Jiří Antoš
Společně si povídáme o:
- Jak vypadalo dětství v přírodě a proč dnešním dětem stačí vzít do ruky telefon a už jsou v příběhu.
- Kde se bere odvaha přehodit výhybku z úspěšné výroby nábytku a pustit se do stavby dětských hřišť.
- Proč okolí považovalo stavbu v Milovicích za obrovský hazard.
- Že se úspěch se skládá z drobností a dobrý zábavní park nesmí být hotový nikdy.
Pojďte s námi nakouknou to světa dětské fantazie a velkého byznysu.
Jiří, vy jste v dětství stavěl bunkry, lítal venku a spadl z prasete, to jsem zkrátka musela zmínit. Vaším zábavním parkem byl tehdy vlastně celý svět. Pamatujete si ještě na ty časy? A když to porovnáte s dneškem, myslíte si, že mají děti pořád takovou fantazii a dokážou si hrát venku?
Toho prasete jsem se přesně bál. Poslední dobou se to někde objevilo, všichni se mě na to teď ptají a rodina se tím skvěle baví.
Ale k té dnešní době. Jsem z toho docela smutný. Když jsme my chtěli něco zažít, museli jsme to skutečně prožít a hlavně si to sami vymyslet. Vyrůstal jsem sice v Praze, ale na samém kraji v Hostavicích, což bylo fantastické prostředí. Byl tam les, louka, potok a rybníky. Naštěstí se to tam z velké části udrželo, protože tou loukou protéká Rokytka. Ta se umí občas rozlít, takže se tam na těch lukách nesmí nic stavět. Zůstala tam taková přírodní oáza. Všude okolo je to dnes sice obestavěné, ale tohle místo zůstalo a já jsem v něm prožíval celé dětství.
Dnes dětem stačí vzít do ruky telefon a okamžitě jsou v nějakém příběhu. My jsme to měli jinak. Přišel jsem domů, praštil taškou, sundal boty do školy a rychle vklouzl do holínek, protože ty jsem nemusel zavazovat. Hodil jsem na sebe tepláky a už jsem lítal venku.
Máte čtyři děti a jestli se nepletu, tak i šest vnoučat. Je něco, co byste jim dnes na rozdíl od vašeho dětství už nedovolil? Přijde vám dnešní doba celkově opatrnější?
Určitě. Rodiče se dnes skutečně bojí děti pouštět ven. Za nás to bylo asi celkově bezpečnější, nebo to naši rodiče alespoň tolik neprožívali. Změnila se spousta věcí, vezměte si jen samotnou dopravu. Když dnes projíždím Hostavice, vidím ten obrovský rozdíl. Dřív měl auto jen někdo, a když už ho měl, stálo v garáži. Dnes má každá rodina minimálně dvě auta, někdy i víc.
My si spolu budeme dnes povídat mimo jiné o vašem parku Mirakulum. Když je dnešní doba taková, jakou ji teď popisujete, kde je vlastně ta hranice při vytváření adrenalinových atrakcí? Jak postavit něco, co v dětech znovu probudí fantazii, donutí je k pohybu a nabídne jim opravdové dobrodružství, ale zároveň to celé zůstane naprosto bezpečné?
Z hlediska bezpečnosti pro nás stavba parku nebyla zas takový problém. Celý život jsem podnikal se dřevem. Nejdřív jsem dělal nábytek, pak dětská hřiště. U dětských hřišť je povinná certifikace a platí tam poměrně přísné normy. Jejich podstatou je to, aby se dítě nedostalo do nebezpečí, které nemůže samo předpokládat. To znamená, že si například při prolézání někde nezachytí prst, nebo když spadne z výšky, povrch dole ten pád bezpečně ztlumí a zachytí.
Tahle hřiště jsme dělali několik let předtím, než se vůbec začal stavět park, takže jsme ho navrhovali rovnou se znalostí všech těchto bezpečnostních norem. Rozdíl je jen v měřítku. Na klasickém hřišti máte třeba padesát metrů těch propletených cestiček, v Mirakulu jich máme možná dva kilometry. Ale ten princip bezpečnosti a zachycení pádu je úplně stejný.
Pojďme si teď říct víc o samotném parku. Jak jste sám zmínil, jste vyučený truhlář a začínal jste s nábytkem. Pak ale posílila koruna a tenhle byznys přestal být tak výhodný.
Přesně tak, koruna posílila až moc. Začínal jsem na zahrádce v Hostavicích v malé dílně o pětačtyřiceti metrech čtverečních. Když už nás tam bylo sedm, museli jsme hledat něco většího. Měl jsem společníka, a protože v Praze tehdy nešlo nic pořádného sehnat, koupili jsme bývalý objekt v Turnově. Tam jsme výrobu skutečně rozjeli, dokonce jsme jeli i na tři směny.
Vyváželi jsme v podstatě sto procent naší produkce, hlavně do Rakouska a Německa, objevila se ale i Amerika a Japonsko. Problém nastal ve chvíli, kdy nastoupilo euro a my měli všechno nasmlouvané za kurz 37 korun, jenže pak to spadlo na 25 korun. S takovým kurzem už se nábytek dělal špatně. K tomu se navíc přidaly problémy s odběrateli, dodávali jsme do spousty obchodních domů a zůstalo nám tam opravdu hodně peněz.
