Lukáš Roubík
Společně si povídáme o
- Proč v profesionální kulturistice nevede na úplný vrchol čistá naturální cesta.
- Jak vypadala jeho osobní zkušenost s dopingem a jakou cenu za to zaplatil.
- Že s velkým zásahem na sítích musí přijít i velká odpovědnost a proč se nebojí soudit s influencery.
- Které suplementy jako kreatin dávají opravdu smysl a zda vůbec patří do dětského jídelníčku.
Pojďte s námi nakouknout do světa fitness a zbořit ty nejčastější výživové mýty.
Vy se věnujete výživě přes dvacet let. Začínal jste s kulturistikou, do posilovny jste začal chodit v patnácti. Jste ale z docela sportovní rodiny, tak čím vás chytla právě posilovna?
Rodiče mě od malička vedli ke sportu, což bylo super. Oproti vrstevníkům jsem měl výhodu, že bylo automatické věnovat jeden víkendový den rodině. To znamenalo třeba cyklistický výlet nebo v zimě lyžování na horách. Kulturistice se u nás ale nevěnoval nikdo. Když jsem byl v prvním ročníku na gymnáziu, hrozně mě zaujalo, že v kulturistice jste vlastně jako sochař. Záleží jen na tom, co děláte, jak k věcem přistupujete a jak jste důslední v tréninku nebo jídelníčku. Výsledek je pak poměrně rychle vidět. Zjistil jsem, že se u toho nemůžu vymlouvat na štěstíčko nebo spoluhráče, prostě to, co udělám, se přesně odrazí na výsledku. Brzy jsem to dokázal vztáhnout i na ostatní oblasti života, hlavně na studium, a hodně se mi tehdy zlepšily známky. Bral jsem to tak pak i na vysoké škole o zkouškovém. V kulturistice je samozřejmě tenká hranice mezi zdravým životním stylem a nějakou šikmou plochou, to je jasné. Ale když to zhodnotím teď, kdy mi zrovna bylo čtyřicet, tak drtivě převažují ta pozitiva.
Když na tu dobu vzpomínáte a mluvíte o tenké hranici, co přesně to znamenalo? Jak snadno se dalo dostat na tu šikmou plochu?
Tou šikmou plochou myslím pochopitelně doping. Kulturistika je specifická v tom, že na vrcholové úrovni se zkrátka nedá dělat čistě a naturálně. Tím se strašně liší od jiných sportů. Chápu, že si spousta lidí z laické veřejnosti řekne, že jsme blázni. Musíme si ale uvědomit, že v populárních sportech jako fotbal nebo hokej se na vrchol prokazatelně dostanete i bez dopingu. Mohli bychom jmenovat spoustu čistých sportovců, kteří vyhráli Stanley Cup nebo mistrovství světa. V kulturistice to nejenže nejde, ale ještě se nikdy v historii nestalo, aby vrcholnou soutěž Mr. Olympia vyhrál naturální sportovec nebo sportovkyně. Ani jednou. V tom je kulturistika zkrátka specifická. Když vzhlížíte ke sportovním vzorům, což byl v mém případě Arnold Schwarzenegger, postupně cvičíte a zjišťujete, že to není tak snadné. Říkáte si, jak je možné, že oni mají 130 kilo ve svalech a já po dvou letech dřiny jen 68. Časem se to od starších kamarádů dozvíte. Pak v určitém věku stojíte před rozhodnutím. Pokud chcete sportovní kulturistiku dělat dál na vrcholové úrovni, dopingové látky prostě budete muset užívat. Zjednodušeně řečeno, chtěl jsem vypadat jako Arnold, takže jsem v osmnácti letech, tedy úplně ve stejném věku jako on, začal užívat stejnou dopingovou látku.
Ptal jste se tedy tehdejšího trenéra, jak je to možné? Snažil jste se vlastně najít nějakou zkratku k tomu, jak ty svaly a kila rychleji nabrat?
