„Streamoval jsem dva měsíce v kuse. Esport je náročný na hlavu.“

Společně si povídáme…

• o tom, jak se z hraní stane profese s osmihodinovou pracovní dobou
• proč mají hráči mentální kouče i kondiční trenéry
• proč Cuky vyhořel a jak se z toho dostal
• co obnáší streamovací maraton
• jak vypadá finanční gramotnost v esportu
• jak se vyrovnat s výhrami i náhlým příjmem    

Nejen pro hráče a fanoušky – ale i pro každého, kdo chce pochopit svět esportu zblízka a s nadhledem.

Cuky, já musím říct, když jsem si dělala rešerši, zjistila jsem, že jste držitelem českého rekordu ve streamování. 17 100 hodin?

Cuky: Teď už mám 18 100 něco. Už mám zase nový rekord.

Takže to je víc než dva měsíce v kuse streamování?

Cuky: No, dva a půl měsíce.

Já se musím zeptat – my si pak vysvětlíme, jaký je rozdíl mezi streamerem, content creatorem, esportem a tak dále – ale tohle mě úplně fascinovalo. Takže vy máte 18 100 hodin zapnutou webkameru... a prostě před ní žijete?

Cuky: Přesně tak. A není to jen o webce. My jsme chodili i ven. Třeba teď, když jsme měli ten sabaton, tak jsem byl na Sněžce.

Takže je to vlastně jako reality show?

Cuky: Technicky vzato jo. Celou dobu streamuju.

A když to potom skončí, jste z toho smutný? Cítíte se osaměle nebo unaveně?

Cuky: Spíš unaveně. Vysíleně. Teď u toho posledního saubathonu jsem měl ke konci docela velký problém – chytil jsem covid. Člověk nemá kam utéct. Kamera jede pořád. A když si lehne, tak má pocit, že nic nedělá. Já tam seděl čtyři dny s covidem a už jsem fakt odpadal. A upřímně, cítil jsem spíš neskutečnou úlevu, když to skončilo. Ale potřeboval jsem pak alespoň dva dny úplně bez sociálních sítí. Bez všeho.

Pojďme jenom trošku vysvětlit, co je subathon.

Cuky: Subathon funguje tak, že člověk streamuje a lidé mu posílají peníze. A podle toho, kolik pošlou, se zvyšuje čas streamu.

A když je to potom přestane bavit, tak už nic neposílají a stream skončí?

Cuky: Jo, přesně tak. Anebo vidí to utrpení toho člověka a řeknou si: „Radši ho už necháme být.“

Martine, vy jste na základě toho oslovil Cukyho ke spolupráci?

Martin: Ne tak úplně. V té době ještě Cuky nebyl taková legenda a nedělal tyhle sebetrýznivé streamy. Ale už tehdy streamoval, natáčel zajímavá videa na YouTube a líbil se nám, tak jsme ho oslovili.

Vy se vlastně znáte díky esportu. A kdybyste měli vysvětlit někomu, kdo o tom nikdy neslyšel, co to vlastně esport je, jak byste to popsali?

Martin: To je vždycky složité. Vysvětluju to často, ale není to úplně jednoduché. Řekl bych: soutěžní hraní počítačových her. Nebo i her na konzolích a mobilech. Každý titul má trochu jiné principy a mechaniky, ale základ je soutěž. Soutěžní hraní.

Mě na tom fascinuje, že se tomu říká e-sport, ale s tím sportem, jak si ho představíme – běhání, fyzička, zápas – to moc společného nemá. Co v tom vidíte vy?

Martin: Třeba šachy jsou sport. A dneska se začínají definovat i jako e-sport. Takže ano, fyzické zatížení tam není takové jako v klasickém sportu. Ale i tady může přijít zranění. Bolí vás prsty, řeší se karpální tunely… A pokud to děláte profesionálně, musíte tomu předcházet. Naši hráči mají mentální trenéry, protože psychicky je to velmi náročné. A taky kondiční trenéry. Ti jim pomáhají s kompenzačními cviky a prevencí přetížení.

