Rozhovor: Pěstounství stojí na trpělivosti a empatii
Děti vyrůstající v pěstounské péči si z dřívějška často nesou zkušenost odmítnutí, strachu nebo ztráty. Potřebují proto nejen střechu nad hlavou, ale především vztah, který dokáže uzdravovat. O tom, jak funguje terapeutické rodičovství a proč dává smysl stát se pěstounem, mluví Lenka Gláserová z SOS dětských vesniček.
S pěstounskými rodinami pracujete už víc než dvacet let. Co lidi nejčastěji podle vás vede k rozhodnutí stát se pěstouny?
Jsou to lidé, kteří cítí, že mají co nabídnout. Často už vychovali vlastní děti, ale mají dost energie a chuti pomoci dalším. To považuji za nejzdravější motivaci. Tedy když člověk cítí, že jeho „sklenice je plná“ a může z ní něco dát dítěti, které to potřebuje.
Naopak pokud se někdo snaží prostřednictvím pěstounství zaplnit vlastní prázdnotu, většinou to nefunguje. Většina žadatelů ale přichází s otevřeností a upřímnou snahou dát dítěti šanci na bezpečný a láskyplný domov.
Jaké typy traumat si děti z původních rodin nejčastěji nesou a musí se s nimi vyrovnávat? Podle interního průzkumu SOS dětských vesniček a Generali České pojišťovny má takovou zkušenost 82 % dětí v pěstounské péči.
Nejčastějším a zároveň nejhlubším zraněním, které si děti v náhradní rodinné péči nesou, je pocit opuštění. To, že je jejich rodiče – nejčastěji matka – nemohli nebo nedokázali vychovávat. Často proto, že sami neměli dostatek zdrojů nebo byli ve svém dětství traumatizováni a nenaučili se, jak být svým dětem bezpečnou oporou.
Tuto ztrátu prožívají i ta nejmenší miminka. Dítě, které devět měsíců žije v těle matky, ji vnímá prostřednictvím všech smyslů. Pozná její hlas, vůni, rytmus. Když po narození matka náhle zmizí, dítě ji postrádá, i když si to neumí uvědomit. To samo o sobě představuje hluboké trauma, zranění, které si nese dál životem. Trauma se pak může projevovat různě. Některé děti bývají neklidné a vzdorovité, jiné naopak tiché a přehnaně poslušné. V obou případech jde o způsob, jak se vyrovnávají s hlubokou ztrátou a nejistotou.
Generali Česká pojišťovna dlouhodobě spolupracuje s SOS dětskými vesničkami na podpoře duševního zdraví dětí. Cílem je nejen pomáhat dětem ze znevýhodněných rodin, které zažily rané trauma, ale také šířit osvětu mezi veřejností.
Dítěti je potřeba porozumět, ne ho trestat
Právě proto se u náhradní péče mluví o potřebě jiného přístupu než u vlastních dětí. Co v tom konkrétně znamená terapeutické rodičovství a jak vypadá v běžném každodenním životě?
Koncept terapeutického rodičovství je založený na myšlence, že dítě se léčí prostřednictvím vztahu. Trauma, které v sobě nese, totiž často vzniklo právě ve vztahu s pečující osobou. Obvykle je to matka, která odešla, nebyla přítomná nebo o dítě nedokázala pečovat. A protože zranění vzniklo ve vztahu, může se i uzdravit zase jen ve vztahu. Tentokrát ale s někým, kdo je pro dítě bezpečný, stálý a přijímající.
V terapeutickém rodičovství nejde o samotné chování dítěte, ale o to, co se za ním skrývá. Dítě se nechová „zlobivě“ bezdůvodně. Každá reakce vychází z prožité bolesti, strachu nebo nejistoty. Úkolem pěstouna je tyto pocity rozpoznat a reagovat s porozuměním, ne s trestem.
S jakými nejtěžšími momenty se pěstouni obvykle potýkají?
Děti, které vyrůstají v náhradní rodině, často testují, jestli je pěstoun znovu neopustí. Zkoušejí, jestli je bude mít rád i tehdy, když se chovají vzdorovitě nebo odmítavě. Mají za sebou opakované ztráty a odmítnutí, takže jejich důvěra v dospělé bývá minimální.
To období „zkoušení“ bývá pro pěstouny velmi náročné. Proto je důležité, aby měli kolem sebe podporu, uměli si odpočinout a nebáli se říct si o pomoc. Klíčem je vnitřní stabilita, zdravá motivace a realistická očekávání. I proto, že pěstounství přináší těžké chvíle, ale zároveň obrovský smysl.
Pěstounství není cesta k zaplnění vlastní prázdnoty
A co byste vzkázala lidem, kteří o pěstounství uvažují, ale mají obavy, jestli to zvládnou?
Každý by si měl nejdřív poctivě odpovědět, proč to chce dělat. Jestli opravdu chce pomoci dítěti, nebo spíš hojit vlastní rány. Důležité je mít své potřeby naplněné, zdravou motivaci a vědomí, že pěstounství není cesta k osobnímu naplnění, ale k podpoře druhého.
Nikdo by do toho neměl vstupovat sám. Je potřeba mít kolem sebe lidi, kteří pomohou, když bude těžko. Může to být rodina, přátele nebo odborníci. A pokud má člověk jasno, má zázemí a má rád děti, ať do toho určitě jde. Protože máloco má v životě větší smysl než dát dítěti šanci začít znovu.
Přečtěte si
SOS dětské vesničky pomáhají měnit životy dětí k lepšímu
Rané trauma může ovlivnit celý život. Mnozí o něm ale netuší
nebo si poslechněte podcasty: „Vánoce jsou citově vypjaté období. Problémy eskalují.“
