Bydlení Jakuba Fišera alias Kubajsz
Společně si povídáme…
- o investici v mladém věku
- jak jezdil v kombíku po celém světě
- jestli je lepší bydlet v Praze, nebo v Děčíně
- jaké má zkušenosti s nájemníky
- proč radši pracuje na sebe a co mu dávají sociální sítě
V podcastu Stačí málo, který vám přináší Generali Česká pojišťovna, se budeme bavit o bydlení a podnikání, ale také o životě mezi městem a přírodou.
Kdyby si nás pozval k sobě domů, co by to o tobě prozradilo?
Že bydlím ve sklepě.
Bydlíš ve sklepě?
No, to bych asi už trošku lhal, protože jsem se snažil si to dělat trošku moderně, ale ve výsledku mám starý dům, takže to stejně není tak moderní. Prozradilo by to o mně asi to, že hodně cestuju, fotím a tak. No, to zas asi neskrývám.
Napadlo mě, že právě tím, jak cestuješ, musíš často vymýšlet různá složitá řešení – dostat tam hodně věcí, přizpůsobit se prostoru. Odráží se to nějak na tvém bydlení?
Odráželo, ale dva roky zpátky jsem si pronajal velkou dílnu na auta, abych měl kde skladovat auta, a udělal jsem tam studio. A z toho se mi stal takovej velkej… jak bych to řekl… šatník, špajz, odkladiště – prostě všechno.
Takže místnost na bordel?
Takže se snažím mít v tom bytě spíš čisto a nemít tam tyhle věci. Ale v té dílně se mi to hromadí.
Když se podíváme do tvé bydlící historie – teď je to teda takový pěkný sklep. Kde všude jsi bydlel?
V Děčíně. Tam jsem se narodil a vyrůstal. Pak někdy v roce 2011 jsem se odstěhoval do Prahy.
Takže do nějakého nájmu?
Do podnájmu, přesně tak. A teda přeskočil jsem samozřejmě nějaké stěhování v období, kdy jsem byl dítě – to neřeším. A když jsem se vrátil z Prahy do toho domu, který jsem si mezitím koupil, nebo vlastně ještě předtím, než jsem se odstěhoval do Prahy, tak jsem se vrátil do svého domu.
Na to se hned dostaneme, to mě zajímá. Na které z těch bydlení vzpomínáš nejraději?
No asi potom, co jsem si pořídil ten dům a nastěhoval se do toho bytu, kde teď žiju. On, jak je ze sklepa, tak se mi blbě pronajímal, takže jsem si ho vždycky nechal pro sebe. To byl můj takovej první byt – ve dvaceti, ještě navíc v centru města. Takže to bylo přes most na diskotéku a pro pizzu. Takže tyhle vzpomínky mám asi nejradši.
A vlastně už tehdy jsi měl nebo máš nějaký předmět, který tě provází ve všech těch bydlících etapách?
Vlhké zdi, to asi není úplně ono. Jak je to sklep, tak je to trošku horší. Ale asi ne, spíš si myslím, že to byla jedna televize, kterou jsem si koupil tehdy do toho prvního bytu, ještě než jsem tam měl cokoliv jiného. Říkal jsem si, že potřebuju televizi, abych si mohl zahrát PlayStation. Ta televize mě pak doprovázela i do Prahy a měl jsem ji docela dlouho. Už ji sice nemám, mám novou, ale ta stará pořád funguje. Myslím, že ji má teď táta.
Pamatuješ si na ten pocit, kdy jsi poprvé cítil, že seš víc doma sám, než když jsi byl u rodičů?
Když jsem si koupil televizi a sedačku. Mohl jsem si konečně sednout, dívat se na tom gauči na tablet, koukat na televizi a hrát hry na PlayStationu, když byla volná chvíle.
Napadlo tě už tehdy, že jakmile si ten prostor začínáš vybavovat, měl bys ho i pojistit?
Nemusel jsem o tom přemýšlet, protože ten dům jsem kupoval na hypotéku a k tomu se pojí i povinné pojištění. Takže jsem to pojištění musel poměrně rychle vyřešit – i odpovědnost a všechny ty věci, které pro mě byly tehdy nové. I když vlastně ne tak úplně, protože jsem v té době začínal dělat finančního poradce, takže jsem do pojišťovnictví už trochu viděl.
Ty sis v jednadvaceti pořídil bytový dům. Pocházel ten nápad z tvojí hlavy?