Třeba s karpálními tunely?

Martin: Abyste přesně nechytli třeba tenisový loket nebo karpální tunel. Protože pak už s tím moc dělat nejde. Takže co se týká porovnání sportu a esportu, myslím si, že esport je výrazně náročnější na psychiku.

Já jsem se právě bavila s kolegou ze studia, on je velký fanoušek, a říkal mi, že se hrají turnaje třeba ve hře Counter Strike a co ještě?

Cuky: League of Legends.

Martin: Těch titulů je spousta, ale tyhle dva jsou u nás nejpopulárnější.

U Counter Strikeu je mapa, která se moc nemění, takže ta dovednost hráčů je hlavně o tom, jak si mezi sebou dokážou plánovat strategie. Je to na tom právě to náročné a to, co diváky fascinuje?

Martin: Těch proměnných je tam hodně. Proč je to zajímavé? Jednak je tam umění míření tzv. aim, jak dobře který hráč střílí. A pak jsou tam strategie. I když je ta mapa pořád stejná a hraje na ní deset hráčů, tak těch možností, co udělat, je hromada. Můžete hodit granát jinak, překvapit soupeře novou taktikou. Dva hráči vběhnou z jednoho místa, další dva dělají něco úplně jiného... Ty kombinace jsou pestré. A řekl bych, že těch variant je možná i víc než ve fotbale, jak soupeře něčím překvapit.

Právě to tu padlo, že to může být zajímavější než fotbal, kde lidi běhají. I tam jsou strategie, ale ta akce není tak častá. Tady je to vyloženě akční.

Cuky: A hlavně strategické. Zrovna CS je hodně o strategii.

Teď bych se chtěla víc dostat k tomu, jak jste se vlastně poznali. Jak vznikla spolupráce mezi Cukym a Dynamo Eclot, které založil Martin? Cuky, vy jste content creator. To znamená, že nejste aktivní hráč?

Cuky: Nejsem vůbec. A myslím si, že by mi to ani nedělalo dobře. Jsem rád, že tam můžu být jen jako „ta opička“, prakticky jen content creator pro Dynamo. Máme to takhle zjednodušené a funguje to.

Jaké jsou podle Vás klíčové vlastnosti talentovaného esportového hráče?

Cuky: Podle mě hlavně koordinace oka a ruky. Ten člověk musí stíhat, co vidí, na to musí rychle reagovat. A to mně nikdy nešlo.

A nikdy vás nelákalo začít aktivně hrát?

Cuky: Lákalo, ale nikdy jsem v tom nebyl dobrý. Nemám na to talent. Měl jsem talent spíš na klasické sporty, ale ne na esporty. Takže jsem se radši držel těch opiček než čehokoliv jiného. Já jsem spíš byl taková opička už ve třídě, a pak to pokračovalo – pokračoval jsem na YouTube, a nějak to šlo dál.

A na YouTube jste začal tím, že jste komentoval hry?

Cuky: Spíš jsme je točili. Celkově jsme točili hry, dělali různou zábavu, hráli s kamarády. Teď už to trochu měním, ale začínal jsem jednoduše. Jen jsme hráli hry, zapnuli nahrávání, vydali to a sledovali, co se stane.

Přemýšlel jste někdy nad tím přerodem, od hraní her k tomu, že dnes točíte vlastně svůj život?

Cuky: To mi nikdy úplně nedocházelo. Prostě to přišlo samo. Ono to jde časem, přirozeně. I když někdy jsou tam skoky, kdy popularita najednou vylítne. A vy jste překvapený, že vás lidi poznávají na ulici, chtějí podpis, chtějí se vyfotit. To byl asi ten největší zlom, kdy jsem si řekl: Sakra, já už vlastně nemám soukromí. Připravil jsem se o něj sám, aniž bych si to uvědomil nebo chtěl. Prostě to přišlo a teď s tím člověk musí umět pracovat...

• Nechte se vtáhnout do dalšího povídání o pozlátku online slávy i realitě daní, hypotéky a každodenní rutiny.