Veterinářka Martina Načeradská
Společně si povídáme o:
- Proč se kočka nehodí pro lidi s náročnou prací.
- Proč zvíře, které je celý den samo, začne trpět poruchami chování.
- Co potřebuje kočka k tomu, aby se v domácnosti cítila spokojeně a v bezpečí.
- Rozdílu v povaze a potřebách mezi plemeny jako ragdoll a bengálská kočka.
- Jak zvířata maskují bolest a proč s nimi přicházíme k veterináři příliš pozdě.
- Jak vysoké náklady stojí za vybavením špičkové kliniky.
Češi jsou sice národem pejskařů a kočkomilů, ale Martina Načeradská nám připomene, že i z lásky můžeme zvířatům nechtěně ubližovat.
Češi jsou národem pejskařů a kočkařů. Vy ale říkáte, že někdy zvířatům i z lásky ubližujeme. Jak to přesně myslíte?
Myslím to tak, že se zvířatům nesnažíme rozumět a děláme věci, které jsou dobré pro nás, ale ne pro ně. My o sobě sice říkáme, že jsme nejinteligentnější tvorové na planetě, ale v podstatě jsme líní se učit cizí jazyk – jazyk našich zvířat.
Mám tomu rozumět tak, že když si chceme zvíře pořídit, zohledňujeme spíš svoji vlastní potřebu a motivaci, ale nezamýšlíme se nad tím, jestli náš životní styl sedí k tomu, jaké to zvíře reálně je?
Dost často to tak je. Když si pořizuju zvíře, měla bych se zamyslet nad tím, jaký je můj styl života. Setkala jsem se třeba s tím, že majitel chodil běhat, pořídil si buldoka a byl strašně překvapený, že ten pes neuběhne ani jeden blok a už se začíná dusit. Ten pes prostě neměl šanci. Tato brachycefalická plemena se dusí velmi snadno, na výstavách dokonce museli zrušit běhání v kruhu, protože jim tam zvířata začala odpadávat. Takže když mám aktivní a běhavý styl života, nemůžu si pořídit zvíře, které udělá pár kroků a dusí se. Když je pětadvacet stupňů, začíná se přehřívat a může umřít na přehřátí.
Takže se musíme mnohem víc zamýšlet a rešeršovat, jaké plemeno nebo typ zvířete si vlastně pořizujeme. To mě dostává k další věci. Když jsem se na rozhovor připravovala, všimla jsem si, že často upozorňujete na jeden z nejčastějších omylů – lidé si myslí, že kočka je vlastně jen takový nízkoúdržbový pes.
To je velmi častý problém. Lidé si pořídí kočku a řeknou si, že ji nemusí chodit venčit. Prostě si ji vezmou domů a tečka. Jenomže kočka s námi nežije tak úzce a tak dlouho jako pes. Pes žije v blízkosti člověka už desítky tisíc let. Sice se našly i staré pozůstatky kotěte v lidském hrobě, ale to neznamená, že kočky sdílely s člověkem tak úzký prostor. Až posledních zhruba padesát nebo šedesát let s námi kočky opravdu žijí v bytech a my je krmíme.
Dřív byly zvyklé si lovit. Dnes je zavřeme mezi čtyři stěny, kde nemají možnost lovu a často tam chybí i dostatek mentální stimulace. Když pak kočka nemá dostatek záchodů, chybí jí úkryty a člověk si navíc vynucuje kontakt, aniž by respektoval, jestli o něj má zvíře vůbec zájem, je majitel hrozně překvapený, že se objeví problém.
Často to přitom ani nemusí být porucha chování, ale naprosto normální kočičí reakce. Sama mám čtrnáctiletého bengálského kocoura a jeho přirozené chování je občas velmi otravné – škrábe a značí si teritorium. Když ho něco naštve nebo stresuje, někam načůrá. Já už přesně vím, co musím nebo nesmím dělat, aby to dělat nemusel. A když s něčím nesouhlasí, tak samozřejmě řve. Majitelé tohle často označují za nežádoucí chování, ale dost často je to jen přirozená reakce, která se umocňuje tím, že zvíře v domácím prostředí nemá podmínky, které reálně potřebuje.
