Přihlásili jste se na běžecké závody, možná na maraton, možná jen na krátký charitativní běh. Příprava vrcholí. Tělo vás bolí a každý další den tréninku je jen otázkou vůle. Zmítají vámi pochybnosti, zda vše zvládnete.
Nebojte se, nejste v tom sami! Většina běžců se před závodem dostane do stádia, kdy se pro ně trénink stává nejen fyzickou, ale také psychickou zátěží. Obávají se, zda byla jejich příprava dostatečná. Mají strach z nečekaného zranění. Někteří bojují se samotnou motivací a pociťují nedostatek vůle dotáhnout vše do konce.
Abychom vám přípravu na vybraný závod usnadnili, připravili jsme pro vás několik zásadních tipů od renomovaných expertů: fyzioterapeuta Garyho Jones, vedoucího kliniky 206 Physio ve West Middlands a profesora sportovní psychologie Andy Lana z Univerzity ve Wolverhamptonu a spoluautora knihy A Runner’s Guide To Sport Psychology and Nutrition (Běžecká příručka sportovní psychologie a výživy).
Drobná zrabění
Zranění při tréninku bývají častá. „Většinou k nich dochází z důvodů každotýdenního prodlužování běžecké trasy,” upozorňuje Jones a zároveň varuje před příliš rychlým prodlužováním trasy a zvyšováním rychlosti. „Podle obecného pravidla byste proto při každém dalším tréninku neměli svou zátěž zvyšovat o více než 10 %.”
Nové trasy
Aby vás běhání neomrzelo, zamyslete se nad tím kudy běháte a s kým. „Pokud jste dosud běhali sami, možná byste si měli najít parťáka nebo partu, ke které byste se mohli připojit,” navrhuje Lane. "Prozkoumejte místní mapu nebo aplikace typu Strava nebo MapMyRun a poohlédněte se po nových trasách. Různé cíle mohou být novou inspirací, pokud vás známé trasy začaly nudit.”
Změňte trénink
„Máte-li pocit, že u vás při běžecké přípravě dochází k rozvoji zranění, zkuste cross trénink,” doporučuje Jones. „Cross trénink je cvičení, při kterém si uchováváte kardiovaskulární kondici třeba prostřednictvím jízdy na kole, plaváním, jízdy na rotopedu či cvičení na veslovacím trenažeru,” dodává. „ Důležité je, abyste snížili zátěž u poraněného svalu či kloubu, a tím mu poskytli čas na rekonvalescenci, přičemž sami zůstanete i nadále aktivní.”
Odměňte se
Lehký stimul v posledních týdnech vám může pomoci zpříjemnit závěr tréninku. „Když se odměníte novým běžeckým vybavením, určitě vás to nakopne,” radí Lane. „Navíc budete mít čas vybavení před závodem otestovat.”
Uvolněte napětí
Když už teď běháte pravidelně, dopřejte svému tělu zaslouženou láskyplnou péči. „K uvolnění napětí v namožených a ztuhlých svalech zkuste použít pěnový válec,” navrhuje Jones. „Jako prevenci vzniku zranění, si dopřejte hloubkovou sportovní masáž pár dní před závodem.”
Najděte svou mantru
Posledních pár týdnů koncentrujte svou mysl na závod. „Samomluva může být účinným motivačním nástrojem, který vás na výzvu, kterou máte před sebou, pomůže připravit,” uvádí Lane. „Uvědomte si těžké chvíle, které jste při přípravě zažili a zároveň si připomeňte nejpozitivněji naladěného člověka, který vás při jejich překonávání povzbuzoval. Vzpomeňte si jaká slova přitom používal a opakujte si je pro sebe před závodem i během něj.”
Jde to napravit
Zranění v pozdní fázi tréninku nemusí znamenat konec vaší účasti v závodu. „Zranění v intenzivní části tréninku může být frustrující. Avšak pokud jde o poranění měkké tkáně nebo svalu, máte s pomocí fyzioterapeuta stále šanci se závodu zúčastnit,” říká Jones. „Některá běžná zranění, jako třeba únavové zlomeniny v chodidle či kotníku, mohou být ovšem problematičtější. Hojení obvykle vyžaduje cca 6 týdnů a nelze při nich běhat. Většina zranění způsobených při běhání, je však úspěšně léčitelná, takže neztrácejte naději!”
Nezapomeňte, proč závod běžíte
Připomeňte si, proč závod běžíte. „Běžíte-li pro charitu nebo na počest někoho pro vás výjimečného, projděte si v duchu emocionální důvody, pro které jste se na závod přihlásili,” nabádá Lane. „Pokud se snažíte svou účastí v závodě získat peníze, vzpomeňte si, kolik lidí ve vás věří a vaši účast finančně podporuje. Využijte jejich pozitivní energii k povzbuzení v posledních týdnech tréninku.”
Uvědomte si pozitivní změnu
I když běháte jen krátké trasy, ale často, bude to mít pozitivní vliv na formování vašeho těla. „Pokud s běháním začínáte, uvidíte, že jakmile si tělo začne na novou rutinu zvykat, začne se také měnit,” říká Jones. „Často dojde k úbytku hmotnosti a tonizaci svalů především na nohách. Užívejte si, jak vám cvičení mění postavu k lepšímu.”
Vizualizujte si svůj úspěch
„Před tím než si představíte sebe sama, jak probíháte cílovou čárou, představte si, jak na své cestě překonáváte všechny mezníky,” nabádá Lane. „Dívejte se dopředu, jak na sebe budete hrdí, až závod dokončíte a kolem krku se vám bude pohupovat účastnická medaile.”