Nenazýval bych to úplně zkratkou. Lidské tělo má zkrátka fyziologické limity. V jiných sportech je rozdíl mezi oblastním přeborem a olympiádou třeba jedna sekunda nebo patnáct centimetrů. V kulturistice je ale ten rozdíl mezi přeborem a absolutní špičkou třicet kilo svalů. To je vidět na první pohled. Zkratka to není, protože všechny ty poctivé věci musíte dělat pořád dál a stejně tvrdě. Jenže doping vašemu tělu umožní překročit kapacitu pro naturální růst a nabrat mnohem víc svalů.
Když jsem byl ve třetím ročníku na gymnáziu a závodil za dorostence, podřídil jsem celý rok tomu, že chci vyhrát mistrovství republiky. Každou přestávku jsem jedl suchary, spolužáci se mi smáli, všechno šlo stranou. A já jsem to opravdu vyhrál! Jenže na pódiu jsem vážil pouhých 67 kilo při výšce 177,5 centimetru. Měl jsem sice brutální formu a byl jsem dokonale vyrýsovaný, ale za celý ten vydřený rok jsem v soutěžní hmotnosti nabral všehovšudy tři kila – ze 64 na 67. Vrtalo mi hlavou, jak mohl mít Arnold nebo Ronnie Coleman 130 kilo. Kdybych měl cvičit naturálně, trvalo by mi to padesát let. Postupně jsem od starších kluků v posilovně zjistil, že tohle je prostě realita našeho sportu.
Tehdy naštěstí nebyly sociální sítě a v magazínech se o dopingu nepsalo. Kulturisti mluvili o tréninku, jídle a doplňcích, ale o té poslední, nejdůležitější složce, tam nebylo ani slovo. Může to sice působit pokrytecky, ale z hlediska ochrany mládeže to bylo to nejlepší, co se mohlo dít. Vědomosti se šířily jen stylem „bro science“, kdy vám starší kluci pošeptali, že támhleten závodník určitě bere to a to.
Vy jste se o tom tedy bavil s klukama v posilovně. Jakou roli v tom měl váš trenér? Měl snahu vám to komplexně vysvětlit a byl to pro vás v té době dobrý informační zdroj?
Můj trenér, nebo spíš majitel fitness centra, Petr Weinlich, mi strašně moc pomohl, ale doping jsme spolu neřešili vlastně vůbec nikdy. Pamatuju si však něco jiného. Když mi bylo kolem šestnácti, zaujaly mě na baru různé doplňky jako L-glutamin nebo L-karnitin. Zeptal jsem se ho, jestli po nich rychle vyrostu. Následovala půlhodinová přednáška plná kontextu, jenže pro mě jako puberťáka to byla k smrti nuda. Až zpětně dokážu ocenit tu obrovskou snahu, kterou do toho vysvětlování dal. Dnešní teenageři to bohužel neumí ocenit o nic víc.
Žijeme v době, kdy influenceři na sociálních sítích doslova mávají injekčními stříkačkami před patnáctiletými dětmi. Veřejně se smějí, jaká je to bomba, bagatelizují zdravotní rizika i to, že si píchají pochybné látky z černého trhu. Prezentovat tyhle domnělé benefity navíc není u nás trestné. Kdo chce, může do světa klidně hlásat: „Beru deset druhů steroidů, je to skvělý, mám obrovskou sílu a rostou mi svaly.“ A ta neúměrně velká a reálná zdravotní rizika, která s tím stoprocentně jdou ruku v ruce, se v tom úplně ztrácí.
Vy jste měl štěstí, že se vám někdo snažil komplexně vysvětlit, jak to funguje. Dneska ale když se patnáctiletý kluk nebo holka snaží najít informace, dostat se k takové komplexnosti je už těžší, ne?
Vezměte si, že to tehdy ani u mě nedopadlo na úplně úrodnou půdu. Byl jsem gymnazista – jen pro kontext dodám, že mám dnes dvě vysoké školy, Cenu Josefa Hlávky a červený diplom z ČVUT, ale stejně jsem v těch šestnácti sedmnácti letech tu půlhodinovou přednášku neocenil a chtěl jsem se zkrátka posunout dál do juniorů.
