Bydlení Davida Luu
Společně si povídáme o:
- jak se kluk z paneláku v Mostě dostal až do vlastního bytu na Vinohradech
- o vychytávkách v novém bytě a proč potřebuje mít svůj „man cave“
- proč tráví polovinu roku na cestách a jestli plánuje odejít z Česka natrvalo
- kolik reálně stojí produkce jednoho videa v Americe a proč si stále stříhá videa sám
- proč je podle něj „work-life balance“ v mladém věku nesmysl
Ty ses nedávno vrátil z cest. Záleží na tom, kdy si tohle lidé čtou, protože na YouTube máš videa z Afriky i z Kanárů …
Hele, já jsem si spočítal, že víc jak polovinu času trávím v zahraničí.
Polovinu času z roku?
Je to tak, víc než polovinu. Vždycky jsem si to přál být takhle nastavený. Ve chvíli, kdy ještě nejsou děti nebo nějaká větší rozsáhlá rodina, tak mi dává smysl prostě cestovat co nejvíc, protože jsem si uvědomil, že to nejenom prodlužuje život svým způsobem.
Všechny aspekty cestování prodlužují život?
No, mně přijde, že jo. Protože já vlastně, když si zpětně vybavuju ty zážitky, tak je to většinou spojené s nějakými tripy. Přijde mi, že to tak jakoby natahuje tu přímku života.
Takže chceš být díky tomu víc uvědomělý?
Přijde mi, že jo. Plus, jestli mě někdy něco obohatilo, tak je to cestování. Hlavně teda do západních zemí, typu Amerika. Ta mě posunula neskutečným způsobem. Nejenom tím, že si tam uděláte fotku u nápisu Hollywood, ale tím, že se poznáte s místními lidmi, poznáte, jaký je jejich pohled na svět, jaký je váš. Zjišťujete, jestli ten jejich pohled je správný, nebo ten váš je správný. A vlastně si tvoříte trošičku širší pohled na svět, když to tak řeknu. Takže já nevím... jako bez cestování bych podle mě nikdy nebyl tam, kde jsem. Takže se snažím pořád objevovat a myslím si, že ještě mám pořád co objevovat.
Kdybys nás ty vzal k sobě domů, kde tedy polovinu roku nejsi, co by tvůj domov o tobě prozradil? Že jsi takhle na cestách?
Že mám asi dost rád tvorbu, co dělám. Protože třeba v mé pracovně je prostě spousta objektivů, techniky a tak a to moje hobby začíná to být dost náročné na prostor. A prozradím, že teď delší dobu jsem pracoval doma ve své pracovně, a budu to muset změnit. Svoje studio jsem předal svojí ženě a já si budu chtít teď vytvořit nějaký svůj druhý prostor. Ten jsem hodně odkládal právě z toho důvodu, že jsem si říkal, vždyť já furt vlastně cestuju a nebudu ho tak využívat. Ale vím, že to tak nemusí být věčně a chci mít ještě nějaký prostě extra prostor na to, kde nejenom, že budu mít dostatek místa, ale kde budu mít možnost oddělit práci od volného času. Protože práce pro mě často je právě i ten volný čas a je těžké to rozdělit.
Pojďme na tohle téma work-life balance. Já jsem totiž slyšela, že jsi za to dostal trochu bídu.
Byl to nějaký můj pohled na věc, no.
Takže se ten pohled nezměnil?
Nezměnil.
Takže kdo drží work-life balance, tak vlastně tolik nemaká?
Já mám strašně rád jednoho člověka, který je často v podcastu mého, myslím si, že už i kamaráda, Vojty Žižky. Je to Václav Novák. Podepsal bych se pod spoustu věcí, co říká tento člověk, jestli to chápu dobře, jako krizový manažer. On hezky pěkně vysvětlil work-life balance. Já jsem to minule podal hrozně blbě. A myslím si, že work-life balance je skvělá věc, ale v průběhu celého života. A že v určitý moment je potřeba mít víc ten work a ten balanc hledat, až když už má člověk něco odmakáno.
Když to řeknu hodně blbě, já mám ve svém okolí právě v Americe... nechci říct, že je to moje rodina, protože moje rodina to není, ale já je tak beru a mám tam potřebu reálně cestovat každý rok, aby mi trošičku připomněli, jak se chovat a co dělat. Věta, na kterou nikdy nezapomenu od toho člověka, kterou mi řekl, když jsem tam byl poprvé asi ve svých 23 nebo 24 letech, zněla: „David, don't waste your twenties.“ Tedy, že to, jak já strávím své dvacáté roky života, dejme tomu od 20 do 30 let, tak to určí, jak bude vypadat můj život. Protože to jsou léta, kdy mám nejvíc energie, nejvíc jsem schopný toho zažít, navnímat a z toho budu vlastně čerpat celý svůj život. Takhle mi to chtěl jakoby formulovat ten člověk a mně to hodně utkvělo v hlavě a snažím se podle toho řídit. Takže teď je work a pak bude balance.
