Bydlení Táty na rodičovské
V minisérii o bydlení podcastu Stačí málo od Generali České pojišťovny se budeme bavit o tom, jak si zařídili domov přizpůsobený dětem a co všechno proměnila rodičovská dovolená.
Společně si povídáme…
- jak rychle vyšvihnout dřevostavbu
- jak získali stavební povolení v rekordním čase
- proč nechtěli stavět dům, a nakonec stavěli
- jak se staví s dvěma malými dětmi
- jaké to je, když na rodičovskou nastoupí táta
Nenechte si ujít upřímný rozhovor o tom, co všechno promění jedno rozhodnutí.
Kdybychom teď přišli k vám domů, co by to o vás řeklo?
Martina: Asi že tam nebydlíme moc dlouho. Protože to ještě nemáme úplně kompletně zařízené. Ten interiér je zatím takový dost provizorní, protože jsme koupili jenom věci, které opravdu budeme potřebovat a využívat na denní bázi, ale chybí tam ještě spoustu věcí. Nemáme ještě ani třeba lustry někde. Taková úplně první místnost, kterou vidíte, když vejdete dovnitř, tak je zádveří a to ještě není vůbec hotové. Jsou tam jenom boty na zemi, takže asi podle toho byste poznali, že tam nebydlíme asi moc dlouho.
Matěj: No Marťa teda začala už vnitřkem, ale tohle byste poznali už při příjezdu, protože nemáme ani ten exteriér. To znamená, teď jsme začali budovat plot, tak už aspoň je to kousek plotu, ale vepředu vlastně není tráva, není tam dlažba, takže byste to poznali ještě dřív, než byste k nám přišli, že jsme tam krátce.
Martina: Ale zároveň je vidět, že to je nový dům, ale je tam takový dost bordel venku ještě.
Takže bydlíte v domě. Ale bydleli jste vždycky v domě, nebo kdybychom se podívali do nějaké bydlící historie, tak jak jste spolu začínali?
Matěj: Když jsme spolu začínali, tak Marťa byla ještě v maturitním ročníku. Já jsem měl za sebou prvák na vejšce. Takže první vlastně bydlení bylo jenom přespávání u našich.
Martina: Před deseti lety u rodičů. A potom se stěhoval do Prahy Matěj, ale ten bydlel jenom u svého kamaráda v jednom pokoji, kde byla jenom postel.
Matěj: Fakt malá.
Martina: Bylo to neprůchozí, ale bylo to opravdu malé, že tam byla jenom postel a já jsem tam oficiálně ani nebydlela, ale třeba několikrát týdně jsem tam přespávala. Když jsem měla přednášky na vysoké škole, tak jsem přespávala potom u něj, ale to ještě nebylo společné bydlení, ale bylo to takové to první osamostatnění od rodičů.
Matěj: Takhle jsme byli možná rok a pak už jsme chtěli bydlet spolu. Ale samozřejmě nebylo peněz úplně na rozdávání, takže jsme začali hledat a v podstatě bychom brali asi cokoliv, jenom abychom bydleli spolu.
Martina: A bylo to opravdu těžké něco najít, protože v té době platit nájem pro nás bylo moc, takže jsme hledali spolubydlení. Vlastně i nějaký klasický spolubydlení v klasickým bytě bylo pro nás moc drahý, takže jsme nakonec našli jakoby byt, ale vlastně to nebyl úplně byt. Byla to nějaká kancelář, kterou pro nás přetvořili, že z toho byl ten byt. Udělali nám tam na chodbě kuchyň, abychom to mohli využívat. Tak v tady tom bytě na Žižkově jsme bydleli poprvé spolu a měli jsme jenom jednu místnost a malinkou šatnu.
Matěj: A to bylo sehnané ještě přes tvého dědu, že to bylo přes známost.
Kolik se tam platilo takhle v kancelářích?
Martina: Sedm tisíc.
Matěj: Dohromady asi patnáct za celý, to byly dva pokoje. Ale druhou půli platil spolubydlící.
Matěj: A našli jsme si spolubydlícího, kterého jsme neznali, takže to byl trochu risk, jak to bude.
Martina: Jo, bylo to takové hodně nekomfortní. Bylo to prostě v sedmém patře s plechovou střechou, okna na západ, samozřejmě bez klimatizace, takže tam bylo extrémní vedro. Bylo to náročné v mnoha směrech, ale na druhou stranu zase spoustu krásných zážitků a naše první společné bydlení. Takže je to hezké takhle vzpomínat.
Co tehdy tvořilo váš společný majetek?
