil a zatím je to netrápí.

Co se tedy v našem přístupu k tělu změnilo?

Dnes dostáváme různé displeje a aplikace, díky kterým můžeme tělo jednoduše kontrolovat. Mohu si změřit, jak jsem spala, a na základě toho si naordinovat jiný den. Vidím svůj Body Mass Index nebo plicní ventilaci a díky tomu si ve fitku nastavím konkrétní program. Dostává nás to do iluze, že se můžeme stoprocentně ovládat a mít nad svým zdravím plnou kontrolu. To nám vyplavuje dopamin a motivuje nás to v této péči setrvat.

Na jednu stranu je to skvělé, protože spousta lidí začala díky technologiím žít opravdu zdravěji. Na druhou stranu to v krajních případech může být až nebezpečné. Lidé začínají být posedlí kontrolou prstenů, hodinek a čísel na displejích. Místo toho, aby kultivovali vnitřní zrak a všímavost – aby poznali sami na sobě, co potřebují – spoléhají se jen na to, co jim řekne přístroj.

A ve vztazích tuhle kontrolu nemáme?

Přesně tak. Vztahy nejsou měřitelné ani kontrolovatelné. Jsou nepředvídatelné, náročné, občas těžkopádné a „špinavé“. Na workshopech o komunikaci si z toho často dělám legraci: i kdyby se stala ta sci-fi situace, že se jeden člověk naučí komunikovat stoprocentně a je v tom nejlepší na světě, pořád bude muset řešit věci s druhými lidmi, kteří komunikaci na takové úrovni nemají.

Je to nekonečný příběh. Pořád si musíme takzvaně namáčet ruce do vztahového bláta, které nikdy nedokážeme úplně ovládnout. To je mnohdy frustrující a nepříjemné. A proto je pro nás mnohem jednodušší odškrtnout si ráno fitko než o víkendu vyřešit konflikt s partnerem.

Když se to nedá kvantifikovat, je vůbec možné říct, kolik času máme vztahům věnovat? Ve sportu vím, že když půjdu třikrát týdně do fitka, něco se stane. Dá se tahle rada aplikovat i na vztahy? Co se stalo?

Je to samozřejmě strašně individuální. Záleží na konkrétním člověku, na partnerské dvojici i na tom, v jaké fázi se vztah zrovna nachází. Je velký rozdíl, jestli jsme spolu rok, nebo patnáct let. Úplně jiná dynamika je, když máme dvě malé děti. Všechno to různě osciluje. Například známý odborník na vztahy John Gottman ale mluví o šesti hodinách týdně věnovaných jednomu partnerskému vztahu. Samozřejmě platí, že čím více pozornosti a času mu věnujeme, tím více věcí se tam děje a tím více máme příležitostí pro utváření pevného pouta. Není to ale dogma, ke kterému bychom se museli fixně upnout. Těch šest hodin navíc zní jako velké číslo, ale když se to rozdělí, je to pět minut ráno, deset minut přes den, kdy si o něčem povídáme, a najednou je to dvacet minut denně. K tomu se přidá jedno dvou- nebo tříhodinové rande a jsme na těch šesti hodinách. Vlastně se to docela přirozeně rozprostře do běžného provozu.

V rozhovorech s vámi často zaznívá, že vztahy budujeme primárně tak, že pečujeme o vztah sami k sobě. Můžeme shrnout, co taková péče o sebe vlastně zahrnuje?

Trochu bych to uvedla na pravou míru. Péče o sebe v tomto smyslu znamená spíše pozornost zaměřenou na to, co se děje mně samotné. Lidé totiž často hodnotí vztahy jako něco vnějšího a dívají se na ně z pozice toho druhého. Mají pocit, že jim ten druhý něco dělá, že je vztah špatný, protože partner dělá tohle a ne tamto. Nemám nic proti postěžování si, každý z nás občas potřebuje vyventilovat frustraci a do jisté míry je to velmi úlevné.

Ve chvíli, kdy ale chceme vztah někam posunout a chceme se v něm mít lépe, potřebujeme začít u sebe. Musíme rozumět tomu, co se v nás děje. Potřebujeme vědět, co nás naštvává, co nám pomáhá cítit se bezpečně a dobře, nebo co nás naopak vytáčí. Bývají momenty, kdy jsme najednou podráždění, a přitom se vlastně nic zásadního nestalo. Musíme pochopit, jak k tomu došlo, protože kolikrát zjistíme, že to vlastně vůbec není o tom druhém. Zároveň to ale není ani jen o mně. Je to souhra. Já mám určitá citlivá místa, která vznikla v průběhu mého života na základě mých zkušeností. A partner, který má zase ty své zkušenosti, tahle moje citlivá místa nevědomky mačká a dotýká se jich. Tam potom vzniká to nepříjemno. Není to ale tak jednoduché, že bych mohla jen říct: „Nedělej to.“

Chápu, zkusím to lépe popsat v modelové situaci. Bývá to často tak, že já se cítím špatně, něco mi vadí a vysvětlím partnerovi proč, aby on pochopil mou situaci a věděl, co mi jeho reakce způsobuje. Tím pádem to neděláme proti sobě schválně.

