Psí oči Vladimíra Polívky
„Tichá pokorná výčitka nevysvětlitelné zpronevěry.“ Ač to zní dramaticky, kdo zná psí duši, tenhle pohled mu cizí není. Tu větu napsal Maurice Maeterlinck a skrývá v sobě mnoho pravdy. Přečetl jsem si ji v programu inscenace Modrý pták, které uvedlo Národní divadlo v Praze. Můj moc dobrý přítel a kolega hraje v tomto představení postavu Psa. A hraje ji krásně. Ten pes, kterého hraje, tam nechodí po čtyřech a nemá na sobě ani žádnou kožešinu. Ani neštěká a nevrčí. Pes, kterého ztvárňuje tak krásně, je totiž takový, jací psi skutečně jsou. Ne takoví, jaké je vidíme. Psi jsou svou povahou, láskou i upřímností. Jeho hra dokázala propojit tento citát s realitou ne takovou, jakou ji vidíme, ale s takovou, jakou dokážeme jen cítit. A já mu rozuměl v každém pohybu i slově, tak jako rozumím psům.
Samozřejmě jsou psi různé povahy, někteří jsou méně otevření k lidem, někteří bojácní, a tím se často stanou i nebezpečnými. Mnozí milují neposlušnost a vyžívají se v ní. Jsou i takoví, kteří se zdají úplně hloupí, a i takoví, kteří hloupí skutečně jsou. A teď ruku na srdce vážení, dokážeme my být jiní? Lepší?
Někdy mám pocit, jako kdyby lidé, co si pořizují psy, čekali, že budou jakýmsi dokonalým doplňkem a že budou sloužit. Jistě ne každý má takové štěstí, že když si pořídí psa, on se stane hned parťákem. Naopak to je v naprosté většině přítěží a starostí a vychovat je se pro spoustu z nás stane vlastně nemožné.
Pokud ale máme dostatek nutné lásky, pevnosti a trpělivosti, může se stát takový malý zázrak. Dojde k propojení pro mě naprosto jedinečnému. Pokud dojde k takovému propojení, člověk svému psu a on svému člověku začne skutečně rozumět. Rozumí jeho výrazům, pohnutkám, narážkám, emocím, zkratkám, tempu a dochází k situacím například naprosto vychýleným od toho, co od takového psa vlastně očekáváme. Viděl jsem dokonce nedávno situaci, kdy pes zcela očividně provokoval svou paničku drzostí.
,,Chcete-li mít ze psa skutečnou radost, neměli byste se pokoušet vychovat ho tak, aby byl tak trochu člověk. Myslím, že to spočívá v tom, nebránit se možnosti, že se my staneme tak trochu psem.’’ - autor neznámý
Psi mají hlas. Proč ne?
Možná mě někdo může považovat za blázna, když řeknu, že svému psovi rozumím velice dobře. Ostatně spousta lidí mě považuje za blázna, už jen proto, čím se živím. Tak proč ne proto, že například znám hlas svého psa? Já vím, zní to divně, ale skutečně má hlas! Trpí vadou řeči a šlape si na jazyk, protože má podkus. Vzhledem k jeho dobrotivosti a hluboké snaze pochopit co možná nejvíc věcí, je jeho hlas lehce zaražený dozadu. Jako kdyby při jeho váze bylo těžké ty myšlenky generovat, natož je říct nahlas. Táhne ho k zemi příliš silná gravitace a rád přemýšlí, ale málo kdy něco skutečně domyslí. Je to tak trochu filosof, který moc neví, co to znamená. V jeho láskyplných očích člověk „propojený“ musí nutně vidět otázku - vidíš to taky? A pak i jemnou prosbu s pomocí vyřešit daný problém, ať už je jakýkoliv.
,,Mnoho odpovědí i otázek svého psa vidím v jeho sdíleném pohledu. Dívá se a čeká, co já na to. Jsou to oči dojaté a důvěřivé. A ty s vámi chtějí sdílet psí svět.’’
V tuto chvíli mám svého čtvrtého německého boxera. Považuji se tím pádem za poměrně zkušeného chovatele. Každý z těch psů byl svým způsobem velice odlišný. Jsou to psi na výchovu, řekl bych, náročnější, ale skutečně se mohou stát naprosto výjimečnými přáteli. Základem mého přístupu k výchově psa, je ona cesta propojení člověka s ním. Jakmile se to podaří, což myslím že většině případů ano, nastává chvíle, kdy nesmím zapomenout, že je to pořád pes.
Na pejska musíme být sem tam tvrdí, musíme být alfou, i když to je občas nepříjemné. Pes za nás situace rozhodovat nemůže. V mém požadavku na něj nesmí být nikdy krutost, ale zároveň ne prosba. Někdy to projde jednoduše proto, že neodporuje, možná tuší, že ho čeká něco dobrého, ale někdy to zkrátka nejde jinak než přes malý strach. Pes musí vědět, že když neposlechne, bude zle. A když poslechne, bude dobře. Takhle je to jednoduché… Myslím si já.
Ať už svému pejskovi rozumíme, či nerozumíme jakkoliv, musíme být alfou i pro jeho dobro. Kdo svého psa nenaučí poslouchat, bude v jejich společném životě trápit nejen sebe, ale i jeho. Například křik není povel. Když vidím v parku někoho, kdo na svého psa křičí povely, a pes jej s naprostou lehkostí ignoruje, vždycky mě to mrzí kvůli oběma z nich. Nedostatek trpělivosti a pevné ruky způsobí, že se nikdy společně mít dobře nebudou. Základem je se s ním spojit láskou, ale zůstat vedoucím alfou. Musíme pro něj, ale i pro sebe.
Pes není člověk, ani se k němu tak chovat nemůžeme. Ale můžeme být jeho přítelem, a když dojde k tomu malému zázraku, tak nás bude milovat, obdivovat a chránit do konce života.
,,Nikdy ve svém jednání se psem nezapomínejme na základní ujednání, na pakt, jenž s námi uzavřel v dobách ztrácejících se v nejtemnějších počátcích prehistorie, ze všech zvířat jenom on sám. V pactum je pax, a to je opravdová mírová smlouva na život a na smrt. Pes sám je neodvolatelně a neochvějně věrný. (…)
My, bohužel jsme na ni příliš často zapomínali. Ale on nezapomněl nikdy. Jeho pán, byť ošklivý, nespravedlivý, pitomý nebo krutý, vždycky zůstane v jeho dojatých a důvěřivých očích jediným neomylným, nedotknutelným, posvátným Bohem. Je-li dobrák pes obětí zřejmé nespravedlnosti, čte se v jeho zesmutnělém pohledu pouze údiv a tichá pokorná výčitka nevysvětlitelné zpronevěry.’’ - Maurice Maeterlinck
Přečtěte si:
Poznáte, co trápí vašeho mazlíčka?
Jak zvířata prožívají náš stres
Podcast Stačí málo: „Plemeno psa není tak důležité jako jeho charakter.“
