V životě každého nastane moment, kdy se čas zároveň zrychlí a paradoxně současně také zpomalí. Děti dorůstají, nastává čas odpočinku, odcházíme do důchodu a najednou je nutné náš každodenní shon nahradit rituály, které nás zaměstnají. Díky moderním lékařským a technologickým pokrokům máme dnes před sebou stále řadu let, které můžeme naplnit svými koníčky, zájmy i oblíbenými rituály, a náš život může být dlouho aktivní. Stále více lidí se dnes dožívá vysokého věku, často výrazně vyššího než 80 let. Ne vždy však lidé počítají s ekonomickými a společenskými důsledky tak dlouhého života. 

Podle Eurostatu (2023) se do roku 2050 populace osob starších 80 let v Evropě zdvojnásobí z nynějších 6 % na 12 %.Tato čísla nejsou jen pouhou demografickou statistikou. Jedná se o proměnu celé společnosti, která bude mít dopad na rodiny, zdravotní systémy i všeobecnou kvalitu života. Jinými slovy nás dlouhověkost staví před novou výzvu. Ano, žijeme déle. Jsou však tato léta kvalitní? Měli bychom aktivně pěstovat podporu nezávislosti, usilovat o radost ze života a svobodu pokračovat ve všem, co nás těší, a současně se snažit nezatěžovat život našich rodin. 

Také v České republice dochází vlivem stárnutí populace ke změnám rodinných struktur a systémů péče. Ke konci roku 2024 představovali senioři ve věku 65+ přibližně 20 % populace. Na každých 100 dětí připadalo 133 seniorů, přičemž tento počet do roku 2040 pravděpodobně překročí hranici 200 (Český statistický úřad, 2024). Z hlediska dlouhodobé péče zůstává Česká republika silně orientována na domácí prostředí – přibližně 81 % starších dospělých čerpajících dlouhodobou péči zůstává v domácí péči a výdaje na dlouhodobou péči tvoří zhruba 13 % celkových výdajů na péči o zdraví (OECD Country Health Profile, 2023). 

Stejně tak se mění také politický přístup. V roce 2024 byli neformální pečovatelé v České republice poprvé oficiálně uznáni a zakotveni v české legislativě. Tím došlo k upevnění pozice rodin v oblasti sociální politiky (Eurocarers, 2024). Tyto trendy poukazují na to, že Česká republika, stejně jako většina Evropy, potřebuje vyvážit rostoucí roli rodin formou udržitelného celospolečenského přístupu a podpořit delší a zdravější život své populace. 

Osobní plán na aktivní stáří

Když nás starší blízcí opouští, často po sobě zanechávají také pozůstalost. Když se řekne pozůstalost, obvykle se nám vybaví hmotné statky – dům, úspory, investice – získané během života. Otázky dědictví se však v dnešní době netýkají pouze toho, co nastane v budoucnu, ale také toho, co jí bezprostředně předchází. Jinými slovy jde o plán na poslední roky daného člověka – dobu, která může být velmi různorodá, plná zajímavých plánů a aktivit. To zahrnuje volbu způsobu a stylu dlouhodobé péče, zajištění ochrany příjmů a také předem učiněná rozhodnutí o způsobech léčby a péče. V Evropě aktuálně přes 40 % rodin uvádí, že se necítí připravené nést náklady na dlouhodobou péči. Jedním ze způsobů, jak těmto starostem čelit, je vytvořit si osobní plán. 

Tento plán nezahrnuje pouze finanční zabezpečení, ale také celkovou kvalitu života. Studie zdůrazňují, že další výzvu představuje přesun pozornosti od pouhého prodloužení délky života k posilování délky zdravého života, tedy k počtu let strávených ve zdraví. Podle Světové zdravotnické organizace osoba, která se v Evropě dožije věku 80 let, může očekávat, že bude žít dalších devět let, ale pouze 5–6 let v plné soběstačnosti. To znamená, že pokud nezaujmeme cílené preventivní strategie a nebudeme pěstovat zdravý životní styl, hrozí nám v posledních letech částečná ztráta soběstačnosti. Při správném přístupu však mohou tyto roky zůstat obdobím nezávislosti, činorodosti, zvědavosti i smysluplných vztahů. 

