Spadnete, máte odřeninu. Ta krvácí, bolí a vy hledáte nejrychlejší cestu, jak se dané bolesti zbavit. Ne nadarmo se někdy říká „sportem k trvalé invaliditě“. A ačkoli se podobné incidenty zcela běžně dějí každému z nás, je dobré mít na paměti, jak jim co nejúčinněji předcházet. Proto jsme se pro vás rozhodli sepsat několik zásad, díky kterým bude sportování bezpečnější.
Sport nám nepomáhá pouze v odbourávání kil po náročných vánočních svátcích, abychom stihli „plavkovou sezónu“, ale také nám pomáhá udržovat psychickou pohodu. Ačkoli je tedy sport náročnou fyzickou aktivitou, jedná se v podstatě o způsob odpočinku a relaxace.
Nezkoušejte před náročnými výkony žádné pochybné látky
Bezpečí vaše i všech ostatních podpoříte například i tím, že se nebudete před vašimi sportovními aktivitami „posilňovat“ alkoholem nebo jinými omamnými látkami. Vaše pozornost je totiž pak do značné míry omezena, což může vést k nehodám.
Jednejte tak, abyste neohrožovali ostatní
Pokud se pohybujete na silnici, kde kolem vás zcela běžně jezdí plno aut, měli byste se mít obzvláště na pozoru! Řidič totiž neví, jaká bude vaše další reakce, a než si danou situaci uvědomí, může už být pozdě.
Je vhodné, abyste na své pohyby nějak vhodně upozornili, například ruční signalizací. Zároveň byste na sobě měli mít, v případě večerního sportování, alespoň nějaké reflexní prvky – typicky pásky na zápěstí, vesty, odrazky na kole apod. Důležitou součástí výbavy je ale také helma, chrániče a další prvky, které přebírají „velení“ v případě, kdy lidský organismus zapotácí.
Rozcvička je základ!
Vždy platilo, že by se měl člověk před velkými výkony náležitě předpřipravit, ideálně alespoň malou rozcvičkou. Stačí krátké protáhnutí, díky kterému se naše tělo dostane do pohody a lépe se tak připraví na následující zátěž. Svaly se zkrátka musejí nejdříve trochu zahřát.
Oblečení přizpůsobte počasí a zkuste předvídat
Pokud sportujete v létě, uzpůsobte tomu i délku vašeho oblečení – rozhodně nemá smysl oblékat se do tepláků, mikin nebo dokonce čepic. V tomto případě zvolte spíše něco, co trochu „vlaje“ a v čem se zkrátka cítíte pohodlně.
V zimním období zase naopak zvolte něco, v čem vám bude dostatečně teplo – svaly totiž nesmí prochladnout, mohli byste se tak velmi snadno zranit.
Měli byste také promyslet, zda nemůže dojít k náhlé změně. Pro všechny případy si tak s sebou vezměte nějaké rezervní oblečení, to jen kdyby vás chtěla matka příroda překvapit!
S počasím jdou také ruku v ruce tekutiny – během horkých letních dní bychom neměli zapomínat na dostatečný pitný režim, díky kterému se cítíme více svěží a sportování je pak mnohem snazší.
Machrovinky rozhodně nejsou na místě
Nic se nemá přehánět. Sportujte tak, aby vás to bavilo, ne tak, abyste došli kompletně rozlámaní. Raději sportujte častěji v menší intenzitě než jednou, a nadoraz.
Výhodou je také to, pokud „umíte padat“. Možná se to zdá jako zbytečnost, ale pokud se naučíte správné techniky pádu, bude poškození těla i vybavení o to menší.
Bezpečnost není žádná věda, i když se to tak může na první pohled zdát. Pokud na sebe při sportování dáte dostatečný pozor, získaný zážitek bude o to silnější. A třeba se pak rychleji dostaví i vytoužené výsledky!
Péče o člověka s Alzheimerem často začíná nenápadně. Možná se vám poprvé něco nezdá, když blízký začne zapomínat, co říkal před chvílí. Postupně se ale drobné epizody mění v neustálou nejistotu, ztrátu orientace, změny chování, někdy i agresi.
Lidé, kteří se rozhodnou pečovat doma o svoji blízkou osobu, se ocitají v roli ošetřovatele, psychologa, navigátora a občas i vyjednavače. Děti se mění v rodiče svých rodičů. Přestože svou roli přijali z lásky anebo si v minulosti s dotyčným prožili trauma, často čelí hlubokému vyčerpání, nedostatku podpory a pochybnostem, jestli to zvládají „dost dobře“.
Etické otázky pak přicházejí nečekaně. Mám mu ještě dovolit řídit auto? Jak moc ho mohu kontrolovat, aniž bych narušila jeho důstojnost? Kdo má rozhodovat o léčbě, když sám nechce nebo nemůže?
