Závodní volant drží v rukou už od svých šesti let a na tachometru měl i 330 kilometrů za hodinu - samozřejmě na závodním okruhu. Jako profesionální jezdec zvládá Slovák Richard Gonda vyhrocené situace ve vysokých rychlostech a své auto ovládá dokonale. V běžném provozu si raději užívá pohodlnou klidnou jízdu. Kromě závodění se věnuje i koučování. Proto jsme se v našem rozhovoru ptali na jeho závodní zkušenosti a zjišťovali i tipy, jak se chovat za volantem, abychom vždy bezpečně přišli do cíle.
Richarde, jsi známý nejen jako šampion Formule 3, ale i jako komentátor F1, závodní kouč a zejména zkušený řidič. Jakou největší rychlostí si jel a jaký to byl pocit?
Těsně pod 330 kilometrů za hodinu. Na okruhu Yas Marina v Abu Dhabí s Formulí 2. Je tam docela dlouhá rovinka. Pocit je to příjemný, protože si konečně na chvilku odpočinete a uvolníte trochu ruce, dokud nepřijde další sekce zatáček. Jinak jsou rovinky ta nejnudnější část okruhů.
Kolik máš asi najetých kilometrů?
Když spočítám jen všechny cesty na závody a testování mimo denní ježdění je toho dost a kilometrů hodně. Odhaduji to zhruba na 55 tisíc kilometrů ročně.
Kolik aut ti už prošlo pod rukama?
Sériová a sportovní auta bych raději přeskočil. To už by byly asi stovky. Někdy mívám i období, kdy sedím téměř každý druhý den v jiném autě. Samozřejmě ne ve vlastním.
Z moderních závodních strojů to většinou byly formulové monoposty, které jsou otevřené. Se střechou nad hlavou na nejvyšší příčky radím právě aktuální kategorii GT3, což jsou nejsilnější GT-čka. Z nich konkrétně BMW M6 GT3, se kterým závodíme v týmu Šenkýř Motorsport. Dále mohu zmínit prototyp World Series R.S.01, který byl pekelně rychlý a podařilo se mi s ním vyhrát hodně závodů, také BMW Z4 GT3, Porsche Carrera Cup, M4 GT4 a pár ne továrních aut. Za všechny možnosti jsem velmi vděčný.
Pomáhají ti zkušenosti ze závodů, kde jezdíš vysokou rychlostí, i v běžném provozu?
Určitě. Za závodním volantem sadím od šesti let, takže jsem měl možnost zažít různé situace. Proto se snažím jezdit v běžném provozu velmi bezpečně, myslet i za ostatní a předvídat, protože to na závodech trénujete. Vím, jak to může skončit na trati. A proto bych to na cestě nechtěl zažít.
Jak se pojišťují profesionální závodníci? Kam se mohou vyšplhat náklady za rozbité auto při závodech?
Já mám během závodu sportovní pojištění v rizikové skupině. Za ta léta jsem ho naštěstí využil pouze párkrát, při menších zraněních. Auta jsou však jiná písnička, protože jsou velmi drahá (vrcholové i několik stovek tisíc eur). Kontaktů je na trati mnoho, i když v televizi nejsou vždy vidět. Je to drahé pojištění s plněním často až od 20 tisíc eur. Proto se snažím a musím jezdit čistě. Některým rivalům je to však jedno.
Byl jsi někdy na závodní trati nebo na běžné silnici v nebezpečné situaci, v níž si využil své závodní reflexy?
Na závodní trati je takových situací mnoho. Zejména v kvalifikaci, kdy ženete auto nebo monopost na absolutní limit. Na závodech je to hlavně v soubojích. Na běžné silnici se snažím jezdit tak, abych se do nebezpečné situaci vůbec nedostal. Nejzákeřnější umí být zvěř u silnice. Ale v takovém případě je to víc o štěstí či smůle jak o dovednostech.
Jaké jsou tvé základní zásady, které se snažíš dodržovat, když sedneš za volant?
