Martin Úbl
Společně si povídáme o:
- Jak se z bláznivého nápadu stal projekt, který zvedl Čechy z gauče
- Proč Stezka Českem není závod, ale duševní lázeň pro každého, ať už jde s krosnou, na boso nebo si vede koně.
- Kdo jsou nezištní Trail Angels a jak obrovská podpora funguje přímo na trase.
- Jaké nejbizarnější a nejdojemnější příběhy Martin od stezkařů slyšel.
Pojďte si společně ukázat, že dálková turistika není jen o tisících ušlých kilometrech, ale hlavně o obrovské komunitě, sdílení a hledání vnitřního klidu.
Je vlastně ironické, že jste sám nadšený chodec, který nepotřeboval sbírat odznaky ani certifikáty a nepotřeboval k tomu ani žádnou propagaci. A dnes jste v podstatě hlavní tváří, přednášíte a píšete knížky. Jak se v téhle své osobní proměně cítíte?
Ono to pro mě vlastně není žádná změna, já to pro sebe pořád nepotřebuju. Po horách chodím neustále, ale nikde to nesdílím a nic nesbírám. Udělal jsem to jedinkrát v životě. Na Aljašce jsem si chtěl poslat pohled, protože se mi hrozně líbilo, že jste si ho tam mohli nechat a oni vám ho pak za rok sami odeslali. Stálo to asi dva nebo tři dolary. Bohužel mi ten pohled ale nikdy nepřišel.
Na základě toho dnes my ze Stezky Českem odesíláme pohledy ze západního nebo východního bodu. Pro mě osobně to ale pořád nutné není, sám pro sebe to dělám pořád stejně. My tyhle věci na stezce lidem poskytujeme proto, že je to baví, jsou na sebe hrdí a očekávají to. A mně je úplně jedno, jestli jsou hrdí, že si nesou odznak, posílají si pohledy, nebo sbírají razítka a turistické vizitky. Nemám právo to nijak soudit, přijde mi to naprosto v pohodě. Když vidíme, že to lidi zajímá, je skvělé, že máme možnost jim to dopřát a přesně díky tomu přivedeme k chození další lidi.
Kde je pro vás osobně hranice mezi tím, kdy už jen nepropagujete samotnou stezku, ale kdy do toho musíte vložit sám sebe? Jak moc chcete zviditelňovat vlastní jméno a tvář?
Ta hranice vlastně úplně zmizela s tím seriálem s Mirkem Vladykou, který vysílala Česká televize. Seriál měl velký úspěch a od té doby mě lidé na stezce hodně poznávají. Mně to ale nevadí, naopak! Ti, kteří mě zastaví, jsou zkrátka skvělí a vždycky s sebou nesou úžasné příběhy, a ty mě na tom baví nejvíc.
Vnímám to jako obrovský benefit. Jdete po stezce, lidé k vám přicházejí, povídáte si s nimi a vidíte, jak každý ten svůj přechod prožívá jinak a jak moc je to baví. Někteří vás samozřejmě vůbec nepoznají. Třeba před čtrnácti dny jsem spal pod širákem na Šumavě na nouzovém nocovišti Bučina. Vedle mě spali pod plachtou nějací tři kluci a ráno se mě normálně ptali: „Jdete taky Stezku Českem?“ A já říkám: „No jasně, taky trošku chodím.“ „A máte nějaký tipy, jak to tam chodí?“ ptali se. Tak jsme se normálně pobavili a šli jsme si po svých.
Pojďme k tomu, jak to celé vůbec vzniklo. Jmenuje se to sice Stezka Českem, ale ten nápad se vlastně zrodil v Kanadě. Prý jste tam s přítelkyní měli úplně jiný podnikatelský plán, než jste se rozhodli, že by bylo hezké mít něco podobného tady.
Tohle je jen jedna z verzí, které vyprávím. Mám asi čtyři různé, podle toho, co zrovna lidé chtějí slyšet. (smích)
A jaká je ta pravdivá?