Přesně tak. Ve většině případů to opravdu není o tom, že by ten druhý něco dělal naschvál. Neříká si: „Čím bych tě dnes ráno vytočil? Zmáčknu ti zrovna tohle tlačítko.“ Takhle to nefunguje. Většinou na sebe prostě narazí naše strategie. To nejlepší, co dělá a umí ten jeden, nasedá na to nejlepší, co umí ten druhý. V tom průniku ale může vznikat tření a pnutí.

Pokud já to jenom hodím na partnera a řeknu mu: „Tohle změň,“ on se o to může upřímně snažit. Může být otevřený, chce to pro mě udělat. To ale neznamená, že moje citlivá místa zmizí. Pouze se bypassuje problém, který tam stále je. Partner pro takovou změnu navíc musí vynaložit obrovskou vůli a sebekontrolu. Ve chvíli, kdy přijde náročnější situace a dostaneme se do emocí, stejně pravděpodobně spadne do své původní, automatické reakce. Automatické reakce můžeme proměnit jen tak, že si je zvědomujeme, přemýšlíme o nich a postupně si vyšlapáváme cesty nové.

To je přesně to, o čem mluvíme, když říkáme, že partneři spolu rostou. Rozšiřují se jim kapacity a dokážou v těch situacích být spolu více a lépe. Tím pádem opečováváme jak sebe, tak vztah samotný. Vnímám to zkrátka jako dynamiku. Není to jen „já“ nebo „ty“, ale to, co si my dva tvoříme spolu.

Klíčové je to pozorování sebe sama. V dnešní době ale vidím u sebe i u okolí, že na to vlastně není moc prostor. Můžeme si sice s partnerem říct, že si v neděli vždy sedneme a zhodnotíme náš týden, často se z toho ale stane spíš povinnost a ta rutina se vytratí. Jak u reflexe setrvat?

Tady je důležité říct, že žijeme v době, která reflektuje a analyzuje snad úplně nejvíce v historii. Žádná předchozí generace tolik nepřemýšlela o věcech, které řešíme my. V jejich náročném životě na to ani nebyl prostor, protože spousta věcí byla pevně daná zvnějšku. V tradiční společnosti vám to, co je správné a špatné a jak se má žít, nadiktovala komunita, instituce nebo náboženství. Byli jste definovaní už tím, do jakých poměrů jste se narodili, zda jste syn nebo dcera a tak podobně.

A i okruh kolem domova byl tenkrát velmi úzký. Neviděli jste, že to o vesnici dál dělají třeba úplně jinak. Prostor k přemýšlení nad tím, jak to vlastně ve vztahu chci já a jak v něm funguji, byl minimální. Během posledních desetiletí jsme se ale posunuli. Získali jsme obrovskou svobodu a míru emancipace, s čímž pochopitelně přichází i ta výzva všechno řešit, přemýšlet o tom, a vlastně si i tvořit svá pravidla. Přichází s tím obrovská zodpovědnost a také zmiňovaná únava z toho, jak to pořád dokola analyzujeme.

To znamená, že reflektovat úplně každý krok není nutné?

Netvrdím, že musí reflektovat úplně každý. Kdo je spokojený tam, kde je, a necítí potřebu se někam dál posouvat, pravděpodobně ji k životu ani potřebovat nebude. A to je v pořádku. Jakmile ale cítíte potřebu fungovat nějak víc celistvě a v souladu sami se sebou, k reflexi sáhnout musíte.

Znamená to začít přemýšlet nejen nad tím, co chcete, ale i proč to chcete. Proč zrovna v tuhle chvíli jednáte tak, jak jednáte. A tohle opravdu nemusíme dělat pokaždé hned párově. Můžeme to, podobně jako zmiňovaný biohacking těla, aplikovat sami na sebe. Vždycky lidem radím: Berte sami sebe na rande. Jeďte sami do přírody, běžte na kafe. Pokládejte si důležité otázky, a když to budete potřebovat, pište si k tomu i deník...

• Podívejte se celý díl minisérie O zdravém životě a zjistěte, jak si stát za svým, i když to pro vztah znamená zkoušku ohněm.