Takže by to o tobě u tebe prozradilo, že seš pracovitý, protože část tvého bytu je vlastně tvoje pracovna. Co ještě dalšího?
Že mám rád art, máme tam úplně krásné obrazy od Pasty Onera.
To sis vybíral ty?
Přesně tak. Já jsem to dostal jako dárek od něj, protože jsme spolu dělali nějakou práci. A kromě něj tam je spousta lega, mám rád auta, takže tam je spousta takových věcí. A asi to... no, jakože tenhle byt pro nás rozhodně není finální destinací, takže já zatím ještě se nechci v tom bytě až tak moc realizovat, protože je to, dejme tomu na nějaké roky, přestupní stanice a vím, že bych se asi jednou chtěl i přesunout jinam. Takže zatím to úplně nepřeháníme. Ale mám hrozně rád design, takže uvidíme příště.
Když bychom se podívali na tvoji bydlící historii. Jsi z Mostu, přestěhoval ses do Prahy. Na kolika místech jsi vlastně bydlel?
Já jsem bydlel v Mostě v jednom bytě. Tam jsem žil až do té chvíle, než jsem se přestěhoval do Prahy. A v Praze jsem vystřídal už šest bytů. Bydlím tady nějakých sedm nebo osm let, mám pocit, takže těch bytů jsem vystřídal fakt hodně. A bylo to z toho důvodu, že prostě spolubydlení... člověk si nesedne s někým, pak jde bydlet sám, pak hledá třeba lepší cenu, protože nebylo třeba tolik peněz, a různě jsem měnil lokality. Tady v Praze jsem vystřídal toho spoustu. Začínal jsem na Floře. To byl úplně skvělý byt, ale nemohl jsem si ho potom dovolit, protože byl moc drahý, takže jsem se potom přesunul právě do spolubydlení na Hloubětíně.
Specifické.
Co je docela zajímavý je, že ten byt měl predispozice úplně stejné jako naše bydlení v Mostě, kde jsem bydlel s babičkou, ale reálně to byl úplně stejný byt. Takže já jsem se jakoby vrátil zpátky k babičce. Akorát ten byt byl na Hloubětíně. Potom jsem se z tohoto bytu zase přestěhoval do spolubydlení na Žižkově a z Žižkova už jsem se přestěhoval se svojí holkou, teď už ženou, na Vinohrady a tam jsme vystřídali dva byty. A potom už se díky bohu finanční situace zlepšila, takže jsme potom řešili vlastní bydlení a teď jsme ve vlastním.
Vzpomínáš na nějaký z těch bytů nějak specificky, že někde bylo něco, co tě vytáčelo, že ve svém bydlení to určitě nebude?
Až na ten byt na Floře, který byl dokonalý, tak všechny byty byly v prvním patře, nebo prostě ve druhém, třetím anebo byly do zdi. Nebylo tam světlo. A i ten aktuální byt je jakoby do baráku.
Není tam světlo?
Mně se to zatím ani jednou nepovedlo, prostě bůh mi to zatím nedopřál, že bych měl buď výhled, anebo aspoň pořádné denní světlo. Máme pořád tmu. A měl jsem to tak i v bytě, když jsem bydlel v Mostě, že jsme bydleli na severní stranu, koukal jsem do stromu celé svoje dospívání. Má to dobrý vibe na práci, že si člověk připadá jako uzavřený v kobce a tak, ale občas mi to přijde trošku depresivní. Takže já bych si hrozně přál jednou mít světlo.
Pamatuješ si na moment, kdy se člověk osamostatní, ale pořád to bere tak, že jezdí domů za rodiči? A kdy sis řekl, že doma mám tady, kde sem já doma?
To je hrozně zajímavé a přijde mi, že to mají tak všichni, že ze začátku, když jsem se přestěhoval do Prahy, tak jsem jezdil do Mostu skoro každých 14 dní minimálně a ta frekvence postupně ubývala, kdy se tam člověk vrací. Člověk má podle mě ze začátku trošičku potřebu se jako vracet domů. Nevím, z jakého důvodu, ani tam nebyl úplně důvod. Možná, že tam nejsou nějaký stávající kamarádi, takhle jako s rodinou. Samozřejmě vidět rodinu je první věc, ale druhá věc je, že prostě člověk třeba má i nějaké kamarády, které chce stále vidět, ale ten vztah extrémně ochladnul po té době. Takže já, když teď jedu do Mostu, navštívím rodinu a hned jedu zpátky. Upřímně, tak to prostě je v životě. To jsem si taky musel uvědomit, že ne všichni zůstanou…
- Zaposlouchejte se do dalšího povídání o natáčení videí a cestování.