Určitě jste slyšeli, že Vánoce jsou svátky klidu a míru. A taky vám už někdo jistě popřál, ať máte pohodové Vánoce. Anebo ať si o Vánocích pořádně odpočinete. Proč se to v mnoha případech nepovede? Proč je tolik lidí o Vánocích ve stresu, v napětí, podrážděných a unavených a vidina pohody se rozplývá jako sen, který chceme ještě chvilku snít?
Abychom celému problému porozuměli o trochu více, musíme se vydat ke kořenům stresu. Možná vás překvapí, že tyto kořeny vedou k blízkým vztahům z dětství, tedy nejčastěji k rodičům. Možná vás překvapí, že kořeny (nejen) vánočního stresu rostou ze strachu z odmítnutí, nepřijetí, odsouzení nebo ztráty vztahu. To vše je pro lidi stresor i v dospělosti, který je však v dětství mnohokrát znásobený.
A abychom se vyrovnali s hrozbou odmítnutí či nezájmu rodiče, vytvořili jsme si vzorce, které nám měly zajistit přízeň, lásku, zájem nebo pochvalu. A pak jsme v nich tak trochu uvízli. Možná je také znáte. Sám je nazývám vnitřními zákony, protože často nabývají podobu příkazu: „Musím to udělat bez chyby. Musím vyniknout. Musím to stihnout. Musím být silný. Musím to všechno zvládnout sám…“
Diktát těchto nevědomých vnitřních zákonů lidi sužuje a řídí i jindy než o Vánocích. Ale právě o svátcích mnohdy udeří silněji a nesmlouvavěji. Někdy nám nedá ani nadechnout a my se můžeme přetrhnout, abychom vyhověli této přísné ruce, kterou si v dospělosti nad sebou držíme už jen sami. Co ale s tím?
Prvním krokem je uvědomění, kdy a kde nad námi přísný hlas diktující různé nároky a požadavky přebírá nadvládu. Druhým krokem je pak zjednodušeně řečeno nabourání jeho dominance. To se může stát skrze „dovolení“. Hledejme v sobě laskavý hlas, který nám dovolí udělat věci jinak. Který nám dovolí odpočinek bez výčitek. Který nám dovolí požádat o pomoc. Který nás pochválí i s nějakými nedostatky. Který nás bude mít rád takové, jací jsme. Který nás osvobodí.
Schválně si zkuste zformulovat, jak zní váš vnitřní nevědomý příkaz, který se stává nejhlasitějším právě o Vánocích. A následně si zkuste zformulovat (a nejlépe i napsat) léčivé a uvolňující „dovolení“, které je protikladem příkazu. A opakujte si ho pokaždé, když si všimnete, že přísný hlas ve vás začíná sílit.
Není to lehká cesta. Hrany vnitřních zákonů se obrušují jen velmi pomalu. Věřím ale, že tato cesta má smysl, a proč se na ni nevydat právě o Vánocích? Proč si nedopřát klidnější svátky? Třeba nechat ujet autobus. Nepéct další várku cukroví. Nechat někde nepořádek. Nechat věci jen tak ležet a jít si zahrát s dětmi hru, obejmout své blízké a pocítit lásku.
Nejenže to bude mít velký vliv na vaše duševní zdraví a vaši vnitřní pohodu, ale nejspíš to bude znamenat také bezpečnější Vánoce pro celou domácnost. Právě stres je totiž rizikovým faktorem pro spoustu vánočních nehod a potíží. Stres svým fyziologickým mechanismem mimo jiné mobilizuje k akci, zjasňuje vědomí a zvyšuje koncentraci, ale jen po určitou dobu. Jakmile se přesáhnou energetické kapacity a organismus se přetíží, plyne z toho například únava, pokles energie, motorické přesnosti a koncentrace.
Jinými slovy člověk dělá chyby. Chytne holou rukou rozpálený plech. Řízne do prstu místo do brambory. Položí adventní věnec příliš blízko záclonám. Shodí regál nákupním vozíkem. Šlápne mimo příčky žebříku při věšení osvětlení. I proto má smysl dopřát si letos Vánoce bez stresu. Tak šťastné a veselé!