Já chápu, že slovo zkratka v lidech evokuje to, že budete sedět na židli, píchnete si injekci do stehna a svaly narostou samy. Takhle to ale v žádném případě nefunguje. Do fitek denně chodí spousta lidí, kteří užívají dopingové látky, ale vypadají mnohem hůř než naturálové, co mají dobrou genetiku, cvičí deset let a dělají správné věci správným způsobem. Genetika hraje obrovskou roli. Takže jsem opatrný, aby lidé chápali, že kulturisté to vážně nemají tak, že by jen píchli injekci a dál nedělali nic. I oni musí dvacet čtyři hodin denně dělat přesně to, co mají, a tahle proměna jim to všechno vlastně ještě zesložiťuje. Přidávají se k tomu totiž nejrůznější rizika, kombinování látek, periodizace a spousta dalších věcí.
Vy jste si sám doping vyzkoušel v osmnácti letech. Jestli se nepletu, napoprvé byla ta zkušenost pozitivní, napodruhé už ale ne. Co vám to kromě jiného vzalo?
Rozhodně mi to vzalo několik let zdravého života. V důsledku dopingu jsem měl zdravotní problémy se srdcem. V těch nejhorších chvílích, což trvalo zhruba rok až rok a půl, jsem měl problém vyjít vůbec do druhého patra. Nesmírně jsem se zadýchával a bušilo mi srdce. Musel jsem s vrcholovým sportem úplně skončit. Nastavení léčby, užívání léků na arytmii a na snížení tlaku nějakou dobu trvalo, ale naštěstí to dopadlo dobře. Už přes deset let jsem naprosto bez léků a žiju normální život.
První zkušenost byla vlastně ošidná v tom, jak fantasticky fungovala. Nasadil jsem stejnou látku jako Arnold na šest týdnů a pociťoval jsem pouze benefity. Svaly rostly rychleji, zvýšila se mi síla a ta regenerace byla neskutečná. Normálně, když jdete cvičit, bolí vás druhý den svaly. Já měl jedinou orální látku a po objektivně tvrdém tréninku mě nebolelo vůbec nic. Mohl jsem stejnou partii hned druhý den cvičit znovu s úplně stejným nasazením. Byl jsem nesmrtelný. Dokonce se mi zahojila i rok stará jizva na předloktí. Zregenerovalo mě to úplně neskutečně.
Co se pak stalo o rok později, dodnes nevím. Chtěl jsem si to znovu na šest týdnů vyzkoušet – dnes přitom kluci v posilovnách běžně sypou i rok nebo dva v kuse. Dal jsem si tehdy stejnou orální látku, přidal ještě druhou a během třetího týdne přišly srdeční projevy. Najednou jsem se u tréninku mnohem víc zadýchával, bušilo mi srdce tak, že to bylo vidět i přes oblečení, a měl jsem rozšířené zorničky. Šlo to úplně jiným směrem. Svaly už mi tak nerostly. Mohu se jen domnívat, jestli to náhodou nebyl z černého trhu nějaký falzifikát. Je velmi pravděpodobné, že dokonce ani sám dealer nevěděl, co v tom přesně je. Všechno jsou to totiž falzifikáty pocházející z Indie, Číny nebo Pákistánu. Že to pak někdo propašuje do Evropy a v Rumunsku na platíčko natiskne název, zdaleka neznamená, že je ta látka uvnitř a už vůbec ne v té deklarované síle. To je první obrovské riziko.
Tím druhým rizikem je, že takzvané sypání se běžně odehrává v mnohem větších objemech, než jaké má vůbec vyzkoušené medicína. Uživatelé dopingu sice často argumentují tím, že se ty látky používají třeba při léčbě popálenin nebo u onkologických pacientů, to je sice pravda, ale jde tam jen o jednu látku z lékárny. Známe její čistotu, složení i to, co přesně dělá, když ji užíváte dlouhodobě. Dopingoví hříšníci na sobě sami zkoušejí kombinace a dávky, které v medicínské literatuře nikdy nebyly popsané a neexistují pro ně žádné vědecké studie. Vlastně ani netušíte, co si do sebe pícháte...
- Jak tenká je hranice mezi snahou o dokonalé tělo a hazardem se životem? Pusťte si celou epizodu z minisérie O zdravém životě.