Kristiina Sasínek Mäki
Společně si povídáme o:
- jak se její rodiče seznámili, přestože neměli společný jazyk
- těžké anémii v 17 letech
- proč si i přes poloviční finský původ vybrala reprezentovat Českou republiku
- dvoufázových trénincích do 4. měsíce těhotenství a běhání až do 8. měsíce
- tom, jak s manželem kombinují tréninkový režim s péčí o syna Kaapa
- vzniku jejího slavného virálního hesla pro olympijské finále
V tomto díle podcastové minisérie O životě s dětmi boříme mýty, že mateřstvím sportovní kariéra končí.
Na úvod bychom možná měly vysvětlit, že jste napůl Češka a napůl Finka. Váš tatínek je z Finska. Našla jsem, že se vaši rodiče poznali v Rusku na nějaké diskotéce. Je to pravda?
Nevím, jestli to byla přímo diskotéka, ale prostě někde v baru.
Ani jeden ale neuměl jazyk toho druhého. Jak je to možné?
Myslím si, že když si dva padnou do oka, není společný jazyk zas tak potřeba. Samozřejmě pak, když se začali víc poznávat, koupil si každý slovník. Ukazovali mi dopisy, které si psali tak, že si ta slova překládali. To už si asi v dnešní době s telefony ani nedokážeme představit, ale nějak to šlo. Zrovna včera jsem se seznámila s kamarádkou, která má podobný příběh. Její rodiče to měli úplně stejně, neuměli společný jazyk, a jsou spolu.
Do tří let jste žila ve Finsku. Jak na to období vzpomínáte? Pořád se tam vracíte a jaký tam máte vztah?
Jezdila jsem tam každé velké prázdniny za babičkou a za dědou. Z toho raného období do tří let mám jen takové záblesky. Vím, kde jsme bydleli, uměla bych nakreslit půdorys toho bytu a vybavuju si, kudy se šlo do obýváku a do kuchyně. Větší vzpomínky ale nemám, ty se mi vážou až k těm prázdninám.
Když zmiňujete půdorys bytu – vy jste vlastně studovala architekturu. K tomu se určitě ještě dostaneme, ale pojďme teď ke sportu. Jak jste to s ním měla, když jste byla malá? Vedli vás k němu rodiče?
Vedli k němu mě i mého mladšího bráchu tím stylem, že nám ukázali všechny možné sporty. Já jsem před atletikou dělala gymnastiku, kde ale nebyl úplně vhodný dívčí kolektiv, a tak jsem se přihlásila na atletiku, která byla dvakrát týdně. Rodiče nás podporovali tím, že nás na tréninky vozili, ale v podstatě nás do ničeho nenutili. Takže ke sportu nás sice přivedli oni, ale atletiku už jsem si pak vybrala sama.
Kdy vám v rámci atletiky došlo, že právě běh je to, co vás baví ze všeho nejvíc?
Zpočátku to byl jen kroužek dvakrát týdně. Atletika v sobě zahrnuje víc disciplín, takže jsme si vyzkoušeli všechny. Hodně brzy jsem ale přišla na to, že mě baví běžet dlouho a že mi to i jde v porovnání s ostatními, kterým šly spíš sprinty, hody, vrhy nebo skoky. V šesté třídě pak náš kroužek dostal na starosti můj první trenér. Ten už v tom asi viděl mnohem víc a začal mě a dalších pět lidí trénovat organizovaně.
A pak to pokračovalo tak, že jste dál trénovala a objížděla juniorské závody? I přes vaši velkou píli ale v sedmnácti letech přišel zdravotní propad...
Já tehdy nebyla vůbec dobrá. Byla jsem na tom tak, že jsem na mistrovství republiky v dorostu dobíhala třeba poslední. Kolem těch šestnácti nebo sedmnácti let to bylo celkově divné. Na tréninku mi to šlo, ale v závodě, zhruba na prvním kilometru patnáctistovky, mi to neskutečným způsobem nešlo. Šla jsem tedy ke sportovnímu doktorovi. Ten mi vzal krev a zjistil, že mám hodnotu železa 2, přičemž norma je 9 až 26. Ptal se mě, jestli jsem vůbec schopná chodit. A já mu řekla, že chodím na atletiku a běhám 1500 metrů na mistrovství. Ukázalo se, že mám těžkou anémii. Když se nám to podařilo vyřešit, za rok jsem to samé mistrovství vyhrála.
