„Jednou ročně choďte na místo, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Poznávat místa, která jsme dosud neměli možnost vidět, ochutnat jídla a nápoje typické pro danou lokalitu, pozorovat chování lidí, vychutnávat si autenticitu blízkých i vzdálených míst – to vše má výrazný vliv na to, kým jsme, na kvalitu našich vztahů a v neposlední řadě na kvalitu vztahů se sebou samými. Ano, hlavním přínosem cestování je sbližovat se s jinými kulturami, vnímat přírodu, ale zároveň poznávat sebe sama. Jakým způsobem cesty plánujeme, s kým je chceme absolvovat, na co klademe důraz – to všechno zrcadlí naše vlastní nastavení, potřeby a přání.

Vzdálenosti, především ty zeměpisné, v dnešní době už téměř nic neznamenají. Nasednout do letadla nebo jakéhokoli jiného dopravního prostředku za normálních okolností není nijak složité. Co však ještě získáváme kromě nezapomenutelných zážitků, podvědomých úsměvů a splněných snů?

Cestováním po světě se přibližujeme jiným lidem – přibližujeme se jiným kulturám, a tak svým způsobem obrušujeme hrany. Obrušováním „kulturních hran” cvičíme respekt, toleranci a holistický přístup k intenzivnějšímu prožívání úplně stejně jako při trénincích zaměřených na tyto hodnoty. Realita je však mnohem pestřejší a nepředvídatelnější, i když se často snažíme plánovat (někdy až příliš usilovně) cestu tak, abychom viděli všechno „důležité” nebo atraktivní. Zpravidla však ty ohromující zážitky přicházejí v autentických situacích, bez nabuzení a tlaku, že něco „musíme vidět“. Také se často stane, že to nejchutnější jídlo dostaneme naservírované na děravém ubruse či otlučeném talíři.

„Cestování je věda, která dovede člověka k sobě samému.“  Albert Camus

Plnými doušky si užívat místo, kde momentálně jsme, vnímat jeho atmosféru a přijímat ho takové, jaké je, se všemi jeho nuancemi, je ten nejdostupnější mindfulness v praxi. Být, pozorovat a přijímat bez posuzování je jako slepičí polévka pro naši duši. Musíme k tomu splnit jedinou podmínku, a tou je čas. Čas, kdy si dopřejeme vnímat přítomný okamžik celou svou bytostí. Příklady dobře známe. Pozorovat zapadající slunce, procházet se po pláži, toulat se uličkami, kde nás zaujme i ta nejmenší dekorace, z plných plic se nadechnout čerstvého vzduchu či se kochat výhledem na zelené kopce.

Myslím na to, co vidím, slyším, cítím, a také na to, kde stojím, kam vykročím. Bez ohledu na dálku, kterou jsme překonali, i kdyby šlo o druhý konec světa, popisuji víceméně návrat k sobě samému, který často přichází na místech, jež jsou vzdálená naší všednodenní či pracovní realitě. Co konkrétně z toho pro nás plyne? To nechávám na individuálním posouzení každého čtenáře a čtenářky tohoto krátkého příspěvku.

Autenticky ponořeni v přítomném okamžiku často býváme právě tam, kam vyrážíme za oddychem či poznáváním – a je jedno, jestli takové chvíli dáme nálepku „mindful”.

Zkus jít tam, kam tě nohy zanesou

Nemám ve zvyku někomu radit, proto ani tato slova neberte jako radu. Jde o to, abychom se pokusili objevovat svět nebo třeba jednu zapadlou uličku či louku, na kterou náhodně natrefíme, bez plánu, zkrátka jen tak. Zkusme poslouchat své tělo, protože nám často umí být nápomocnější než mozek. Pozorujme, co s námi dělá autenticita. Pokud to už umíte, gratuluji vám a přeji vám to. Je to solidní základ pro udržitelný životní styl bez velkých ovací. Užívat si život a víc se soustředit na to, jak plyne, a nestresovat se striktním plánem, kam by jít měl. Co na to říkáte?

Past stírací mapy?

Nápad je to vskutku nádherný. Musíme se však na tu mapu dívat z perspektivy toho, co všechno už jsme viděli, zažili a dokázali, a ne se trápit tím, co nám ještě chybí a uniká. V té druhé perspektivě se totiž stírací mapa může stát spouštěčem úzkosti, méněcennosti, nepohody. Touha vidět a zažít něco víc je přirozená. Stejně tak vidět to „nej”. Pozorně však vnímejme, kde nás a naši osobnost tato touha obohacuje a kde už pohlcuje. Zážitky zažíváme, nevlastníme. Ani ony by nad námi neměly mít vládu.

Disponujeme téměř nekonečnými možnostmi. Můžeme cestovat téměř neomezeně. Máme k dispozici téměř bezhraniční prostor. V celém spektru možností je jen a jen na nás, kam budeme směřovat, s kým zážitek prožijeme a co konkrétně si z dobrodružství, ať ho najdeme kdekoli, odneseme. A jak ho přetavíme, aby obohatilo naše smýšlení, vnímání a cítění.