Péče versus práce: vyvážený poměr 

S prodlužující se délkou života mohou lidé také potřebovat vyšší míru pomoci. Spolu s tím vzrůstá také důležitost pečujících osob – rodinných příslušníků nebo profesionálů, kteří na každodenní bázi staršímu člověku pomáhají. 

V Evropě je přibližně 80 % dlouhodobé péče stále zajišťováno bezplatně rodinnými příslušníky, kterými jsou často děti nebo manželé/manželky. Při tomto rozhodnutí, které vyžaduje sílu a odhodlání, musí být kladen důraz také na dobré plánování – to se týká nejen dotyčného člověka, ale také těch, kdo mohou být o pomoc požádáni. Cílem správně sestaveného plánu je vyvážené poskytování péče a také její rozdělení mezi více osob, aby se nejednalo o osobní oběť. 

Aby byla zajištěna rovnováha mezi nezávislostí stárnoucího člena rodiny a kvalitou života jeho nejbližších, měla by být péče, včetně potřebných zdrojů a prostředků, plánována s předstihem. To znamená také zohlednění role žen. Evropský institut pro rovnost žen a mužů (2022) odhadl, že přes 60 % osob poskytujících péči jsou ženy, které jsou nuceny pozastavit svoji profesní kariéru a vzdát se vlastní ekonomické nezávislosti. Vnímáno touto optikou je plánování dlouhověkosti také aktem zajištění mezigenerační rovnosti. 

Jak nám inovace pomáhají žít déle a lépe

Odolnost lze vybudovat tak, že investujeme do prevence. Výzkum OECD prokázal, že přibližně 30 % chronických onemocnění postihujících osoby starší 65 let lze oddálit nebo zmírnit díky zdravějšímu životnímu stylu, screeningovým programům a personalizované formě péče na míru. Z tohoto pohledu plánování neznamená pouze výběr správných finančních nástrojů, ale také zajištění vhodné prevence, která lidem umožní žít déle a lépe. 

Další možnosti přináší také nové technologie a inovace – patří zde platformy telemedicíny, postupy digitálních vyšetření a nástroje pro domácí provádění kontrol. To vše přispívá k prevenci a k lepšímu zvládání mnoha potíží bez ztráty samostatnosti. Samotná technologie však nestačí. Vždy ji musí doprovázet celospolečenské klima a přístup rodin, které podporují otevřený dialog o tématech, která byla dříve považována za tabu. 

Dar dlouhověkosti jako sdílená hodnota 

Tento přístup je založen na principu, že pozůstalost a dědictví, které jedna generace předává té další, nejsou omezeny pouze na hmotné statky. Spočívá v úsilí zamezit tomu, aby děti a vnoučata nesly emoční a finanční břímě špatných životních rozhodnutí a nevyřešených problémů svých předků. Jen tak se může plánovaná dlouhověkost stát aktem odpovědnosti, která čas získaný díky vědě a pokroku mění na kolektivně sdílený a cenný kapitál. Tato výzva má jak kulturní, tak individuální rozměr. Plánování dlouhověkosti bychom neměli chápat jako omezení či povinnost, ale jako pozitivní investici do vlastní samostatnosti, kvality života a budoucnosti. Nejde jen o to, abychom svým blízkým zanechali majetek, ale také svobodu a stabilitu. Jen tak můžeme prožít podzim svého života v klidu.

V konečném důsledku přeci nejde jen o to žít co nejdéle, ale žít tak, aby naše přítomnost vnášela do života ostatních světlo a byla zdrojem inspirace, samostatnosti a radosti. Dar dlouhověkosti pak přináší sdílenou radost a zanechává vzpomínku odpovědného a přínosného života. 

Přečtěte si:

Jak si udržet zdraví i ve stáří bez zbytečné námahy

Jak se začít bezpečně hýbat po padesátce

Alzheimerova choroba: Jak se projevuje a jak ji zpomalit

Jak se postarat o staršího příbuzného a nezapomenout přitom na sebe

Technologie pomáhají včas rozpoznat změny v našem mozku