Stud se shazováním kil nepomůže
„Kdyby zesměšňování obézních lidí pomáhalo s hubnutím, nebyly by ve školách žádné děti s nadváhou,“ říká známý komik James Corden. Naráží tak na nepříjemný společenský jev, který potká snad každého, kdo nevypadá jako v běžné reklamě na spodní prádlo. V angličtině se mu říká fat shaming. Jak je to česky? „Tlustá ostuda“, „zahanbení tukem“, „zostuzení sádla“? Také vám to tahá uši? Fat shaming záměrně popírá jedinečnost a lidskou hodnotu. A v tom spočívá jeho největší problém.
Někteří lidé věří, že pokud se budou ti s nadváhou stydět za svou tělesnou hmotnost nebo stravovací návyky, budou motivovanější ke zdravějšímu životnímu stylu. Věda nám však ukazuje, že nic nemůže být vzdálenější pravdě. Místo toho, abychom obézní lidi motivovali, stydí se a cítí se strašně sami sebou. Nakonec tak budou dost pravděpodobně jíst ještě víc a stále přibírat na váze.
Fat shaming spadá do body shamingu. To znamená hanění těla pro vzhled a týká se váhy, výšky, tetování, nedostatku vlasů, přemíry ochlupení apod. Fat shaming je kritika a obtěžování lidí s nadváhou. Může jít o odsuzování hmotnosti nebo stravovacích návyků a má jediný účel - a to sice vyvolat stud. Lidé, kteří se fat shamingu dopouštějí, se zkrátka domnívají (často v dobré víře), že když se za sebe lidé budou stydět, tak je to motivuje k menšímu apetitu a více pohybu, a tím pádem hubnutí. Ve většině případů jsou lidé, kteří rozdávají podobné rady a trousí poznámky o nadváze ostatních, štíhlí a nikdy nemuseli bojovat s kily.
Šikanovat jde i virtuálně
Nejde však jenom o dobře míněné rady, které uděluje tetička při nedělním obědě. Problém fat shamingu komplikují také sociální sítě. Velká část diskuse o nadváze a obezitě na internetu zahrnuje pomlouvání, které se často promění v obtěžování a kyberšikanu. Existují dokonce online komunity, kde se lidé scházejí, aby si udělali legraci z lidí s nadváhou. Stigma a diskriminace však způsobují závažné psychické škody. A v konečném důsledku zhoršují problém.
Fat shaming cílí na pocity viny, studu, nedostatečnosti. Stud můžeme prožívat jako intenzivní bolestivý pocit defektu, rozbitosti, bezcennosti a bezmocnosti. Když se stydíme, tak se naše myšlenky stáčí kolem toho, co si o nás myslí ostatní. Máme pak pocit souzení, odhalení, zranitelnosti. V konečném důsledku to vede k podprahovému strachu z odmítnutí. Máme pak potřebu se problému vyhnout a upadáme do nečinnosti. Stud bohužel také zabraňuje hledání pomoci. Chceme totiž utajit to, co nás tíží, protože se obáváme názorů ostatních.
Pomáhá empatie
Podle známé americké profesorky a spisovatelky Brené Brown je protijedem studu empatie. Brown tvrdí, že se musíme naučit být zranitelní a mluvit o studu, abychom zpochybnili víru, že jsme špatní a nedostateční. Doporučuje stud pozorovat a naučit se ho odhalit ve chvíli, kdy ho prožíváme. Pak je zapotřebí jej zpracovat způsobem, který umožňuje růst a autentičnost. Stud je mocný, složitý a obtížně překonatelný, protože se cítíme uvězněni, bezmocní a izolovaní. Empatie naproti tomu znamená schopnost vidět svět tak, jak ho vidí ostatní, nehodnotit, porozumět pocitům druhé osoby a toto porozumění vyjádřit. Empatie posiluje vnitřní sílu, svobodu a oprošťuje nás od prosakujícího studu. Pomáhá také svěřit se blízkým a otevřít tak dialog, který poskytuje bezpečný prostor pro obnovení vztahů a sdílení zkušeností bez strachu z odmítnutí nebo selhání.