Péče o člověka s Alzheimerem často začíná nenápadně. Možná se vám poprvé něco nezdá, když blízký začne zapomínat, co říkal před chvílí. Postupně se ale drobné epizody mění v neustálou nejistotu, ztrátu orientace, změny chování, někdy i agresi.
Lidé, kteří se rozhodnou pečovat doma o svoji blízkou osobu, se ocitají v roli ošetřovatele, psychologa, navigátora a občas i vyjednavače. Děti se mění v rodiče svých rodičů. Přestože svou roli přijali z lásky anebo si v minulosti s dotyčným prožili trauma, často čelí hlubokému vyčerpání, nedostatku podpory a pochybnostem, jestli to zvládají „dost dobře“.
Etické otázky pak přicházejí nečekaně. Mám mu ještě dovolit řídit auto? Jak moc ho mohu kontrolovat, aniž bych narušila jeho důstojnost? Kdo má rozhodovat o léčbě, když sám nechce nebo nemůže?
Alzheimerova choroba se obvykle dělí do tří hlavních stádií. V rané fázi se objevuje zapomínání, nejistota v prostoru, ztráta zájmu o složitější úkoly. Člověk je ještě většinou soběstačný, ale uvědomuje si změny a může pociťovat úzkost nebo frustraci.
Ve středním stádiu dochází k výraznějšímu narušení paměti, přibývá bloudění, změny chování, někdy paranoia nebo agrese. V této fázi je už potřeba každodenní pomoc. Pokročilé stádium znamená úplnou závislost. Za nemocného je už potřeba rozhodovat třeba o umělé výživě nebo hospitalizaci.
Jednou z prvních výzev je samotné sdělení diagnózy. Řada pacientů si změny uvědomuje, ale slyšet nahlas „máte demenci“ je devastující. Mnozí odborníci proto dnes volí jemnější slovník a mluví například o neurokognitivní poruše. Ať už ale použijete jakýkoli výraz, vždy je důležité pacienta informovat a být konkrétní, citlivý či dát prostor pro otázky. A dát prostor i tichu.
Druhá zásadní oblast se týká rovnováhy. Kdy je ještě v pořádku nechat člověka rozhodovat sám a kdy už hrozí reálné nebezpečí? Typickým příkladem je řízení auta. Někteří lidé s mírnou demencí jsou schopní řídit bezpečně, jiní už ne. Namísto zákazů odborníci doporučují dohodnout si předem, jaké signály povedou k ukončení řízení. Stejné dilema nastává i u správy financí, chození ven bez doprovodu nebo rozhodování o vlastní léčbě.
Třetí téma, které vstupuje do hry velmi záhy, je informovaný souhlas. Ve chvíli, kdy nemoc postupuje, se snižuje schopnost pacienta chápat složité informace a nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Nikdo to nechce řešit dopředu. Ale právě tehdy, kdy je nemocný ještě při smyslech, je čas rozhodnout, kdo za něj bude mluvit, až to sám nezvládne. Kromě plné moci je vhodné sepsat si dopředu, jak mají příbuzní postupovat v případě pokročilého stádia. Například, kdy má smysl nemocného převézt do nemocnice nebo jestli podávat umělou výživu sondou.
Do péče vstupují i moderní technologie. Chytré hodinky, domácí senzory, kamery, automatické připomínky léků. To vše může být pomocníkem. Ale jen tehdy, když je pacientovi vysvětleno, co která technologie sleduje a proč. Každý má právo vědět, co se s ním děje, i když má demenci.
Děti vnímají změny velmi citlivě, i když jim dospělí nic neřeknou. Pokud dítě vyrůstá v domácnosti, kde se jeden z prarodičů chová „divně“, začne si brzy klást otázky. Malému dítěti můžeme říct, že babička má nemoc, kvůli které občas zapomíná nebo říká zvláštní věci. Důležité je ujistit ho, že za to nikdo nemůže a že ho babička má pořád ráda, i když už si třeba nepamatuje jeho jméno.
U starších dětí je vhodné vysvětlit i biologii, že mozek je jako mapa, kde některé cesty zhasly. Dospívající lze zapojit i prakticky. Třeba pomáhat s péčí, prohlížet staré fotografie, tvořit playlist oblíbených písní nemocného. Společný čas pomáhá udržet vztah i tam, kde slova už nestačí.
Péče o blízkého s Alzheimerovou chorobou není jen o praktičnosti. Zasahuje do emocí všech členů rodiny. Děti cítí zmatek a smutek, dospělí bojují s vyčerpáním, se strachem z budoucnosti, ale i s láskou či morální povinností. Je důležité si připustit, že péče není selhání, ale forma odvahy. A že plánování, ať už právní, zdravotní i lidské, není rezignací, ale projevem úcty k životu i důstojnosti nemocného.
Generali penzijní společnost se dlouhodobě zaměřuje na to, aby lidé mohli prožít důstojné a zdravé stáří. Proto se stala partnerem vědeckého institutu INDRC, který se věnuje výzkumu lidského mozku s využitím strojového učení a umělé inteligence s cílem pomoci včasně detekovat neurodegenerativní onemocnění, včetně Alzheimerovy choroby. Společným cílem této spolupráce je zvýšit povědomí o prevenci, moderních diagnostických metodách a nových léčebných postupech.
Přečtěte si
Alzheimerova choroba: Jak se projevuje a jak ji zpomalit
Na vývoji léků pro Alzheimerovu chorobu se podílí i Češi
Jak pečovat o blízké s Alzheimerovou chorobou
Nebo si poslechněte podcasty
„Alzheimer může začít zapomínáním běžných, mnohdy rutinních věcí.“
„Alzheimerova nemoc probíhá 20 let před tím, než se objeví příznaky.“