Úplně ne. Ani jsem do toho tak moc nechtěl jít, ale táta za mnou přišel, že ví o jednom domě, který se prodává za dobré peníze. Říkal, že by to stálo za to koupit jako investici na důchod a že mi poradí, jak to udělat, a pomůže mi s tím. Realita byla trošku jiná, ale já jsem se pro to nadchnul a snažil se vydělat co nejvíc peněz během prvního roku podnikání. Díky tomu jsem měl i dobré daňové přiznání, na základě kterého jsem mohl dostat hypotéku, a tím se to celé rozjelo.
A pracoval jsi už s tím výhledem, že si chceš koupit tenhle dům? Že ses kvůli tomu snažil, aby výdělky vypadaly tak, že potom hypotéku dostaneš? Nebo to přišlo spíš náhodou a dělo se to současně?
To bylo simultánní. Už jsem věděl, že po střední chci podnikat. Vysoká mě moc nebavila, moc jsem tam nedocházel, a pak už vůbec. Věděl jsem, že chci začít dělat něco svého a že budu potřebovat nějaký záložní plán, nějaký backup do důchodu, protože moc nevěřím tomu, že důchod vůbec bude. Investice typu fondy tehdy ještě tolik nefrčely – bavíme se o roce 2008, 2009, 2010. Nebo možná frčely, ale já jsem byl mladej a nerozuměl jsem tomu.
Tohle mi přišlo zajímavý a tak, jak mi to táta představil, dávalo to smysl. Protože jsem měl možnost koupit dům se čtyřmi byty. Když jsem si jednoduše pronásobil nájmy, které z toho můžou být, a vedle toho jsem viděl splátky hypotéky, vycházelo to tak nějak v černých číslech. Takže to dávalo smysl.
Říkáš rok 2008. Jak to tehdy bylo s hypotékami? Jaké byly úroky? Bylo to v pohodě oproti dnešku?
Bylo to někdy 2009, možná 2010. Myslím, že v roce 2009 jsem podepisoval hypoteční smlouvu a měl jsem úrok kolem 5,8 %. Takže to nebylo úplně ideální.
A přesto jsi do toho šel. Kdybys teď mohl vzkázat jednadvacetiletému Kubovi, s tou zkušeností, kterou máš dnes – co bys mu řekl, na co by se měl připravit?
Že to nebude jednoduché. Musel jsem dva byty ze čtyř, možná tři, zrekonstruovat. Učil jsem se natírat futra, brousit futra, co dělat s podlahou a podobně. Takže dnes bych asi šel do jednodušší investice, kde by nemusela probíhat takováto rekonstrukce, a kde by se to dalo rychleji pronajímat. Protože ten první půlrok, možná rok, byl finančně hodně náročný, měl jsem dům s byty, které nebyly obsazené, a přitom jsem musel platit hypotéku, u které jsem počítal s příjmy z nájmů.
Žádný z těch bytů nebyl obsazený?
Jeden. A i tam byl fakt malý nájem.
Jak dlouho trvalo období, kdy jsi měl dům plně pronajatý?
Do roka si myslím. Nepočítám do toho svůj byt, kde jsem bydlel já, ale ty tři ostatní se mi do roka podařilo pronajmout.
A kdy přišel ten moment, kdy sis řekl, že se to vyplatilo? Že to bylo dobré rozhodnutí?
Tak pět let zpátky.
Takže docela dlouho to muselo být i psychicky náročné.
Jo, měl jsem i období, kdy to bylo fakt těžké. Třeba když jsem se stěhoval do Prahy. Nová práce, menší výplata a občas jsem byl i o jednu nebo dvě splátky pozadu. Pamatuju si, jak mi volali z banky, že jsem ve skluzu, a to nebylo příjemné. V tu dobu jsem hodněkrát zvažoval, jestli to neprodat a nezbavit se té zátěže. Říkal jsem si: je mi 25, pak 30 a nechci řešit pořád tyhle problémy. Ale výhoda hypotéky je, že v nejhorším případě by mi vzali ten dům a já bych o nic nepřišel. Takže to pořád nějak dávalo smysl. Navíc dům rostl na hodnotě, takže jsem věděl, že i kdyby se něco pokazilo, byl bych v plusu. Říkal jsem si, že když to doplatím a třeba mi něco zbyde, tak jsem vlastně chvíli bydlel zadarmo…
- Nechte se vtáhnout do dalšího povídání o tom, proč si třeba do smlouvy připsal, aby mu psi nechodili kadit na zahradu.