Bydlení Cat&Cook
Společně si povídáme…
- jaká byla jejich zkušenost s první dražbou pozemku
- jak se při plánování nechali hodně unést
- proč udělali chybu, že parcelu koupili za hotové peníze
- co se děje, když se stavba zastaví a všechno zamrzne
- proč stavba prověří nejen nervy, ale i vztah
Nenechte si ujít vtipné historky a také úvahy o tom, jestli radši dům neprodat.
Kdybyste nás teď pozvali k sobě domů, co by to o vás řeklo?
Ivana: Že máme rádi béžovou.
Martin: Ano.
Ivana: Je to takové béžové království.
Béžové království, tedy minimalističtí?
Ivana: No to bych právě neřekla. Já mám ráda takový ten styl – nevím, jestli znáte McGee z Ameriky. Je to interiérová designérka, která dělá takový ten kalifornský styl, ale je v něm i trochu severského vlivu. Je to útulné, má to duši. Takový domov, který je zabydlený, ne sterilní. Mám ráda, když je třeba pléd pohozený přes křesílko nebo deku přes opěrku.
A polštáře na posteli?
Martin: Hodně polštářů na posteli.
Ivana: Přesně tak. Určitě by o nás bylo vidět, že máme rádi světlo – máme hodně oken – a taky přírodní materiály. V domě jsme použili víceméně jen přírodní materiály.
Martin: To je pravda.
Martine, souhlasíš úplně se vším?
Martin: Souhlasím se vším. Ale o mně by to určitě řeklo, že mám rád auta, protože máme velkou garáž. Tu jsem si musel hodně vybojovat. Protože když se někde škrtá, tak je to vždycky garáž, to tak prostě je.
Když se škrtá v rozpočtech?
Martin: Spíš v metrech. Vždycky se to projeví na garáži. Ale co se týče těch oken, to o nás hodně vypovídá – chceme být spojení se zahradou a s přírodou.
A já jsem se tak dívala, že ta garáž se nakonec zas tak moc neškrtla, ne? Tam má čtyřicet metrů čtverečních.
Martin: Nakonec ne. Já jsem ji uhájil.
Když se podíváte na to, kde jste všude bydleli – u rodičů, na kolejích, ve spolubydlení, v nájmu… jaká byla vaše „bydlící historie“?
Ivana: Když to vezmu od začátku, tak nejdřív samozřejmě doma, potom u přítele a pak na vejšce, kde jsem měla spolubydlení s klukama. A to teda – sorry kluci, jestli posloucháte – ale bylo hrozný. Bylo to náročný, protože denní režim kluků a holek je prostě úplně jiný. Pak jsem se sestěhovala s holkama a to už se mi líbilo. Byla jsem docela soběstačná, máma mě ve všem vyškolila. Potom jsme se seznámili s Martinem a začali jsme přespávat jeden u druhého. Pak jsme měli první společné nájmy, že jo?
Martin: Jo, to bylo tady v Praze.
Ivana: Tady v Praze, na Karlíně a pak na Palmovce. Bylo to v takovém docela hezkém komplexu, ale uznávám, že to prostředí nebylo úplně ideální. Když jsem vyšla ven, měla jsem trochu strach. Ale ty byty byly hezké. Třeba ten na Karlíně měl velká okna, a tam jsme si asi poprvé zamilovali světlo.
Martin: Ale nebyla tam klimatizace. Bylo to tam fakt vyhřáté.
Ivana: Ano, bylo to na západ. No a pak jsme si řekli, že už chceme investovat do vlastního. V Holešovicích se tehdy stavěla Marina, tak jsme tam koupili byt. Jenže ten byt ještě nebyl hotový, takže abychom ušetřili, udělali jsme skvělé rozhodnutí, kterého vůbec nelitujeme, a šli jsme bydlet k Martinovým rodičům.
Martin: Bydleli jsme tam rok a půl a každý den jsme dojížděli do Prahy.
A měli jste u rodičů svoje vlastní zázemí, třeba kuchyň?
Martin: Můj pokojíček, asi 21 metrů čtverečních, myslím, že to mám pořád v paměti.
Takže po té zkušenosti z loftu jste se ocitli zpátky v rodném domě.
Martin: Ano, vlastně jsme se přestěhovali k rodičům, a ještě tam v té době bydlela i moje sestra s přítelem. Takže nás tam bylo hodně v jednom domě.
Ivana: A v docela malém domě.
Co si z té zkušenosti, bydlení s rodiči, odnášíte?
Martin: Já si vážím prostoru.
Ivana: Já klaustrofobii. Bylo to náročné. Vyjít spolu každý den, mít trochu soukromí… Ale zvládli jsme to.
Martin: Myslím, že to nakonec dopadlo dobře.
