Bydlení Holky od Berounky
Společně si povídáme…
- jak se z markeťačky stala chatařkou
- proč měla pocit, že nechat si pomoct je „cheating“
- jak se vypořádala s tím, když jí řemeslníci oslovovali „paninko“
- proč rekonstrukce stála méně, než si řekla firma jen za práci
- o paradoxu, že vytváří offline ráj pro ostatní, ale sama je nonstop online
Nenechte si ujít inspirativní příběh o tom, jak se holka z Moravy s krosnou na zádech pustila do opravy sušárny švestek.
Změnil se ti život od té doby, co jsi koupila sušárnu?
Naprosto naruby, úplně. Já jsem změnila práci, celkově životní styl. Furt jím špekáčky, chatař na plný úvazek, dá se říct.
Co ses o sobě všechno naučila díky té rekonstrukci?
Uvědomila jsem si, jak strašně netrpělivá jsem. Když se do něčeho zakousnu, tak to musím mít hned, nedokážu vyčkat. Taky to, že jsem houževnatější, než jsem si kdy myslela. Že za tím půjdu, i když mi okolí říkalo, že to nemám šanci zvládnout a že jsem holka. Měla jsem asi nějakou takovou auru flegmatika, tak tam se trošku mýlili. A možná i to, že v sobě mám nějakou větší sílu a odvahu, dá se říct, nebo takovou chuť. Chuť to změnit, chuť něco dokázat, dokázat právě tomu okolí.
Ty jsi původem z Hodonína, ale kvůli lásce ses vlastně přestěhovala na Křivoklátsko. Jestli jsem to pochopila správně, tak nejdřív přišel nějaký starý akátový sad, stráň, kterou jste chtěli vlastně společně přetvořit v sad, a vedle toho byl pozemek s chatkou.
Jo, je to přesně tak. Právě nastal covid a všichni, jako všichni v republice, jsme chtěli najednou zahradničit. Takže jsme koupili starou stráň zarostlou, kde byla dřív prý nějaká hezká zahrada. Říkali jsme si, že to předěláme, budeme tam něco pěstovat, možná si tam uděláme nějaký malý zahradní domeček. Já už přesně ani moc nevím. Jenže jak jsme se proklučili těmi všemi nálety nahoru, tak jsme si všimli, že tam je právě zahrada se sušárnou, která byla opuštěná, měla trávu do pasu a jediná cesta, jak se tam dostat, byla vlastně přes tu stráň, protože ta obecní cesta už byla stará, zašlapaná, tam už se nechodilo.
Takže jsme si na katastru našli majitele, že kdyby to chtěl v budoucnu prodat, tak je lepší mít za souseda nás než někoho jiného. No a pán potřeboval nový kotel, takže se to seběhlo v rámci několika měsíců. A vlastně než se dala dohromady ta stráň, tak se dělala sušárna.
Jaké jste z toho měli pocity, když jste to poprvé viděli? Řekli jste si: Tady uděláme něco, kde se bude dát vyletnit, přespat, něco takového?
Myslím, že jsme takové plány úplně neměli. Mně se líbilo, že to rohem trochu navazuje stále na tu stráň, takže by se to dalo propojit. Zároveň jsem si říkala, že to je až moc velké sousto, nebo jako co s tím, proč kupovat chatu. Zároveň to tam strašně smrdělo. Uvnitř to byla taková kuní špeluňka. Jak se o to nestarali a tak. Měli jsme si říkali, že to bude spíš jako zázemí, než abychom něco dělali dole, takže nahoře si uděláme to zázemí a budeme zahradničit okolo, protože u té sušárny už byl starý sad jabloní, byly tam nějaké švestky, byly tam udělané nějaké malé záhony jahod nebo nějaké takové věci. Takže mi to přišlo jako fajn výchozí bod.
Ty jsi říkala, že ti to vlastně úplně změnilo život, že jsi změnila práci, že tě to něco naučilo o sobě. V jaký moment se začaly dít ty změny v tvém životě vlastně skrze tu chatu?
Já si myslím, že se to překlopilo ve chvíli, kdy jsem to začala sdílet na sociálních sítích. A vlastně ten největší asi přelom nastal ve chvíli, kdy jsem tu chatu dodělala. Já jsem ji předtím chtěla prodat. Říkala jsem si, že ji trošku vylepším, ať tak nesmrdí, a pak ji prodám. Jenže jak jsem ji opravila, tak jsem se jí nedokázala vzdát. Takže jediné, co mi přišlo jako dobré řešení, bylo, že bych ji občas pronajímala. Už se kolem mě vytvořila nějaká komunita lidí, co to sdíleli, co mi nějak fandili při té rekonstrukci. Takže jsem to chtě nechtě, abych se vrátila zpátky z té úspory na klasické bydlení, začala pronajímat. No a tím se to vlastně převrátilo.
Ty jsi najednou na tu rekonstrukci byla sama. A rozhodla ses, že do toho jdeš. A vlastně pak se dělo dalších 10 měsíců?
10 měsíců. My jsme to koupili nějak v září, myslím, že rok 21. No tak jsme to nějak vyklidili, vyklučili, pak jsme se na jaře rozešli. Mně zemřel brácha právě na covid ještě, jak byla druhá vlna – teď možná předbíhám rok, já teď nejsem úplně letopočtový člověk, tak se omlouvám. No a tahle situace mě dovedla právě k tomu, že jsem potřebovala sama i v sobě se nějak ustálit a udělat nějakou změnu. Zároveň jsem měla pocit, že bych se mohla vrátit zpátky do Hodonína. Takže co s tou chatou? Tak se to nějak prostě celé semlelo, já už ani nevím.
Ty jsi předtím neměla vůbec žádnou zkušenost s rekonstruováním nebo s nějakým zvelebováním?