Alzheimerova choroba se obvykle dělí do tří hlavních stádií. V rané fázi se objevuje zapomínání, nejistota v prostoru, ztráta zájmu o složitější úkoly. Člověk je ještě většinou soběstačný, ale uvědomuje si změny a může pociťovat úzkost nebo frustraci.
Ve středním stádiu dochází k výraznějšímu narušení paměti, přibývá bloudění, změny chování, někdy paranoia nebo agrese. V této fázi je už potřeba každodenní pomoc. Pokročilé stádium znamená úplnou závislost. Za nemocného je už potřeba rozhodovat třeba o umělé výživě nebo hospitalizaci.
Jednou z prvních výzev je samotné sdělení diagnózy. Řada pacientů si změny uvědomuje, ale slyšet nahlas „máte demenci“ je devastující. Mnozí odborníci proto dnes volí jemnější slovník a mluví například o neurokognitivní poruše. Ať už ale použijete jakýkoli výraz, vždy je důležité pacienta informovat a být konkrétní, citlivý či dát prostor pro otázky. A dát prostor i tichu.
Druhá zásadní oblast se týká rovnováhy. Kdy je ještě v pořádku nechat člověka rozhodovat sám a kdy už hrozí reálné nebezpečí? Typickým příkladem je řízení auta. Někteří lidé s mírnou demencí jsou schopní řídit bezpečně, jiní už ne. Namísto zákazů odborníci doporučují dohodnout si předem, jaké signály povedou k ukončení řízení. Stejné dilema nastává i u správy financí, chození ven bez doprovodu nebo rozhodování o vlastní léčbě.
Třetí téma, které vstupuje do hry velmi záhy, je informovaný souhlas. Ve chvíli, kdy nemoc postupuje, se snižuje schopnost pacienta chápat složité informace a nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Nikdo to nechce řešit dopředu. Ale právě tehdy, kdy je nemocný ještě při smyslech, je čas rozhodnout, kdo za něj bude mluvit, až to sám nezvládne. Kromě plné moci je vhodné sepsat si dopředu, jak mají příbuzní postupovat v případě pokročilého stádia. Například, kdy má smysl nemocného převézt do nemocnice nebo jestli podávat umělou výživu sondou.
Do péče vstupují i moderní technologie. Chytré hodinky, domácí senzory, kamery, automatické připomínky léků. To vše může být pomocníkem. Ale jen tehdy, když je pacientovi vysvětleno, co která technologie sleduje a proč. Každý má právo vědět, co se s ním děje, i když má demenci.
Děti vnímají změny velmi citlivě, i když jim dospělí nic neřeknou. Pokud dítě vyrůstá v domácnosti, kde se jeden z prarodičů chová „divně“, začne si brzy klást otázky. Malému dítěti můžeme říct, že babička má nemoc, kvůli které občas zapomíná nebo říká zvláštní věci. Důležité je ujistit ho, že za to nikdo nemůže a že ho babička má pořád ráda, i když už si třeba nepamatuje jeho jméno.
U starších dětí je vhodné vysvětlit i biologii, že mozek je jako mapa, kde některé cesty zhasly. Dospívající lze zapojit i prakticky. Třeba pomáhat s péčí, prohlížet staré fotografie, tvořit playlist oblíbených písní nemocného. Společný čas pomáhá udržet vztah i tam, kde slova už nestačí.
Péče o blízkého s Alzheimerovou chorobou není jen o praktičnosti. Zasahuje do emocí všech členů rodiny. Děti cítí zmatek a smutek, dospělí bojují s vyčerpáním, se strachem z budoucnosti, ale i s láskou či morální povinností. Je důležité si připustit, že péče není selhání, ale forma odvahy. A že plánování, ať už právní, zdravotní i lidské, není rezignací, ale projevem úcty k životu i důstojnosti nemocného.
Generali penzijní společnost se dlouhodobě zaměřuje na to, aby lidé mohli prožít důstojné a zdravé stáří. Proto se stala partnerem vědeckého institutu INDRC, který se věnuje výzkumu lidského mozku s využitím strojového učení a umělé inteligence s cílem pomoci včasně detekovat neurodegenerativní onemocnění, včetně Alzheimerovy choroby. Společným cílem této spolupráce je zvýšit povědomí o prevenci, moderních diagnostických metodách a nových léčebných postupech.
Přečtěte si
Alzheimerova choroba: Jak se projevuje a jak ji zpomalit
Na vývoji léků pro Alzheimerovu chorobu se podílí i Češi
Jak pečovat o blízké s Alzheimerovou chorobou
Nebo si poslechněte podcasty
„Alzheimer může začít zapomínáním běžných, mnohdy rutinních věcí.“
„Alzheimerova nemoc probíhá 20 let před tím, než se objeví příznaky.“