Jan Hřebejk
Společně si povídáme:
- jaké to je, když se vám rodič mění před očima a přestává vás poznávat
- o momentu, kdy si člověk musí přestat brát věci osobně, protože „to není on“
- proč hledal pečovatelku pro tatínka přes inzerát v novinách
- o tom, proč ne každý zvládne domácí péči, i kdyby chtěl
- o tom, jak se v Česku zlepšila dostupnost péče oproti době před 25 lety
- jak se dívá s odstupem na svoje první filmy
Jan Hřebejk otevírá téma, které se týká mnoha českých rodin. Jak zvládnout péči o nemocného seniora, kde hledat pomoc a proč je humor důležitý i v těžkých chvílích.
Režíroval jste divadelní hru Afterlife, protože jste ji viděl, nebo to téma ve vás bylo kvůli tomu, že váš tatínek trpěl neurodegenerativním onemocněním?
My jsme tomu říkali cévní demence, ale ono se to taky proměňuje. Dřív se říkalo, že staří lidé mají sklerózu. V mém dětství se říkalo, že dědeček a babička měli sklerózu.
Takže i ta osobní motivace do toho prostupovala?
Upřímně řečeno, v tomhle tématu ne, ale rozuměl jsem tomu. Kdyby to bylo jediným tématem – jako jsou třeba hry nebo díla typu film Otec, za který dostal Anthony Hopkins Oscara – tak by mě to asi nebavilo jenom takhle. Abych k tomu něco přispěl, musel bych to víc cítit.
Jak na to vzpomínáte?
Když si vzpomenu na tátu, bylo tam pro mě několik zajímavých zkušeností. Tehdy byla institucionální péče dost bledá, těch zařízení, kde vám s tím mohli pomoct, bylo málo.
Bavíme se teď o době zhruba dvacet let zpátky?
Kolem roku 2000. Profesně se mi tehdy hodně dařilo, ale s tátou to bylo bledé. My jsme uznali za nejrozumnější, protože jsme si to mohli dovolit, měli jsme dost místa doma a mám starší sestry, které tam sice nežijí, ale mohly pomoct dovolit si paní, která u nás bydlela a s tátou pomáhala.
To jste vlastně vybírali z nějakých dvou set lidí, kteří se přihlásili na inzerát?
Byla to zajímavá zkušenost. Dal jsem tehdy do časopisu Annonce inzerát, že hledáme výpomoc, a čekal jsem, že to nebude žádná sláva, nebo že se ti lidé nebudou hlásit. Dal jsem to rovnou pětkrát za sebou a hlásilo se tolik lidí, že jsme to museli zastavit.
Jak jste vybírali toho člověka? Podle čeho? Počítám, že po telefonu, že jste s nimi mluvili?
Ano. Moje máma, která taky byla doma a měla své zdravotní problémy, si přála, aby pečovatelkou byla paní. To byl první filtr. A musel být věrohodný ten příběh, co vám někdo řekl. Kupodivu se dost opakoval, to mě zaujalo.
Řada těch lidí jako svůj motiv, proč se tomu začali věnovat, uvedla, že dělali nějakou práci, která je v životě neuspokojovala nebo pro ně neměla smysl. Pak jim onemocněl rodič, blízký příbuzný nebo partner a oni se o něj starali. Což je samozřejmě vyčerpávající a velice náročné, ale zároveň hluboce smysluplné.
Jak konkrétně?
I když ten člověk odchází a nemá to žádnou perspektivu zlepšení, nemůžeš pochybovat o tom, že je to naplňující smyslem. Nechci to bagatelizovat u lidí, kteří nemůžou nebo jsou energeticky na pokraji sil. Protože když je ten, o koho se staráte, ještě váš blízký, tak se k tomu v případě těchto demencí a nemocí připojuje to, že vás ten člověk nepoznává a mění se jeho osobnost.
Pro někoho je to úplně zdrcující, někdo to umí vzít s nadhledem. O to se snaží i ta postava Tonyho v tom Afterlifu. Na ty blbosti, co táta říká, tak nějak přistupuje. Ale samozřejmě, když se ho neustále ptá na zemřelou manželku – manželku toho Tonyho – tak to bere strašně úkorně, že mu to vlastně pořád připomíná jeho vdovectví.
Jak to pokračovalo s tatínkem dál?
Tehdy to institucionálně skoro nešlo. Měli jsme štěstí, že tátovi třeba čtrnáct dní nebo tři neděle pomohli v Domově Sue Ryder, ale jinak to bylo v podstatě tristní. Ale říkám, měli jsme štěstí, našli jsme i perfektní paní ošetřovatelku a spojenými silami jsme to dali.
To ale nebyla vaše jediná zkušenost v rodině, že?