Museli jsme se zamyslet, co dál. Chtělo to zaměřit se na český trh, nejlépe na státní správu, ze kterého nám jako nejlepší varianta vyšla akátová hřiště. Na tu dobu jsem už měl v Milovicích skoupeno několik budov. Turnov nám sice výrobně stačil, ale neměli jsme sklady, protože jsem kupoval i starý nábytek, který se louhoval nebo se dělaly repliky, navíc jsme to kompletovali ze zahraničí, takže jsme z Milovic udělali naše sklady.
Byl to pro vás těžký moment, když jste měl za sebou roky úspěšného podnikání, a najednou jste musel celý byznys přehodit jinam? Jak na tohle období vzpomínáte?
Je to samozřejmě hodně těžké. Ve výrobě přehodit výhybku takový problém není. Jak už jsem říkal, mám i nábytkářskou průmyslovku a můj výrobní ředitel to zpracování dřeva skvěle uměl, takže se zkrátka jen potopil do norem a vyrobil první dětské hřiště.
Ten opravdový problém byl ho prodat, protože na českém trhu o nás do té doby nikdo nevěděl. Za zády máte zaměstnance, za které nesete obrovskou zodpovědnost a kteří na vás spoléhají s výplatou, a teď musíte celou firmu přeorientovat ze zahraničí na Česko, a navíc z prodeje v obchodech rovnou do státní správy, která si na to navíc musí vždy napřed schválit rozpočet. Ale i přes tyhle všechny překážky se nám to nakonec povedlo.
A jak dlouho trvá takové období, kdy to má člověk vydržet?
Samozřejmě jsme nemohli výrobu nábytku ze dne na den zaříznout a začít dělat dětská hřiště. Ten přechod trval zhruba rok a půl. Začali jsme dělat a nabízet hřiště, ale v těch obchodních domech jsme byli nasmlouvaní a oni měli naše výrobky v katalozích, tak to nešlo hned utnout. Měli jsme štěstí v tom, že spoustu druhů nábytku pro nás dělali dodavatelé, takže s těmi jsme spolupráci jednoduše ukončili. I tak to ale bylo složité, nicméně dokázali jsme to.
Byly tam nějaké momenty, kdy jste pochyboval a říkal si, jestli to byl vůbec dobrý nápad?
Pochybnosti si ani neuvědomuji, ono nám totiž nic moc jiného nezbývalo. Hlavně to ale nesmíte dělat s přístupem, že to prostě zkusíte a uvidíte, jestli to vyjde. Musíte udělat úplně všechno pro to, aby to jinak ani dopadnout nemohlo. Já jsem o našem úspěchu nepochyboval. Ať to nezní nijak namyšleně, ale věci zkrátka nejdou dělat napůl. Ideální je být v tom oboru zkrátka nejlepší a skutečně žádaný. Co řeknete, to musí platit. Zákazník nesmí mít s vašimi produkty problémy a vy mu naopak musíte spoustu věcí vyřešit. Být zkrátka hodně prozákaznický. To se se mnou táhne vlastně po celé mé podnikání.
Když se posuneme k tomu, jak vzniklo Mirakulum. Dětským hřištím se začalo dařit, vy jste s rodinou podnikl výlet do zábavního parku v Německu a přišel nápad přetavit to v něco reálného i u nás. Jak v té době vypadaly Milovice? Měl jste tam sklady s nábytkem, k tomu nějaké pozemky a řekl jste si, že by se ten park dal postavit právě tam?
Tu podstatu jste zjednodušeně shrnula krásně, ale s těmi Milovicemi to tak úplně nebylo. Já jsem tehdy vůbec nevěděl, jak velké pozemky tam vlastně mám. Zní to možná zvláštně, ale když se to tehdy rozprodávalo, cena za budovy i za pozemky byla skutečně velmi příznivá. Já tam primárně kupoval budovy pro naše sklady. Nabídli mi k tomu i ty okolní pozemky, které s budovami přímo i nepřímo souvisely. Zeptal jsem se, co stojí metr, a řekl si, že to tedy vezmu. Takže jsem nakonec vlastně získal poměrně velký pozemek, aniž bych o tom předem vůbec uvažoval, protože mi šlo opravdu hlavně o ty budovy na skladování.
A pak jste si řekl, že park postavíte právě tam, když už jste zjistil, jak velké pozemky vlastně máte?
Zpočátku ne. Začal jsem pátrat jinde, protože mi Milovice úplně nedávaly smysl. Nedokážu už přesně říct, kdy nastal ten zlom, ale když se podíváte na mapu, zjistíte zajímavou věc. Milovice sice neleží přímo na dálnici, ale nacházejí se strategicky mezi dálnicemi D10 a D11. Na Václavské náměstí je to odhadem pětapadesát kilometrů. Kolem dálnice D10 máte Prahu, Mladou Boleslav, Liberec a Jablonec, což je obrovská spádová oblast. Z dálnice D11 se nabízí třeba Hradec Králové, odkud k nám ale lidé tolik nejezdí.
Odkud k vám tedy návštěvníci jezdí úplně nejčastěji? Je to ta zmíněná Praha?
Přesně tak, nejvíc jich jezdí z Prahy a ze Středočeského kraje. Na třetím místě se pak paradoxně umisťuje Ústecký kraj. Dnes už se ta statistika podle SPZ na parkovišti nedá dělat tak přesně, protože si lidé po koupi ojetého auta běžně nechávají registrační značku z jiného regionu. Stále to ale dobře funguje jako přibližný ukazatel...
- Poslechněte si celý rozhovor v podcastu Stačí málo.