Doba na přečtení článku jsou 4 minuty

„Pro play off trénujeme a hrajeme, mám to teď v hlavě pořád,“ říká Martin Růžička

Generali Česká pojišťovna play off je teď pro třineckého hokejistu Martina Růžičku hlavní téma. V rozhovoru prozradil, jak vypadá jeho každodenní příprava či odpočinek. Ale řeč došla také na sportovní idoly, cestování nebo vztah k ostatním sportům.

V lednu jste se stal nejproduktivnějším Ocelářem v historii. Držíte také tituly nejproduktivnější hráč play off, nejlepší střelec play off a mnohá další – mezi nimi také zlatou medaili z mistrovství světa. Co pro vás tahle ocenění znamenají?
Znamená to pro mě hodně. Je to ohodnocení mé práce. A nejenom mé. Hokej je týmový sport a nikdo v něm nedokáže nic sám. Mám štěstí na výborné spoluhráče, trenéry, manažery a vnímám, že všechny mé kariérní úspěchy jsou jejich zásluha.

 

Máte teď nějakou další profesní nebo soukromou metu?
Teď vlastně ne. Ale momentálně startuje Generali Česká pojišťovna play off, což je nejdůležitější část sezóny. Takže se hodně soustředím na právě na tohle. Snažím se odevzdat maximum pro tým a proto, aby se nám dařilo.

 

Máte nějaký hokejový idol? Případně někoho, koho vás vždycky baví na ledě sledovat?
Kolem sebe mám spoustu šikovných hráčů. Ale pokud se bavíme o idolu, tak se mi vybaví mé dětství a plakát s Jardou Jágrem. Aktuální idoly mám spíš mimo hokej. Cením si sportovců, kteří něčeho dosáhli a to, jak ke své práci přistupují. Například obdivuji tenistu Rafaela Nadala. Líbí se mi jeho zarputilost a soutěživost. Inspiruje mě tím, jak moc chce vyhrávat.

 

Do třineckého týmu jste nastoupil v roce 2009. Vnímáte, jak se za tuto dobu proměnil?
Proměnilo se toho hodně. Když jsem sem přišel, hráli jsme ve staré hale. Teď už je postavená nová aréna. Vnímám, že se to tu hodně zprofesionalizovalo, ať už zázemí nebo lidé. S novou halou se třinecký hokej posunul o další level výš. A obecně je vidět, že tahle organizace chce být úspěšná.

 

Máte zkušenosti z KHL. V čem vás tato příležitost nejvíc bavila?
Do KHL jsem zamířil kvůli hokeji, který se tam hrál skvěle. Potkal jsem tam spoustu kamarádů a celkově mě tahle zkušenost hodně obohatila. Ať už ohledně hokeje nebo toho, jak to celkově v Rusku funguje. Přivezl jsem si odtud hodně zkušeností.

 

Co jste si naopak po návratu nejvíc užil?
Ruská KHL je jiný svět, takže když jsem přijel domů, tak jsem se samozřejmě těšil na české jídlo. Taky jsem si uvědomil, jak se v Česku máme dobře. Celkově jsem se těšil na to, až se prostě vrátím domů.

 

Jak vlastně vypadá běžný den v životě profesionálního hokejisty?
Záleží, jestli mám volno nebo trénink. Ale většinou je to tak, že vstanu, nasnídám se a vyrazím na trénink. Ten obvykle zabere celé dopoledne. Po tom, co odtrénuji a vyřídím všechno důležité, tak zpravidla odpočívám. A pak záleží na tom, jak se cítím. Někdy vyrazíme se ženou na procházku nebo strávím odpoledne doma. A jindy si přidám trénink, když cítím, že je to potřeba. To pak vyrážím na zimák na druhou fázi. Záleží to na osobním pocitu, podle toho, co právě potřebuju, abych byl dobře připravený na zápas a na výkon. Je to takový nudný život.
 

Váš obvyklý program tedy hodně ovlivňuje to, co řekne vaše tělo?
Ano. Dřív jsem to takhle neměl. Čím je člověk starší, tím lépe ví, co od svého těla očekávat a co potřebuje. A pořád se učí. Neustále přicházím na věci, které jsem dříve nevnímal nebo na to, co mi svědčí.
 

Před pár dny odstartovala Generali Česká pojišťovna play off. Jak jste se na ni připravoval?
Museli jsme si odpočinout po základní části, ale samozřejmě jsme trénovali. Potřebovali jsme se zregenerovat a být chvíli s rodinou, což byl i můj případ. A pak jsme se poctivě připravovali, abychom mohli nastoupit a podat dobrý výkon.