Do podobné situace jsme se dostal později… Před třemi lety mi umřela náhle tchyně a zjistilo se, že ten děda, tchán, už moc nemyslí. To se furt opakovalo. Takhle se to stalo mému dědečkovi. Náhle umřela babička a zjistilo se, že ona už léta vykrývá to, že dědovi to moc nemyslí. A toho tchána Milana – ten byl nejdřív se svou druhou dcerou v domácnosti, ale pak jsme mu našli alzheimerovský dům někde v Průhonicích. Zjistilo se, že se to tak nějak plus minus pokryje z důchodu a to zařízení bylo naprosto prvotřídní. Takže ta situace se zlepšila.
Začali jsme se tím zabývat jako rodina, nebo spíš já jsem přišel mezi lidi z Alzheimer fondu, někdy kolem roku 2002. Tehdy to měla Francie jako téma předsednictví Evropské unie – řešení Alzheimerovy choroby v souvislosti s demografickou křivkou. Tady na to stát nezareagoval úplně pružně, ale přeci jenom se ta zařízení začala budovat, takže to není tak tristní. Upozorňuji ale, že o tom mluvím jako člověk z Prahy. I když to děda víceméně pokryl z vlastního důchodu, tak jsme mu na to samozřejmě přispívali. Kdybych byl chudý, sám a někde na malém městě, vypadalo by to asi jinak. Nicméně, co můžu posoudit, ta péče se zlepšila.
Chtěla jsem to dát do kontextu, proč se o tom vlastně spolu bavíme. Generali penzijní společnost dlouhodobě spolupracuje s institutem INRC, kteří pomáhají výzkumu a prevenci neurodegenerativních onemocnění. A vy jste s tím spjatý nejen tím osobním příběhem, ale i tím, že jste se angažoval v nadačním fondu Seňorina.
Ještě předtím jsme sháněli peníze třeba pro Domov Sue Ryder na alzheimerovský pavilon. Ale to shánění peněz šlo za inflací, a jak stoupaly ceny stavebního materiálu, tak vím, že ten pavilon, který se postupně stavěl, nakonec prodali. Nebo nevím, jestli nejsou nějak spojení s Cestou domů. Takže dneska tam je Cesta domů, což je taky chvályhodná organizace.
U těchto nemocí jsem to tehdy považoval a doteď považuji za nutné. Tu kombinaci veřejných a soukromých peněz. Někdo řekne: „Dobře si to vyjednali tamhle alzheimerovské domovy, že mají lepší platby od pojišťoven.“ Nevím, jak to je, ale je jasné, že péče o člověka, který trpí nějakou formou demence a je nesamostatný, je drahá. Klíč spočívá v tom, že jsme schopni pomoct rodinám, aby se o toho člověka postaraly, dokud je to možné. Anebo se budují domovy, kde je péče na vysoké úrovni, ale zároveň je dostupná.
Což za doby vašeho tatínka nebylo takto lehké, že?
Před těmi pětadvaceti lety bylo možné sehnat pečovatelský dům za sto tisíc měsíčně, ale to měl málokdo. Kdybych to vzal úplně zeširoka: moje teta se jako jeptiška starala o postižené děti. Dělala to dvacet let. Když se po smrti její maminky – mojí babičky – zjistilo, že děda je vlastně úplně mimo, teta přešla do seniorského domu a vzala si tam dědu, svého tátu, k sobě. Pak tam zbylých dvacet let pracovala.
Protože jsme soudržnější rodina, viděl jsem to a znal tu problematiku. Je jasné, že ta péče vyžaduje určité vlastnosti, které ne každý v rodině má. A nesouvisí to s tím, jestli rodiče máte rádi, nebo ne. Prostě není každý schopen dělat ve službách. Ne každý je schopen přebalovat svého tátu nebo dospělou mámu. Nebo poslouchat dokola nějaké blbosti a halucinace, nebo jen být přítomen tomu, jak ten člověk trpí.
Něco se ale přeci jen změnilo za tu dobu, co myslíte?
Léčba a medikace samozřejmě postoupily, takže lidé trpět nemusejí, ale stejně není každý schopen být doma v přítomnosti rodičů nebo partnerů, kteří umírají. To si nemůžete pomoct, musíte to řešit. Dnes je to rozhodně snazší i díky programům, které existují. Chci říct lidem, kteří to teď řeší, ať hledají. Dá se to. Třeba i u tělesných postižení. Když byla moje máma na vozíku, Honza Potměšil mi poradil x různých zařízení, která ti půjčí domů vozík nebo polohovací postel. Usnadní ti to život. V tomhle naštěstí společnost není tak beznadějná…
- Nechte se vtáhnout do dalšího povidání nejen o péči o otce, ale také zavzpomínat na Pelíšky.