Takovou klasickou z Pinterestu. Sem tam polička, sem tam něco natřít. Jako brigádně jsem při škole dělala ve výtvarce. Nevím, jak moc mi to dalo. Taky jsem vyráběla dřevěné doplňky, jako náušnice, prkýnka jsem dělala, hoblovala, jezdila jsem na markety. Něco málo jsem třeba dělala, ale že bych vyloženě dělala rekonstrukci, to se říct nedá.
A jak to potom pokračuje? Když člověk kouká na tu smradlavou sušárnu švestek a řekne si: Tak udělám asi tohle. Kde jsi hledala ty nápady? Koukala ses na nějaké webové stránky, nebo kdes vlastně našla návod, jak to udělat? Ještě nebyl ChatGPT.
Pravda, nebyl. Myslím, že jsem jela prostě salámovou metodou. Takže nejdřív to vyklidit. Byla špatná střecha, takže aby se mohlo začít, musí se udělat nová střecha. Oslovila jsem firmy, ty mi řekly, že mi to udělají za půl milionu. Já jsem řekla: Panebože, tolik mě to ani nestálo. A pak jsem prostě jela salámovou metodou, postupně. Udělala se střecha, dobře, takže další bod? To by bylo dobré, abych nechodila po staré, špinavé betonové podlaze, takže se udělala podlaha. Pak zase bylo by dobré to zateplit, takže se takhle postupně jelo.
Jak jsi v tomhle kombinovala tehdy svoji práci? To, že jsi musela fyzicky být na té chatě, to, že ta chata není tak jednoduše dostupná autem a ty jsi vlastně ještě ani tou dobou neměla řidičák. Jak tohle celé mělo posloupnost?
Ráno jsem se vzbudila a nabalila jsem si krosnu věcmi, co jsem potřebovala, drobnými, co jsem koupila v místních stavebninách. A pak jsem pětačtyřicet minut šla na chatu, kam mi dovezli kubík dřeva. Nebo já říkám kubík, člověk má pocit, když si to objednává na internetu, že to je pár prken. Jenže pak dojede dodávka a najednou tam jsou třímetrové trámy, před kterými stojíme. Pán mi říká: Tak paninko, kam si to složíte? Takže jsem to prostě vyházela. Já jsem to tam během dne odnosila nahoru k té chatě, něco málo jsem tam ještě udělala a večer jsem s čelovkou chodila zpátky a lepila jsem svoji práci na počítači a tehdy ještě e-shop.
Jak vlastně v tomhle potom člověk hledá takové to, že je to na jednu stranu terapeutické, asi má ze sebe dobrý pocit, na druhou stranu... Já si to pořád představuju tak jako malebně, že venku svítí slunce, tam kvetou ty kytičky a prostě seš v přírodě a u toho tak nějak rekonstruuješ chatu. A předpokládám, že tak to nebylo úplně každý den.
Hlavně ta střecha se začala dělat na podzim, takže kytičky a sluníčko moc nebylo. Pamatuju si, že jsem chodila v pláštěnce. Už nebylo úplně ideální, ale už jsem si v tu dobu dělala řidičák, protože jsem si říkala, že takhle to fakt nezvládnu, až budu potřebovat tahat nějaké pytle, tak to asi v krosně nedám. A jako, dá se to. Prostě když je člověk odhodlaný, tak to udělá. Já sama nevím, kde jsem brala ten čas a energii, že jsem prostě takhle každé ráno ještě s chudákem psem, který musel takhle chodit – on není úplně výletní – najednou fungovala. Prostě to jde. Prostě se to udělalo. Já zpětně, když mi někdo říká, jak se tam tahaly věci, říkám: No prostě bylo tam dřevo, nesmělo zmoknout, takže se muselo prostě vynosit.
Jsme v takové podcastové sérii, kde se snažíme přiblížit různé druhy bydlení. Tohle docela není úplně bydlení. Zamýšlela jsi někdy, že bys tam i bydlela?
Bydlela, ale odradil mě ten kopec, který jsem právě už tolikrát scházela při té rekonstrukci. Možná kdybych chtěla bydlet sama v budoucnu a nezamýšlela ani rodinu, tak bych to třeba víc uzpůsobila. Myslím si, že by to bylo fakt hratelné, že by se ten prostor dal tomu přizpůsobit a udělat tam lepší zázemí a vlastně by to bylo v pohodě. A když ještě odskočím, lidi mi píšou, že by si to chtěli pronajmout. Teď mi nedávno psal pár, že by tam chtěli bydlet. Mě to zaskočilo. Fandím, ale říkám si: Viděli ten kopec?
Kdybys nás tak měla provést tou sušárnou a tou rekonstrukcí... Takže začali jsme střechou, potom teda nějaké podlahy. A co ten vnitřek? Měla jsi nějakou představu? Zmínila jsi, že jsi zvyklá brouzdat Pinterestem. Pomohlo ti to k tomu a věděla jsi, co tam zhruba chceš?
Já jsem se moc ani nedívala, teda musím říct. Snažila jsem se to co nejvíc zachovat v tom původním vizuálu, co tam byl, aby to opravdu byla stále ta chata, stále ta sušárna, co se hodí na Křivoklátsko i na tu zahradu. Abych tam prostě nedávala nějaká jednoduchá prkna nebo já nevím tapety, nebo cokoliv jiného. Tak jsem se to snažila tak jemně, decentně, aby to furt drželo, ale zároveň aby to bylo podle mě. A co bylo hodně rozhodující, tak byla cena materiálu, protože všechno se strašně zdražilo...
-
Pusťte si celý díl a zjistěte, kde by nejradši chtěla bydlet a co chystá s novým projektem.