Ta už je zaprášená časem. Ne, opravdu to tak je. Dálková turistika pro mě a spoustu dalších lidí funguje jako duševní lázeň. Když si dopřejete čas v přírodě, dopřáváte si tím vlastně jen a jen čas pro sebe. Jde o přirozený pohyb v přirozeném prostředí, což je skvělé. A to, jak si ten svůj přechod nastavíte, je jen na vás.
Díky tomu, že v přírodě máte daleko méně vjemů a podnětů, získáte čas přemýšlet o věcech, ke kterým se v dnešní civilizaci vůbec nedostanete. Zastíní vám to totiž neustále pípající telefony, chytré hodinky, notifikace a to, že vám každé tři minuty odjíždí tramvaj. Ty úplně nejhloupější nápady v mém životě zkrátka vždycky vznikaly v přírodě. A tak to bylo i s nápady mých kamarádů pro Stezku Českem – všechny se zrodily, když si někdo zrovna šel zaběhat do lesa.
V Kanadě to u mě zafungovalo úplně stejně. Šli jsme tamní dálkový trek Great Divide Trail a přirozeně jsme přitom začali řešit, co by se dalo dělat a jaké máme do budoucna plány. Dálková turistika mě navíc baví odmalička a vždycky mi přišlo hrozně líto, že něco tak velkého a moderního, jako existuje v Americe, zkrátka chybí i u nás v Česku. Sice tu dlouhodobě máme například historickou Jiráskovu cestu, nejrůznější hřebenovky a vlastně i Svatojakubskou cestu vedoucí až do Santiaga de Compostela, ale všechno to má primárně hluboký historický nádech a ví o nich většinou jen úzká skupina lidí. Dnešní doba se ale hrozně změnila a nějaká moderně vedená dálková trasa, podobná třeba slavné Pacifické hřebenovce, tady u nás úplně chyběla.
Co to podle vás znamená moderně vedená trasa?
Ať si to chceme přiznat, nebo ne, lidé mají dnes k přírodě dál. Pokud je tam chcete přivést, musíte je maličko nakopnout nebo jim pomoct udělat ten první krok. Někomu stačí jen naznačit, kudy vede trasa po hranicích, on se tím chvíli zaobírá, vyrazí a zvládne to. Někdo jiný ale potřebuje poradit mnohem víc. Potřebuje zjistit, co si má vzít s sebou, jak se dostat na dané místo a jak to celé vlastně udělat.
Až si říkáte, jestli toho servisu není moc, ale ono to tady dřív zkrátka nebylo. Dnešní dálkové trasy, které jsme přinesli z Ameriky sem do Čech, fungují tak, že máte jeden web se všemi potřebnými informacemi a k tomu sociální sítě. Ty jsou se vším svým dobrým i špatným nedílnou součástí projektu. Tvoří se na nich komunita lidí, kteří se navzájem inspirují, radí si, sledují se, a to samo o sobě je nakopne. Nebo se tam jednoduše zeptají na to, co je trápí. My jsme tenhle moderní koncept převzali, vložili do něj těch dvacet let, co po horách sami chodíme a víme, co nás tam nejvíc baví, a tohle všechno jsme nabídli lidem.
Tohle mě hrozně zajímá. Ve všech rozhovorech s vámi vždycky slyším, jak říkáte, že jste se vrátili z Kanady, zjistili jste, kudy vede trasy Klub českých turistů, a začali jste to kreslit. Jak to ale technicky probíhalo? Sešli jste se s lidmi z Mapy.cz, nebo jste si to prostě kreslili sami podle toho, kudy jste chodili? Ten nápad je totiž krásný, ale realizace je podle mě pro spoustu lidí nepředstavitelná.
To je pravda. Třeba deset lidí nám pak psalo, že to před lety chtěli udělat taky, ale přesně na tomhle shořeli. Je to totiž normální projekt, který se rozjíždí úplně stejně jako podnikatelský byznys, akorát s tím rozdílem, že u nás to podnikání není.