 

Máte uprostřed sezóny možnost si trochu více odpočinout? Nebo jedete v zátahu?
Většinou se jede v jednom zápřahu, pokud nejsou zrovna nějaké reprezentační akce. Samozřejmě máme v programu dny volna. Například pokud hrajeme v neděli, máme do úterního večera volna. Ale delší volna tak na dva tři dny jsme dostali například teď před play off. To však není v běžném programu. 

 

Co je pro vás ideální způsob relaxace? Je to například cestování?
Teď mě poměrně dost limitoval covid. Před tím jsme si čas od času s manželkou rádi zajeli na nějaký wellness i mimo Česko. Jezdili jsme si na chvilku od všeho si odpočinout, to mi hodně pomáhalo. V době covidových omezení to bylo samozřejmě složitější. Většinou jsme relaxovali tak, že jsme vyrazili na procházku nebo, když to šlo, tak do kina.

 

Kam se rád vydáváte?
Na wellness jezdíme většinou tady poblíž nebo případně na Slovensko. Jinak se mi moc líbilo na Seychellách. Hodně jsem si tam odpočinul. Byli jsme tam jen jednou, ale opravdu mě to tam nadchlo. 

 

Když míříte za hranice, řešíte cestovní pojištění?
Pojištění mám, protože mě živí tělo. Je dobré vědět, že kdyby se mi něco stalo, tak budu mít pokryté výdaje. Takže určitě ano.

 

Jaký vlastně máte coby profesionální sportovec vztah k pojištění? Je pro vás důležité mít ve svém životě více jistoty?
Rozhodně. Tělo mě živí a v nadsázce se dá říct, že nedělám nic jiného než sport a tomu musí být adekvátní pojištění. Moje pojištění není nejlevnější, i když určitě existují i dražší možnosti. Ale je to taková částka, která pokryje vše, kdyby se mi něco stalo.

 

Baví vás kromě hokeje hraní nějakých dalších her?
Baví mě ostatní sporty. Mám strašně rád golf, v poslední době mě hodně chytnul. Trávím u něj hodně času. Hraju ho hodně přes léto. A taky mám rád tenis. Ale když se najde dobrá parta lidí, tak si užiju každý sport.

 

A co vám říkají počítačové hry nebo hry na telefonu?
To mi moc neříká. Ale poslední dobou s klukama hrajeme hry na playstationu. Měl jsem dlouhé období, když jsem to moc nevnímal a nehrál. Nicméně poslední dobou se takhle bavíme během odpoledne a po večerech, když je na to čas.
 

Takže vás moc nezajímá třeba esport?
Abych řekl pravdu, tak ani ne. Dřív jsem se občas podíval na formule z F1 Esport Series, když je zrovna vysílali v televizi. Ale tolik mě to nechytlo, takže esport nijak zvlášť nesleduju.

 

Na co se teď v nejbližší době těšíte?
Na play off. Mám to teď v hlavě pořád. Pro tohle hrajeme. Trénujeme na to. A proto se na to těším. Na moc jiných věcí teď nemyslím.

05.06.2025

Alzheimer mění vztahy. Jak se zachovat eticky?

Péče o člověka s Alzheimerem často začíná nenápadně. Možná se vám poprvé něco nezdá, když blízký začne zapomínat, co říkal před chvílí. Postupně se ale drobné epizody mění v neustálou nejistotu, ztrátu orientace, změny chování, někdy i agresi.

Lidé, kteří se rozhodnou pečovat doma o svoji blízkou osobu, se ocitají v roli ošetřovatele, psychologa, navigátora a občas i vyjednavače. Děti se mění v rodiče svých rodičů. Přestože svou roli přijali z lásky anebo si v minulosti s dotyčným prožili trauma, často čelí hlubokému vyčerpání, nedostatku podpory a pochybnostem, jestli to zvládají „dost dobře“.

Etické otázky pak přicházejí nečekaně. Mám mu ještě dovolit řídit auto? Jak moc ho mohu kontrolovat, aniž bych narušila jeho důstojnost? Kdo má rozhodovat o léčbě, když sám nechce nebo nemůže?

Od zapomínání k závislosti

Alzheimerova choroba se obvykle dělí do tří hlavních stádií. V rané fázi se objevuje zapomínání, nejistota v prostoru, ztráta zájmu o složitější úkoly. Člověk je ještě většinou soběstačný, ale uvědomuje si změny a může pociťovat úzkost nebo frustraci.