Martina: Postel, psací stůl jsme měli, malý dvoumístný gauč.
Matěj: Skříň, že jsme kupovali. Klasické věšáky z Ikei. To byl vlastně náš obývák, naše ložnice, naše jídelna a všechno.
Protože jsme v podcastu pojišťovny, tak mě zajímá, jestli jste už tenkrát měli ty věci nějak pojištěné?
Martina: Ne, jako upřímně jsme nad tím vůbec nepřemýšleli.
Matěj: Jo, musím říct, že se divím, protože jsme nekupovali samozřejmě drahé věci, ale v té době pro nás drahé byly. Nekupovali jsme si je tak, že bychom chodili po bazarech. Nějakým způsobem jsme si vždycky našetřili na to a pak jsem nad tím začal přemýšlet, že kdyby nás někdo vykrad nebo něco, tak bychom neměli znova v tu chvíli na to, abychom si všechno pořídili. Ale zůstalo to jen u myšlenky. Pak jsem si říkal, teď zas tolik peněz nemám, abych platil ještě pojištění, to radši riskneme a ono to vyjde.
Martina: A nevykradli nás teda.
Matěj: No ale fakt jsem nad tím přemýšlel, protože jsme pořád něco přikupovali a už to pro nás bylo dost peněz, co jsme dali do toho vybavení.
Když se přesuneme do kanceláře na Žižkově se špatnou střechou, kde už jste měli nějaké vybavení. Jak dlouho jste tam teda bydleli?
Martina: Ty jo, tři roky.
Matěj: Dva roky určitě, možná dva a půl.
Martina: Dva až tři roky.
A pak jste šli už do klasického bytu?
Martina: Ano. A to už bylo díky tomu, že já už jsem měla pak práci. Dokončila jsem bakalářské studium, nastupovala jsem na magisterské studium a v tu chvíli už jsem měla vzdělání v oboru a mohla jsem nastoupit do první farmaceutické firmy do svojí první pořádný práce. Takže už jsem během školy chodila do práce, i když to bylo dost náročný časově, ale díky tomu jsme už byli schopný pokrýt nižší nájem.
Matěj: Já jsem pracoval taky.
Martina: Manžel pracoval taky, ale bylo to trošku jiný, protože Matěj studoval práva a tam bylo běžné pracovat během studia. Moje studium bylo takové, že tam opravdu nebylo běžné pracovat. Bylo to denní studium podobné jako na střední škole, že tam člověk musel trávit celé dny a bylo fakt těžké pracovat při tom. Spíš to bylo takové, že se ti učitelé na nás koukali špatně, když jsme pracovali, že jsme se neměli soustředit na práci, ale na studium. Jenže pro mě to byla jediná možnost, jak zaplatit ten nájem. Takže jsem i třeba místo přednášek pracovala s tím, že jsem se to potom doučovala po večerech. Ale díky tomu jsme mohli dosáhnout na ten první nájem, což pro nás byla velká věc.
V Košířích.
Martina: Tam to bylo super, super.
Matěj: Opravdu to byla super čtvrť, bylo to fajn.
Lesy.
Matěj: Jo a taky dětské hřiště, plno zeleně, kousek do centra.
Takže to byl takový první byt. A ten jste ještě dovybavovali, když už jste se tam stěhovali? Měli jste takový ten pocit, tu chuť už to mít hezké?
Martina: Přesně. My jsme si říkali, že nebudeme skoro žádný vybavení kupovat.
Matěj: Tak to nevyšlo.
Martina: Nakonec jsme toho koupili fakt hodně, protože nám na tom hodně záleželo. Jak to vypadá, jak se tam cítíme. V tom bytě to bylo pro nás hodně důležité. A na to, že to byl nájemní byt, podle mě se nám docela podařilo to nějak stylizovat tak, abychom se tam cítili dobře, a ve výsledku jsme toho pořídili dost.
Matěj: Tam to byl úplně prázdný byt, on byl po rekonstrukci, takže jsme byli první nájemci a nebylo tam nic. Byla tam jenom kuchyň zařízená od nich.
Martina: A docela dobrá koupelna, že?
Matěj: Pro nás nová celá rekonstrukce, tak to bylo fajn. A my jsme si ze Žižkova přivezli postel.
Martina: Tu jsme pak měnili.
Matěj: Skříň jsme měnili.
Martina: No vlastně všechno, všechno.
Matěj: Takže to, co jsme většinou přivezli, jsme do roka podle mě všechno vyměnili a pořizovali další věci...
- Nechte se vtáhnout do dalšího povídání, jak rychle řešili nájem a později hypotéku i stavbu domu.