Často ve svém okolí vidím, že si lidé řeknou, že mají náročnou práci, nemohou si pořídit psa, a tak si raději vezmou kočku. Zvládá tedy kočka samotu lépe než pes, nebo to není tak jednoduché?
Kočka samotu nezvládá úplně dobře, obzvlášť když je zavřená sama mezi čtyřmi stěnami a nemá žádnou mentální stimulaci. Pokud je to zdravá, normální kočka, obvykle nesnáší dobře, že je celý den sama, a vyžaduje od člověka pozornost. Jenže člověk přijde z práce unavený, nechce si s ní hrát, a kočka pak začne škrábat, močit mimo záchod a mohou se u ní rozvinout i zdravotní potíže.
Měla jsem dokonce v ordinaci takový extrém. Jedna majitelka měla přítele a každý z nich měl svého kocoura. Když se rozešli a rozstěhovali se, její kocour zůstal s ní, ale byl extrémně fixovaný na kocoura jejího expřítele. Začal mít tak silné močové potíže, že se ucpal a skončil na pohotovosti s katetrem. Bylo to čistě stresem z toho, že zůstal doma najednou úplně sám, zatímco majitelka chodila do práce. Když kočkám nevyhovují podmínky v jejich prostředí, můžou z toho vznikat až stavy ohrožující život.
Co bychom tedy měli o kočkách obecně vědět? Přijde mi, že to úplně nejdůležitější je samotné prostředí. Měli jsme tu kočičí psycholožku Kláru Nevečeřalovou a ta nám povídala, jak by měl ideální prostor pro kočku vypadat. Kdybyste nás teď vy vzala do mysli koček, aby se v našich obydlích cítily opravdu dobře, co všechno by tam měly mít?
Obecně se říká, že pro kočky je důležitých pět pilířů. První pilíř je bezpečné místo. Já docela často říkám, že kočky jsou paranoidní pesimisti. Potřebují mít místo, kde se cítí naprosto bezpečně. Pokud to tak není, bojí se, protože kočky jsou zároveň lovci i kořisti. Když nemají bezpečný úkryt, klidně bojují o život a z toho se pak znovu odvíjejí nejrůznější poruchy.
Druhým pilířem jsou zdroje. Kočka potřebuje bezpečný přístup ke krmení, vodě, záchodu, škrabadlu i pelíšku. Těchto míst by mělo být doma vždy „n+1“, kde n je počet koček. To znamená, že když mám dvě kočky, měly by mít k dispozici minimálně tři záchody, tři misky s jídlem a tři misky s vodou. Navíc by měly být umístěné tak, aby z jednoho stanoviště nebylo vidět na druhé. Pokud se totiž kočky jen tolerují a nevycházejí spolu úplně skvěle, může se stát, že jedna kočka tu druhou nepustí na jediný společný záchod, a z toho jsou pak rovnou močové kameny nebo jiné potíže.
Třetím bodem je kontakt s člověkem. Kočka potřebuje předvídatelný kontakt. Nemůže to fungovat tak, že vy k ní zničehonic přijdete, začnete ji muchlat, mazlit, a ona chce přitom zdrhat. Člověk je pak hrozně překvapený, že ho kočka kousne nebo škrábne. Třeba můj kocour chování v náručí z duše nenávidí. Když k němu ale přijdu a podrbu ho na kořeni ocasu nebo na hlavičce, úplně blahem roztaje. Jakmile bych ho ale vzala do náruče, jen mě zpraží pohledem.
Čtvrtým bodem je hra. Pro kočku to není jen hra, je to přirozený lov. Když je kočka zavřená doma mezi čtyřmi stěnami, potřebuje projevovat lovecké chování úplně stejně, jako by byla venku. Doma k tomu ale nemá příležitost. Proto je potřeba si s kočkou denně hrát a hračky střídat. Kočka venku neuloví denně stejnou myš, loví hlodavce, ještěrky a spoustu dalších věcí, zhruba čtrnáct různých druhů kořisti. Tomu by měly odpovídat i naše hračky. Jedna moje klientka mi vyprávěla, že má zachráněného kocoura, ale on si prý vůbec nechce hrát. Hračku prý jen chytí, zatřepe s ní, odhodí ji a je konec. A když mu ji přinese znovu, ignoruje ji. Musela jsem jí vysvětlit, že on tu hračku už v podstatě „zabil“ a nechápe, proč by ji měl zabíjet podruhé.