Měla jste během toho období pochybnosti, dřív, než se přišlo na to, že jde o zdravotní problém? Přece jen asi není jednoduché dobíhat poslední.
Není to vůbec jednoduché. Vlastně na to tenkrát přišel můj taťka, který dřív trénoval koně. Říkal, že ten můj fyzický projev je hrozně zvláštní a že přetrénovaná být nemůžu. Dnes to radím úplně všem: když vám něco je a máte nějaký zdravotní problém, v krvi by se to mělo ukázat. Určitě si na ni zajděte.
To je skvělá rada. Zůstat u sportu v sedmnácti letech, zvlášť v pubertě, když se vám navíc nedaří, muselo vyžadovat obrovské odhodlání.
Jakmile jsme ale přišli na tu pravou příčinu, úplně jinak mě to nakoplo a najednou šlo všechno hrozně lehce. Když pak člověk vyhraje mistrovství České republiky... Dnes už to samozřejmě beru s odstupem jinak, ale v tu chvíli to pro mě bylo, jako bych vyhrála olympiádu. Bylo to prostě skvělé.
Jak jste se potom vlastně z toho vítězství dostala až k rozhodnutí, že z vás bude olympionička?
Asi to šlo postupně tím, jak jsem odmaturovala a ukončila gymnázium. V tom sportu jsem dál chtěla nějak pokračovat a nabízela se myšlenka, že bych se jím mohla živit. Když jsem byla malá a dávala jsem nějaký rozhovor do novin, říkala jsem, že nikdy nechci, aby běhání bylo mým zaměstnáním. Měla jsem v sobě zakódované, že lidi nebaví jejich práce, a mě to strašně bavilo, takže jsem nechtěla, aby se z toho stalo něco takového. Tomu se teď směju, protože to úplně nevyšlo. Motivací pro mě bylo, že bych si běháním mohla vydělat, a samozřejmě jako každý sportovec toužíte jet na mistrovství Evropy nebo světa a tím vrcholem je olympiáda.
Po gymplu jste ale stejně začala studovat vysokou školu. Muselo být docela náročné kombinovat trénink se studiem. Jak na tohle období vzpomínáte?
Šla jsem do Prahy a jak říkám, v tu dobu jsem sice vyhrála mistrovství republiky, ale ještě jsem nereprezentovala. Takže moje běhání vlastně nebylo ještě „nic moc“. Vždycky jsem měla v hlavě, že nechci jenom běhat. Chtěla jsem i studovat, protože se můžete zranit a ze dne na den se může stát cokoli. Škola, kterou jsem si vybrala, byla časově docela náročná, na druhou stranu si myslím, že to nebylo až tak hrozné. Na mistrovství Evropy jsem se dostala ve druháku, a to už mi zase přišlo líto školu nechat.
Proč byste toho nechávala?
Tím, že jsem se kvalifikovala na mistrovství Evropy, jsem už začala dostávat plat a atletiku jsem měla vlastně jako zaměstnání. Přišlo mi ale škoda zahodit ty první dva roky na škole, které byly nejvíc stresující. Takhle zpětně to samozřejmě bylo náročné na regeneraci, když porovnáte čas strávený na přednáškách a odpočinkem, ale jsem moc ráda, že jsem to takhle měla.
To je hodně inspirativní. U toho mě napadá: Proč jste se vlastně rozhodla reprezentovat Českou republiku, a ne Finsko? Nemá tam atletika mnohem větší podporu, ať už ze strany veřejnosti, nebo obecně?