Ve středním stádiu dochází k výraznějšímu narušení paměti, přibývá bloudění, změny chování, někdy paranoia nebo agrese. V této fázi je už potřeba každodenní pomoc. Pokročilé stádium znamená úplnou závislost. Za nemocného je už potřeba rozhodovat třeba o umělé výživě nebo hospitalizaci.

 

Pět kroků pro pečující

  1. Získejte informace: Seznamte se s průběhem nemoci.
  2. Plánujte dopředu: Zajistěte právní a finanční záležitosti.
  3. Vytvořte rutinu: Pomáhá stabilizovat denní režim.
  4. Hledejte podporu: Využijte podpůrné skupiny a služby.
  5. Pečujte o sebe: Nezapomínejte na vlastní zdraví a odpočinek.

Co řeší každý pečující

Jednou z prvních výzev je samotné sdělení diagnózy. Řada pacientů si změny uvědomuje, ale slyšet nahlas „máte demenci“ je devastující. Mnozí odborníci proto dnes volí jemnější slovník a mluví například o neurokognitivní poruše. Ať už ale použijete jakýkoli výraz, vždy je důležité pacienta informovat a být konkrétní, citlivý či dát prostor pro otázky. A dát prostor i tichu.

Druhá zásadní oblast se týká rovnováhy. Kdy je ještě v pořádku nechat člověka rozhodovat sám a kdy už hrozí reálné nebezpečí? Typickým příkladem je řízení auta. Někteří lidé s mírnou demencí jsou schopní řídit bezpečně, jiní už ne. Namísto zákazů odborníci doporučují dohodnout si předem, jaké signály povedou k ukončení řízení. Stejné dilema nastává i u správy financí, chození ven bez doprovodu nebo rozhodování o vlastní léčbě.

Třetí téma, které vstupuje do hry velmi záhy, je informovaný souhlas. Ve chvíli, kdy nemoc postupuje, se snižuje schopnost pacienta chápat složité informace a nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Nikdo to nechce řešit dopředu. Ale právě tehdy, kdy je nemocný ještě při smyslech, je čas rozhodnout, kdo za něj bude mluvit, až to sám nezvládne. Kromě plné moci je vhodné sepsat si dopředu, jak mají příbuzní postupovat v případě pokročilého stádia. Například, kdy má smysl nemocného převézt do nemocnice nebo jestli podávat umělou výživu sondou.

Do péče vstupují i moderní technologie. Chytré hodinky, domácí senzory, kamery, automatické připomínky léků. To vše může být pomocníkem. Ale jen tehdy, když je pacientovi vysvětleno, co která technologie sleduje a proč. Každý má právo vědět, co se s ním děje, i když má demenci.

Generali penzijní společnost

Jak to vysvětlit dětem

Děti vnímají změny velmi citlivě, i když jim dospělí nic neřeknou. Pokud dítě vyrůstá v domácnosti, kde se jeden z prarodičů chová „divně“, začne si brzy klást otázky. Malému dítěti můžeme říct, že babička má nemoc, kvůli které občas zapomíná nebo říká zvláštní věci. Důležité je ujistit ho, že za to nikdo nemůže a že ho babička má pořád ráda, i když už si třeba nepamatuje jeho jméno.

U starších dětí je vhodné vysvětlit i biologii, že mozek je jako mapa, kde některé cesty zhasly. Dospívající lze zapojit i prakticky. Třeba pomáhat s péčí, prohlížet staré fotografie, tvořit playlist oblíbených písní nemocného. Společný čas pomáhá udržet vztah i tam, kde slova už nestačí.

Péče o blízkého s Alzheimerovou chorobou není jen o praktičnosti. Zasahuje do emocí všech členů rodiny. Děti cítí zmatek a smutek, dospělí bojují s vyčerpáním, se strachem z budoucnosti, ale i s láskou či morální povinností. Je důležité si připustit, že péče není selhání, ale forma odvahy. A že plánování, ať už právní, zdravotní i lidské, není rezignací, ale projevem úcty k životu i důstojnosti nemocného.

 

Generali penzijní společnost se dlouhodobě zaměřuje na to, aby lidé mohli prožít důstojné a zdravé stáří. Proto se stala partnerem vědeckého institutu INDRC, který se věnuje výzkumu lidského mozku s využitím strojového učení a umělé inteligence s cílem pomoci včasně detekovat neurodegenerativní onemocnění, včetně Alzheimerovy choroby. Společným cílem této spolupráce je zvýšit povědomí o prevenci, moderních diagnostických metodách a nových léčebných postupech.

Vyberte kategorii