Jak dlouho si tu stejnou hračku kočka pamatuje? Stačí je prostě obměňovat?
Většinou každý den vytáhněte nějakou jinou.
Když už jsme u těch hraček, narazila jsem na to, že máte poměrně striktní a negativní názor na oblíbená laserová ukazovátka.
Je to z toho důvodu, že kočičí lovecký vzorec má přesné fáze: stalkuju, sleduju, lovím, cupuju a sežeru.
A laser se špatně žere.
Přesně. S laserem maximálně stalkujete, ale necupujete a nežerete. Nedávno jsem v ordinaci řešila dva bengálce. Bengálská kočka vám nedovolí žádnou chybu. Pokud uděláte něco, co se jí nelíbí, okamžitě to dá najevo. Jeden z kocourů neustále řval, druhý čůral po bytě. Když jsem se majitelů ptala, co s nimi dělají, řekli mi, že si s kocourem hrají každý den několik hodin s laserovým ukazovátkem. Když s ním byli na chatě, kde chodil ven a laser nepoužívali, neřval. Vysvětlili jsme si, že laserové ukazovátko pro ně není vhodné, a doporučila jsem jim spíš cupovací hračky, jako jsou různá mávátka, a hlavně pravidlo, že po hře ho musí nakrmit, aby dokončil svůj lovecký vzorec. Kočka totiž loví, i když nemá hlad, je to hluboce zakořeněný pud. Pokud má navíc zvíře nízký práh frustrace, hned se u něj objeví poruchy chování. Výsledkem nakonec bylo, že si přestali hrát s laserem, první kocour přestal řvát a ten druhý vzápětí přestal čůrat po bytě, protože už ho neštvalo to neustálé řvaní.
Když se vrátím zpátky k pilířům spokojené kočky, vyjmenovali jsme si zatím čtyři. Ještě pátý nám chybí.
Pátou věcí je možnost komunikace feromony. Kočky mají na obličeji, před ušima, kolem tlamy, na kořeni ocasu a okolo drápových lůžek pachové žlázky, kterými si značí teritorium. Protože jsou to teritoriální šelmičky a v podstatě se nechtějí prát, nechávají si těmito pachy značky pro ostatní. Když k takové značce přijde jiná kočka, doslova si z ní přečte vzkaz: Micka, šest let, v říji, nebo naopak kocour. Nepoznají konkrétní jméno, ale z feromonů vyčtou věk, pohlaví i to, jak dávno tam zvíře bylo. Podle toho se mohou rozhodnout, jestli se vůbec chtějí potkat.
Dokonce proběhla studie, která prokázala, že když mají kočky v domácnostech možnost nechávat si tyto značky a nikdo jim je neustále nesundává úklidem, je mezi nimi mnohem méně agresivních projevů. Lidé, kteří mají tendenci neustále a důkladně uklízet, což je případ třeba mé tchyně, by vlastně kočku vůbec mít neměli. Kočka by u nich byla naprosto zoufalá, protože by jí její feromonové vzkazy pořád někdo mazal. Zkuste si to představit sami na sobě. Pracujete v kanceláři, máte na stole počítač, fotku manžela, obrázky od dětí a oblíbené tužky. Rok si tohle prostředí budujete, a jeden den přijdete do práce a máte úplně holý stůl. Přesně to zažívá kočka, když majitel její značky vydrhne. Proto třeba doporučuji neprat všechny pelíšky najednou. Můj kocour je pak hrozně dopálený. Má navíc i fetiš na igelit a okusuje papíry, když je nervózní. Říkáme mu s manželem termit. Protože má nízký práh frustrace, okamžitě na jakýkoli nesoulad v prostředí reaguje. Nakonec jsme zjistili, že chce být doma úplně sám, jako jedináček. Jakmile v domácnosti zůstal sám, přestal papíry okusovat...
- Poslechněte si celý rozhovor a zjistěte, jestli svému zvířeti dáváte opravdu to, co potřebuje.