Nespěchat. Správně sedět. Při delší cestě dodržovat pitný režim. Nerozptylovat se a samozřejmě žádný alkohol.
Které vychytávky nesmí v tvém autě chybět?
Jsem závislý na hudbě, stále mám zapnutou aplikaci Spotify. Jinak mám rád v autě prázdno a čisto. Takže ještě pár hadříků. Nevím, proč s sebou vozím v kufru rezervní nářadí, když mě nikdy nenapadne ho použít. Když ho potřebuji, sháním jinde. A dnes mi samozřejmě nesmí chybět ani dezinfekce a roušky.
Většina lidí asi od profesionálního závodníka očekává, že jezdí divoce i po běžných cestách...
Vím, že se to očekává. A každého to zajímá. Ale jezdím klidně a preferuji pohodlnou jízdu. Díky závodům a jejich prostředí nemám potřebu jezdit rychle v normálním životě. Běžná auta nabízejí možná 5 procent toho co závodní. Ani by mě nebavilo se s nimi honit.
„Díky závodům a jejich prostředí nemám potřebu jezdit rychle v normálním životě. Běžná auta nabízejí možná 5 procent toho co závodní. Ani by mě nebavilo se s nimi honit.“
Na většinu závodů v Evropě vyrážíš sám. Nejspíš máš tedy dobrý přehled o situaci v jednotlivých zemích. Prozraď, kde se jak řídí a kde ses setkal s nejvíce piráty na silnicích?
Polsko je pořádná divočina. Nejezdím tam často, ale vždy dávám pětkrát větší pozor. S dost arogantními řidiči jsem se setkal i v Česku, ale mám pocit, že se to už zlepšilo. Německé dálnice zase vyžadují velké soustředění kvůli hustému provozu. Na druhou stranu velmi disciplinovaní jsou podle mě Rakušané.
Jak vnímáš slovenské řidiče a jejich dovednosti? Doporučil bys jim něco?
Bez ohledu na to, zda jde o zkušenější nebo o čerstvé řidiče, obecně častěji důvěřují svým autům až příliš. Nebo naopak vůbec nevědí, co od auta očekávat. Asistenční systémy a aktivní a pasivní bezpečnost jsou dnes na zcela jiné úrovni než před 15 či 20 lety. Ale stále jsme to my, kdo auto ovládá. Dnes máme jen k dispozici větší pomoc. Každému doporučuji vyrazit jednou za čas na školu smyku a poznat své auto v různých situacích.
Čeho si nejprve všimneš jako spolujezdec? Jde o zlozvyky, chyby v řízení auta, špatně nastavené sedadlo, volant či pás? Upozorňuješ na to?
Jako spolujezdec se málokdy cítím uvolněně. Posed a držení volantu je první věc, která mě udeří do očí a napoví o řidiči a následující jízdě mnoho. Když je něco při jízdě opravdu špatně, tak zasahuji. Nedá mi to.
Dají se zlepšit řidičské reflexy? Co bys doporučil? Školu smyku, zvládání krizových situací, řízení v různých terénech?
Dají se vylepšit a je dobré to podceňovat. Byl bych rád, kdyby byla zmiňovaná škola smyku na Slovensku povinná. A to minimálně jako součást každého kurzu autoškoly. Trénování a zdokonalování řidičů na rychlé, sportovní ježdění na okruhu se poslední dva roky věnuji dost intenzivně. Je to však až taková druhá úroveň - pro ty, kteří již řídí, ovládají své auto velmi dobře a chtějí jít do úplných detailů.
„Byl bych rád, kdyby byla škola smyku povinná. A to minimálně jako součást každého kurzu autoškoly.“
Pojďme se podívat na některé běžné situace v každodenním provozu. Zajímají nás tvé tipy a doporučení, jak se v daných chvílích zachovat - kdy brzdit, nebrzdit, točit volantem, držet pevně volant:
V takových podmínkách je samozřejmost myslet na zapnutá čistá světla a umyté čelní okno z obou stran. Únava, která je v tomto období spojená se špatnou viditelností, je velmi špatná kombinace. Zejména při dlouhých cestách třeba dbát na krátké pauzy a pitný režim.