Ivana: Jo, Martinovi rodiče jsou hrozně pohostinní. I když člověk řekne, že nic nechce, najednou má před sebou talíř s jídlem, kafe, čaj. Bylo to milé, ale po náročném dni v Praze to někdy bylo těžké. Člověk chtěl mít klid, ale pořád se něco dělo. Navíc jsme měli i kočku, takže chaos byl úplný. A třeba večer, chtěla jsem jít dřív spát, ale ostatní ne, nebo jsem se šla sprchovat a najednou tekla studená voda, protože se koupali všichni přede mnou.
Martin: Taky obdivuju, že nás tam vůbec tak dlouho nechali. Rok a půl!
A po tom roce jste se konečně mohli nastěhovat do Mariny?
Martin: Jo, dostavilo se to akorát. Když jsme si vybírali byt, byla hotová jen první část hrubé stavby, takže jsme tam chodili po rozestavěných základech a zkoušeli si představit, jak se nám tam bude žít. A zapadlo to.
Ivana: Milovali jsme to tam.
Martin: A pořád nám to trochu chybí.
Ivana: Bylo to krásné místo.
Když jste bydleli v nájmu, měli jste už tehdy doma něco, čeho jste si opravdu vážili? Nějakou hezkou nebo hodnotnou věc, kolem které jste chodili opatrně?
Martin: Myslím, že to přišlo až s bytem, který jsme si koupili. V nájmech jsem to tak nevnímal.
Ivana: Já jo. Měla jsem pár talířů, na kterých jsem fotila, a strašně jsem se o ně bála. Mám to tak doteď. Ty nejhezčí mám schované ve studiu nebo v kredenci a jen tak je někomu nedám.
Ptám se i proto, že jsme v podcastu pojišťovny a často řešíme, že i věci, které máme doma, mají svou hodnotu, i když člověk ještě nebydlí ve vlastním. Přemýšleli jste o pojištění už tehdy?
Ivana: My jsme to začali řešit až v tom vlastním bytě. Jakmile jsme začali investovat do dražších věcí, uvědomili jsme si, že když se něco stane, je to problém. Chtěli jsme to mít prostě kryté. Ale obecně jsme zvyklí mít pojistky odjakživa. Mám v rodině pojišťováka, který pracuje u Generali České, takže je na mě určitě pyšný. U nás bylo normální mít všechno pojištěné – dovolenou, domácnost, cokoliv. Troufám si říct, že jsme pojistky měli vždycky v pořádku.
Takže zpátky do Mariny. Jak dlouho jste tam vlastně bydleli?
Martin: Šest let ve vlastním. Jenže kvůli stavbě domu jsme ho museli prodat, a ještě jsme si našli pronájem o patro výš.
Ivana: Abychom to měli k rodičům pořád blízko.
Co vás přivedlo k rozhodnutí pořídit si dům? Byli jste vždycky ten typ lidí, kteří si chtěli postavit vlastní dům?
Martin: Měli jsme dvě fáze. V té první jsem si říkal, že chci byt s terasou a že se nechci starat o dům. Že to pro mě bude dostatečné ke štěstí. Ale pak přišla druhá fáze. Vyrostl jsem na vesnici a vím, co všechno ten život na venkově dává – volnost, klid, přírodu, žádné davy lidí.
Ivana: A nemusíš se malovat.
Martin: Přesně. Takže pak už jsem začal mít chuť jít spíš někam za Prahu, do klidu.
Když jsem poslouchala vaše předchozí rozhovory, říkali jste, že to rozhodnutí padlo někdy kolem covidu. Mělo to na vás vliv?
Ivana: Jo, úplně. Jakmile se tehdy zavřely okresy a nikam se nesmělo, měla jsem hroznou potřebu jezdit na venkov a prostě porušovat ta pravidla.
Martin: Utíkala jsi z města.
Ivana: Jo, potřebovala jsem být na zahradě, v tichu. Dávalo mi to pocit bezpečí. Zjistila jsem, že se mi v Praze vlastně nelíbí tak, jak jsem si myslela. A tehdy jsme si začali říkat, že už je asi čas. My jsme si to plánovali dlouho, říkali jsme si: „Jednou si postavíme dům, až budou děti.“
Martin: A pak přišlo období, kdy jsme se do toho opravdu pustili. Původně jsme koukali někam na sever, třeba k Liberci, do přírody.
Ivana: Jo, přesně tak. Měli jsme tam i kamarády. Ale pořád nám něco říkalo – buďte praktičtí. Až budou děti, budete potřebovat hlídání. A tak se nakonec ukázalo, že se budou dražit parcely kousek od Martinových rodičů…
- Nechte se vtáhnout do dalšího povídání o tom, co obnáší koupě pozemku, když jste nepolíbení zkušenostmi, a proč se stavba rychle změní z euforie v maraton na roky.