Museli jsme si jasně stanovit strategie – kdo je naše cílová skupina a na čem to chceme postavit. Museli jsme dát dohromady spolek a určit, kudy trasu vlastně povedeme. Nejdřív jsme chtěli jít jen jihem. Všichni kamarádi jsme z Plzně, známe Šumavu, tak jsme si řekli, že to vezmeme tamtudy. Pak jsme si ale uvědomili, že lidi nejvíc táhnou ta různá „nej“ – Sněžka, nejnižší a nejvyšší místo republiky, Praděd. Navíc je na severu kontinuální hřeben. Takže jsme nejdřív udělali sever a teprve pak dodělávali jih.
Ty nejdůležitější strategické pilíře ale byly jasné. Chtěli jsme projekt „od lidí pro lidi“, u kterého bude vidět, že za ním stojí zkušení horalové. Mělo to být nekomerční a cílem bylo to, že na trasu může vyrazit opravdu každý. A na těchto pevných pilířích to úspěšně stojí i dnes, po šesti letech, kdy už je z toho obrovský projekt.
Vy jste zmínil, že jste si museli jasně říct, kdo je cílová skupina, ale přitom říkáte, že může jít každý. Takže každý je vlastně cílová skupina?
Ono to takhle úplně nefunguje. Když se na to podíváte, Stezka Českem je dnes vlastně světová dálková trasa. Možná si to všichni neuvědomujeme, ale je to světová trasa se vším všudy – ať už tím, kolik lidí po ní chodí, koho dokázala zasáhnout, nebo tím, že je v největší světové aplikaci dálkových tras. Z jakéhokoliv pohledu se na ni podíváte, je naprosto srovnatelná s těmi nejslavnějšími. Co se týče zázemí, patří dokonce mezi úplnou špičku a držíme si spoustu dalších prvenství.
Když se ale podíváte třeba na slavnou Pacifickou hřebenovku, ročně se tam prodá dvacet tisíc permitů a vyrazí zhruba sedm tisíc lidí. To jsou ale lidé, kteří si musí vzít šest měsíců volna. Často za sebou mají silný životní příběh, potřebují si něco vyřešit, nebo je to jejich dlouholetý sen. Jsou to nadšenci, kteří jdou takzvaně „ultralight“, naplno se tomu věnují a zainvestovali spoustu peněz do vybavení, aby vůbec mohli vyrazit. Podobné to je u poutních cest, tam také chodí určitý, velmi specifický druh lidí.
My jsme od začátku chtěli, aby naši stezku mohl jít opravdu každý. Zaměřili jsme ji proto na dva typy lidí. Prvním jsou ti, kteří už do českých hor běžně chodí – třeba na výlety s Klubem českých turistů – a hledají nějakou novou výzvu. Obejít si po vlastních nohou celou republiku je přece úžasný projekt. Můžete na to mít rok, nebo klidně deset let. Tím druhým typem jsou lidé, kteří by do hor rádi začali chodit, ale bojí se a myslí si, že to není pro ně. Potřebují dodat motivaci, nakopnout a přesvědčit se, že to zvládnou taky. Nemusíte být přece třicetiletý vrcholový sportovec, který vrazil do vybavení 150 tisíc a odjel na půl roku pryč. To si z drtivé většiny lidé nemohou dovolit, vyžadovalo by to naprosto specifickou životní situaci.
Právě proto jsme trasu stavěli s myšlenkou, že chceme, aby mohl jít úplně každý. Rozsekali jsme ji na jednotlivé etapy, což u dálkových tras ve světě vůbec není běžné. Řekli jsme lidem, že mohou jít na přeskáčku, zleva doprava, že je to vlastně úplně jedno. Od začátku jsme to koncipovali tak, že se dá chodit jen o víkendech a spát pod střechou po ubytováních, protože na to tady máme perfektní infrastrukturu. Neustále opakujeme, že neexistuje horší nebo lepší cesta. I když budete stezku obcházet dvacet let, ten výkon je naprosto stejný. A právě tohle nakoplo obrovskou spoustu lidí, protože volný víkend si zkrátka dokáže najít každý...
-
Zajímá vás, co všechno obnáší nakreslit tisícikilometrovou trasu a proč se schválně vyhýbá asfaltu? Pusťte si celou epizodu.