Někdy stačí trochu upravit sedačku. Mít v autě sluneční brýle je při východu a západu slunce velmi užitečné. A opět - čisté okno!
Vždy, když vyjíždíme z pruhu, je třeba zkontrolovat také situaci pár stovek metrů za sebou. Tak se nemůže stát, že se mi za nárazníkem během sekundy objeví rychlé auto. Nebezpečný je právě rozdíl v rychlosti. Pokud to pomůže bezpečnosti a plynulosti, je dobré trochu krátce zrychlit a zkrátit čas předjíždění. Nejhorší a nejnebezpečnější řešení je zabrzdit. Ať už naschvál, nebo z leknutí. Znám to ze závodů a vážně nechtějte dostat ránu do zadního nárazníku. Může to mít fatální následky pro oba.
Co nejrychleji a co nejrazantněji. V takovém okamžiku není dobré zamrznout. Právě naopak. Je třeba ihned brzdit a zkontrolovat si i zpětné zrcátko, jestli řidiči za námi stíhají reagovat. V mezní situaci, kdy nás od nárazu dělí pouze řekněme půl metru až metr, je vhodné hledat místo na mírné vybočení vedle překážky.
Držet pevně volant. Když už auto přechází do bočního smyku, s nohama neděláme nic prudkého. Zmáčkneme spojku, zvolna plyn, můžeme malinko přibrzdit.
Nedívejte se do světel. Když na vás míří silná světla, o to více se musíme soustředit a zaměřit se na svůj pruh.
Koncentrace je asi to nejdůležitější. Snažte se co nejvíce omezit faktory, které vás rozptylují. Například zacházet s telefonem ve městě znamená, že nevnímáme množství okolností a potenciálně ohrožujeme sebe i ostatní. Po celou dobu jízdy je třeba mít 360 stupňový přehled o tom, co se kolem auta děje.
Takový smyk vzniká většinou již v zatáčce nebo na jejím výjezdu. Může za to nepřiměřené prudké zatočení volantu, rychle přidaný plyn (zejména při zadním pohonu), nerovnosti na silnici či náhle snížená přilnavost vozovky. Často jde o kombinaci několika faktorů. Je potřebná plynulá reakce nohou, nic náhlého. Zvolnění plynu a „kontra“ na volantu, t. j. provedení protipohybu, kterým vyrovnáme smyk. Pokud je při zadním pohonu smyk krizový, je vhodné vymáčknout spojku. Očima se díváme tam, kam se chceme dostat.
Většinou vjedeme do zatáčky příliš rychle a auto nezatáčí tam, kam bychom chtěli. Je třeba zlehka přibrzdit a trochu narovnat volant. Důležité je nezaleknout se a dívat se očima tam, kam se chceme dostat. Ne tam, kam se auto chystá nabourat.
Děkujeme za rozhovor a cenné rady. Přejeme hodně šťastných kilometrů.
O Richardovi se dozvíte více také na webu Sophidea.
Co pro vás znamená, když se posadíte na motorku?
Je to určitý pocit svobody, ale zároveň i velké zodpovědnosti. Kdybych jezdila na pláži s větrem ve vlasech, je to určitě lepší zážitek než kličkovat po Praze v zácpě. Ale cítit ten letní vánek, rozkvetlé stromy a pozorovat kolemjdoucí i jedoucí je takový krásný nepřenosný pocit, který zažijete jen párkrát do roka a rozhodně stojí za to.
Jste radši na sedadle spolujezdce, nebo řidiče?
Zásadně řidič. Připadám si totiž pak vzadu se svýma 180 centimetry jako vosa na bonbonu (smích). Jako spolujezdec jsem projela celé Bali a kus Thajska a musím říct, že na dlouhé tratě to spolujezdec nemá úplně komfortní. Naposledy jsem jela vzadu s manželem na ostrově Fuerteventura a pocítila jsem nepohodlí nejen fyzicky, ale i v tom, že nemůžu rozhodovat o směru trasy.
