Antonín Kokeš (52) je majitel Albi, největšího prodejce her, dárků a přání v Česku, Antonínových pekařství, sítě pražských řemeslných pekáren a Kinoko, oděvní firmy pro ženy. O své podnikatelské zkušenosti se dělí jednak prostřednictvím seminářů s názvem ‘Antonínovy recepty na podnikání‘ a také v rámci mentorské platformy DoToho! S námi mluvil o osobních zkušenostech s mentoringem a důležitosti předávat své podnikatelské zkušenosti dalším.

Jak se Vám začínalo v podnikání? Kdo byl Vaším prvním mentorem?

Když jsem začínal podnikat v roce 1990, tak byli všichni začátečníci, ve všem. My jsme tenkrát ani nevěděli jak založit s.r.o. Nebo jsme byli na daňovém úřadě a oni nás poprosili, abychom jim jako studenti VŠE vysvětlili, jak funguje DPH. Z dnešního pohledu vlastně strašně primitivní věci, ale představte si, že mi tehdy bylo 20 let, a jediné, co jsem dobře uměl, bylo konzumovat pivo ve velkém množství.

Prvním takovým mentorem mi byl vlastně můj o deset let starší brácha, který už byl zběhlý v byznyse tenkrát. Od něj jsem získal nějaké základní obchodní dovednosti – jak vůbec probíhá nějaký obchod nebo jak třeba udělat objednávku. On sice nebyl podnikatel, ale pracoval pro Telexport, natáčel koprodukční filmy. A předtím pracoval pro Pragoexport, kde zase dovážel ze zahraničí sportovní potřeby.

Takže z větší míry metoda pokus-omyl?

Ano. A vlastně mám pocit, že se metodě pokus-omyl nedá vyhnout. Těžko se dá něco naučit tak, že si to nevyzkoušíte a neuděláte omyl. To je jako kdybyste se chtěl naučit lyžovat a říkal si, že nikdy nespadnete. Nicméně když vám někdo dá nějaké rady na začátku nebo třeba ukáže, jak a čím si prošel, tak si nemusíte hned při prvním sjezdu nabančit hlavu.

Co je tedy reálné od mentoringu očekávat?

V čem si myslím, že lidé s nějakými zkušenostmi z jiných oborů nebo obecněji s většími zkušenostmi mohou pomoci je třeba s rozšířením obzoru, jak přemýšlet o problému, jak hledat jiné cesty. Každý má nějaký svůj pohled na to, jak má vypadat byznys model, jak má vypadat cenová politika, jak pojmout proces vývoje výrobků nebo jak má být široký nebo hluboký sortiment. Ale to že vám někdo řekne, ‘Hele, je ještě jiná cesta, pojďme touhle cestou zkusit chvíli přemýšlet,‘ to člověka může posunout.

Takže mentoring pro Vás není tolik o předávání technických znalostí specifických pro konkrétní obor nebo typ podnikání?

Tak to vidím já. Myslím si, že ta hodnota je spíše v obecné rovině. Jedna z věcí, která třeba hodně rezonovala, když jsem dělal semináře pro podnikatele, byla obecně personalistika – vedení lidí, motivováni lidí, budování týmů.  A tady byla třeba důležitá informace, že chyby děláme všichni, protože moje taková touha byla vždy neudělat chybu, ve smyslu najmout toho správného člověka, perfektně všechny lidi řídit a nemít konflikty v týmech. No jo, ale každý, kdo řídí lidi, ví, že to není černobílé a že vždy se udělají nějaké chyby, vždy jsou nějaké průšvihy. A sdílet to může podpořit podnikatele v tom, že si řeknou, ‘Hele, on to dělá 30 let a nasekal taky strašných chyb. Takže vlastně když já dělám chyby, tak to není tak špatné.‘

K jakým konkrétním závěrům jste třeba došli v oblasti personalistiky?

Hodně jsme se třeba bavili o tom, kdy a v jakém okamžiku se rozloučit s lidmi. A ukázalo se, že nikdo nevíme, jak to udělat dobře. Ono je totiž třeba velký problém, jak včas zjistit, že ten člověk, že ten tým prostě nefunguje správně. Spousta z nás podnikatelů z různých důvodů podléhá tomu, že si, řečeno lidově, nalháváme, že to ještě funguje, že to nějak dáme, že to ještě zkusíme a že ještě něco vymyslíme – třeba uděláme nějaké školení a ono to začne fungovat. Připustit si, že je čas se s někým rozloučit, totiž znamená, že člověka čeká práce. Musí se rozloučit s tím člověkem, najít nového, zaškolit ho, a když se to nepovede, tak znovu.

Jaká další témata jsou podle Vás pro mentoring podnikatelů společná?

Jedna věc jsou peníze, a to znamená finanční řízení, jak vůbec plánovat rozpočet, kontrola financí, marže. A pak je oblast, které já říkám strategie – jak vidět to podnikání v nějakých etapách a jak koukat kousíček za ten horizont na to, co může přijít, a jak být připravený na to, že může přijít něco, co absolutně nečekám.

Jak jste se vlastně dostal k mentoringu?

Byla to náhoda. Začal jsem psát knížku o mé podnikatelské a osobní cestě a snažil se tam dát nějakých pár zkušeností. A když jsem to měl pohromadě, tak mě někdo oslovil a řekl, ‘Hele, možná by byli lidi, které by to zajímalo, že bys k tomu udělal přímo nějaké semináře.’ Tak jsem si řekl, že to vyzkouším, a tak to vlastně začalo.

Měl by být mentoring finančně honorován?

Myslím, že finance mohou plnit motivační funkci. Pokud za něco člověk platí, tak ten efekt může být, že si řekne, ‘Tak to já se taky musím zamyslet nad tím, co vlastně chci, co je teď můj největší problém a s čím potřebuji pomoct.’

Takže to člověk bere vážněji?

Myslím si, že trošku ano. Ale neřekl bych, že to je nějaký klíčový problém. Já si spíš myslím, že je důležité najít v mentorovi vhodný ‘match’, najít někoho, kdo je mi blízký tím, jak přemýšlí nad tím, jak to podnikání dělat. Přece jenom těch přístupů k podnikání a vůbec osobních filozofií je strašně moc.

Co si myslíte o mentoringu online?

Nemám osobní zkušenost, takže nedokážu posoudit. Ale nejsem moc příznivcem onlinu, protože mám pocit, že taková ta osobní chemie je nenahraditelná.

V čem vás mentoring obohacuje osobně?

Myslím si, že není možné dělat mentora, aniž by to nějakým způsobem naplňovalo člověka, který to dělá. To musí být vzájemné sdílení různých nápadů a myšlenek. Třeba to znamená, že mentor o něčem mluví a sám si tak urovnává své myšlenky, dostává nové otázky, nahlíží nové přístupy. Druhá věc je, že člověka baví někomu nějakým způsobem pomoct, někomu jako kdyby ukázat cestu.