Existuje takzvaná familiární (dědičná) forma Alzheimerovy nemoci, která je sice vzácná, protože tvoří méně než jedno procento případů, ale u ní hraje genetika hlavní roli. V takových rodinách se nemoc často objevuje velmi brzy, klidně už po čtyřicítce, a dědičnost je zde dominantním faktorem. V těchto specifických případech tedy genetiku rozhodně nelze zlehčovat. Nejde o to, že by tito lidé žili „špatně“. Jejich mozek má v sobě zapsaný kód, který nemoc spustí bez ohledu na počet uběhnutých kilometrů nebo snězené zeleniny.
U naprosté většiny pacientů, kdy mluvíme o takzvané pozdní formě, je ale situace mnohem složitější. Tady už genetika není osudem, ale spíše jedním z mnoha hráčů. Mozek totiž není izolovaný ostrov, který si žije sám pro sebe. Je to orgán extrémně závislý na tom, v jakém stavu je zbytek těla, jak nám funguje srdce, v jaké kondici jsou cévy a jak běží náš metabolismus.
Pokud mozek není dobře zásobován krví kvůli poškozeným cévám nebo pokud tělo bojuje s chronickým zánětem z nadváhy, riziko demence prudce stoupá.
„Zdravý životní styl“ může často znít jako prázdná fráze z časopisu. Pokud ho ale rozložíme na konkrétní faktory, uvidíme jasné medicínské souvislosti.
Mozek je mimořádně náročný na přísun kyslíku a živin, které mu dodává hustá síť drobných cév. Pokud trpíme dlouhodobě neléčeným vysokým krevním tlakem, tyto cévy se poškozují, tuhnou a zužují se. Výsledkem je, že mozek začíná „hladovět“.
Vysoká hladina cukru v krvi a inzulínová rezistence neznamenají problém jen pro slinivku, ale představují obrovskou zátěž i pro nervovou tkáň. Diabetes je proto v odborných studiích uváděn jako jeden z nejvýznamnějších rizikových faktorů a jeho včasná léčba a dobrá kompenzace jsou důležité i z pohledu ochrany mozku.
Mozek není oddělený od našich emocí. Psychický stav a duševní pohoda souvisí s ochranou některých oblastí mozku. Dlouhodobý stres a deprese patří mezi faktory, které jsou spojované s vyšším rizikem demence.
Člověk je sociální bytost a náš mozek potřebuje ke svému fungování interakci. Pokud zůstáváme delší dobu v izolaci, mozek přichází o přirozený trénink, který mu kontakt s lidmi poskytuje. Osamělost je dnes prokazatelným rizikovým faktorem, který urychluje nástup demence.
Existují vlivy, které mozek poškozují zcela přímo. Mezi ty nejvýznamnější patří nadměrná konzumace alkoholu a kouření. Dále je to také vliv prostředí, konkrétně znečištění ovzduší a dlouhodobé vystavování se škodlivinám.
Co si ohlídat?
Genetika a životní styl nejsou soupeři, ale partneři. Geny mohou nastavit určitou míru zranitelnosti. To, zda se promění v nemoc, ale z velké části ovlivňuje náš zdravotní stav a prostředí, ve kterém žijeme.
U někoho může být dědičnost tak silná, že ji životní styl pouze mírně zpomalí. U většiny lidí je to ale naopak. Právě souhra ovlivnitelných faktorů rozhodne o tom, jestli se nemoc projeví v sedmdesáti, v devadesáti, nebo vůbec.
Generali penzijní společnost si uvědomuje závažnost neurodegenerativního onemocnění. Proto se aktivně zapojuje do šíření osvěty a podpory prevence a výzkumu Alzheimerovy choroby v rámci iniciativy #SpoluProtiAlzheimeru.
Rodinná zátěž neznamená automatický rozsudek. Vnímejte rodinnou anamnézu jako důležitou informaci, která vám říká, že váš mozek může být citlivější, proto o něj budete pečovat o to víc. Stejně tak je fér přiznat, že ani ten nejzdravější životní styl není stoprocentní zárukou. Je to ale nejlepší investice do sebe a našeho zdraví, kterou můžeme udělat.
Důležité je neignorovat první signály. Pokud si všimnete nápadných výpadků paměti, zhoršené orientace nebo změn v chování, neodkládejte vyšetření s tím, že je to jen věk.
Přečtěte si
Alzheimerova nemoc a první elektronický test paměti v Česku