A kam se ráda projíždíte? Na zmrzku, na výlet nebo jako alternativu na běžné ježdění?
S dítětem už moc není čas na jakoukoliv romantiku, takže většinou se jedná o rychlé přesuny, schůzky v centru nebo na nějaké zkrášlovací procedury, ale teda zmrzlinu si u toho taky ráda dám.
Říkáte o sobě, že s narozením vaší dcerky se trochu bojíte řídit. Jak se změnilo Vaše nahlížení na bezpečnost nejen za poslední čtyři roky?
Na Vespě jezdím po Praze už více než 10 let a posledních pár let jsem vynechala hlavně z praktického důvodu, protože dítě na motorce úplně není kam dát, že jo. Ale přiznávám, že jsem i více opatrná na sebe. Neměla jsem sice na motorce žádnou vážnější nehodu, ale nemůžu ovlivnit ostatní účastníky provozu, a tak jsem výjezdy na motorce poslední roky trochu minimalizovala.
Co pro vás znamená pojištění? Je to cesta, jak si užívat a zůstat svá, zatímco jste zároveň zodpovědná?
Když jsem byla mladší, pojištění jsem tolik neřešila. Poté, když jsem spadla na paraglidingu ze srázu a začala se více zajímat o adrenalinové sporty, byla jsem okolím tak trochu donucena řešit i jiné než klasické pojištění. Můj manžel, po pár letech soužití a zkušeností se mnou, udělal raději pojištění na všechno včetně domácnosti. (smích)
Je pro vás nyní důležité mít i havarijní pojištění, a ne jen povinné?
Určitě ano. Pro mě je už i to havarijní vlastně tak trochu povinné. Hodně cestujeme a vždycky si v zahraničí připlatíme plné pojištění, protože nechceme nic riskovat.
S tím se pojí to, jestli radši pro jízdu volíte Vespu než auto jako ekologičtější variantu?
Máme elektrické auto, které nabíjíme z obnovitelných zdrojů, a proto je můj sen do budoucna přejít na ekologičtější verzi i u motorky. Často využívám na krátké přejezdy i sdílené elektro motorky, jen je poslední dobou problém s parkováním. Nedají se bohužel vrátit kdekoliv, zejména v centru Prahy, a tak si občas raději vyjedu na kole, což je vůbec nejlepší možnost a dělám tak něco nejen pro planetu, ale i svoje zdraví.
Zažila jste někdy nějaké situace s motorkou, na které vzpomínáte, ať už to byly příjemné, nebo nebezpečné chvíle?
Příjemných je naštěstí pořád víc. Hlavně když jsem třeba odvážela svoje mírně ovíněné kamarádky z náplavky. Jednou jsem dokonce musela se zlomeným zápěstím dořídit do nemocnice. Spadla jsem ve Stromovce na longboardu a zhodnotila jako nejrychlejší řešení odvést se sama, ale byla to pravá ruka a tu bolest nahoru po Veletržní ulici cítím v žilách dodnes.
Když by o vás přátelé vyprávěli nějaké zážitky, na co si vzpomenou ve spojitosti s motorkou?
Těch bude asi víc. Hlavně mám celoživotní problém dát motorku na stojan, takže jsem častokrát přišla zpátky ke své ležící zvertikalizované Vespě někde na Národní třídě a kolemjdoucí mi museli pomáhat motorku zvednout. Taky jsem častokrát vjela někam, kam jsem neměla. Třeba na koupaliště v Divoké Šárce, kde jsem vyfasovala zcela oprávněně pokutu, ale chybami se člověk učí a možná proto už vyjíždím jen velmi slavnostně a hlavně nepodceňuji outfit. Už žádné rozevláté sukýnky ani děrovaný svetřík, ale koženou bundu, rukavice, pevné boty a vždycky zapnutou helmu.
Po zadání kódu Nikol25 máte do 14. června 2023 25% slevu na sjednání pojištění Vaší motorky - více informací naleznete na Generali Česká v sekci Pojištění motocyklu.