Atletika má ve Finsku určitě mnohem větší pozornost. Běžná veřejnost chodí na závody, a když se tam koná nějaký mítink, bývá narváno, což se u nás bohužel říct nedá. To mě trochu mrzí. Ale mně přišlo úplně přirozené reprezentovat Česko. Všichni mí trenéři byli Češi, podporoval mě český svaz a jednoduše mi to přišlo správné.
Napadlo vás někdy díky vašemu vztahu k Finsku, jak by se tenhle sport dal u nás zpopularizovat? Přijde mi, že Finové jsou díky jinému přístupu ke sportu celkově zdravější a možná tam není tolik problémů s obezitou jako u nás.
Najdou se tam i obézní lidé, ale samozřejmě je jich třeba o polovinu míň. Mají ten životní styl nastavený o pár úrovní výš. Nevím, jestli je to jen tím zázemím, ale určitě hraje roli, že mají všude cyklostezky a obecně víc prostoru. Taky mají skvělý přístup k atletice. Veřejnost může běžně na atletické ovály nebo i do atletických hal. Kdyby se něco takového umožnilo i u nás, možná by to pomohlo. Na druhou stranu nedávno běželo půlmaraton sedmnáct tisíc lidí, kteří vypadali z běhu hodně nadšení. Myslím si, že každý musí začít sám u sebe a najít si k pohybu vztah. A když ten vztah máte vy, vaše dítě pak dělá jen Ctrl+C a Ctrl+V.
Pojďme teď na téma děti, což je vlastně hlavní linka naší minisérie o rodičovství. Váš příběh mě strašně fascinoval. Přijde mi, že spojení máma sportovkyně je u nás pořád docela penalizovaný pojem. Lidé se hned diví a ptají se: Jak to dělá? Jak u toho trénuje? Když se dostanu k vašemu rozhodnutí pořídit si rodinu, bylo to s partnerem strategické rozhodnutí, protože přišel covid a olympiáda se o rok posunula, nebo to byla náhoda?
Kdybych řekla, že to byl plán, tak by to byl opravdu skvělý plán. Tyhle věci se ale nedají úplně přesně naplánovat. Samozřejmě, když v březnu oznámili, že olympiádu posunou na září, a o dva týdny později najednou řekli, že ji přesouvají o celý rok, blesklo mi hlavou: Co když ji posunou o dva roky? Já jsem děti chtěla mít vždycky, jen je docela těžké to jako profesionální sportovkyně nějak naplánovat, aby to všechno sedělo. Ta doba tehdy byla strašně nejistá, akce se přesouvaly a nikdo nedokázal zaručit, co bude. Tak jsme to prostě zkusili a vyšlo to.
Když se to povedlo, byla jste už od začátku přesvědčená, že i jako máma zůstanete aktivní vrcholovou sportovkyní?
Ano. Kdyby se olympiáda konala normálně v roce 2020, byla jsem v žebříčku na docela dobrém místě. Jakmile začal covid, žebříček se zmrazil s tím, že ho znovu otevřou až za rok v březnu. Brala jsem to tedy jako příležitost. Nic nebylo jisté, situace se neustále měnila, ale spousta lidí si v té době pořídila „covidové dítě“. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, měla jsem jasně v hlavě, že to rozhodně neznamená konec mojí sportovní kariéry.
Právě to vnitřní nastavení mi přijde hrozně důležité. Zůstat v tomhle přesvědčení ale muselo být těžké. Dovedu si představit, že k vám chodili různí lidé z okolí a říkali, že tím sport končí…
Takových lidí bylo opravdu hodně. Já k tomu samozřejmě přistupovala s pokorou, protože nikdy dopředu nevíte, jestli bude všechno v pořádku a jak proběhne porod. Je to velmi citlivá věc. Lidé jsou ale bohužel takoví. Obecně si myslím, že by se lidé neměli druhých vůbec ptát, kdy plánují další dítě. Nikdy totiž nevíte, čím si ten člověk zrovna uvnitř prochází a co prožívá…
- Nechte se vtáhnout do dalšího povídání. Celý díl si přehrajte na YouTube nebo v podcastových aplikacích.