Vladimír Beneš
Společně si povídáme o
- Že člověk je vlastně jen mozek a zbytek těla funguje jako pouhý servisní aparát.
- Jak probíhají náročné operace a proč se při nich někdy musí pacienti probouzet.
- Co se s hlavou stane při pádu z kola bez helmy a proč by děti neměly hlavičkovat.
- Jak technologie mění naši mysl a proč je normální stres neuvěřitelně pozitivní faktor.
Pojďte s námi nakouknout do fascinujícího světa lidského mozku a špičkové medicíny.
Pane profesore, říkáte, že mozek je vlastně samotný člověk a zbytek těla funguje jen jako servis. Proto vlastně nejde udělat transplantaci mozku?
Přesně tak, člověk je zkrátka ten mozek. Sídlí v něm veškerá mentální síla, všechny procesy, myšlenky i úvahy. Tělo je opravdu jen servisní orgán. Srdce je tam od toho, aby hnalo krev do mozku, celých dvacet procent krevního oběhu jde do kila a půl mozkové tkáně. Všechny živiny, které zpracováváme, směřují ke glukóze, protože tu umí mozek jako jedinou zpracovat. Nohy slouží k tomu, aby mozek donesly tam, kam on sám chce. Ruce dělají přesně to, co jim mozek nařídí, a oči s ušima mu zase dodávají potřebné informace. Všechno se odehrává v mozku a ten zbytek tvoří pouze podpůrný aparát.
Transplantace mozku je tak a priori hloupost, protože by se netransplantoval mozek, ale tělo. Mozek v sobě nese celou identitu člověka, takže by vždy fungoval jako příjemce. K mozku by se zkrátka muselo transplantovat nové tělo, což samozřejmě možné není.
Přesto máme tendenci říkat, že máme zlomené srdce, a přisuzujeme mu spoustu vlastností i emocí, které se ve skutečnosti týkají mozku. Dá se tenhle mýtus vůbec někdy zbořit?
To se zbořit nedá. Na začátku kariéry jsem si říkal, že bych byl moc rád, kdyby neurochirurgie získala stejnou prestiž jako kardiochirurgie. Jenže právě kvůli tomu obrovskému emotivnímu náboji, který je v srdci historicky a neprolomitelně zakořeněný, tady taková možnost zkrátka není. Pořád budeme mluvit o zlomeném nebo otevřeném srdci a veškeré emoce se mu budou dál připisovat, i když pochopitelně vznikají v mozku.
Čím to je? Jde jen o ten líbivý nakreslený symbol?
Je to dáno historicky už od antiky. Srdce si tenhle status získalo, protože bylo pro lidi tehdy mnohem pochopitelnější a je centrálně uložené. O mozku se toho v antice ještě moc nevědělo.
Říkal jste, že vaší osobní misí je šířit o mozku osvětu, ale zároveň dodáváte, že to nemůže být úspěšné. Proč myslíte?
Právě kvůli zmíněnému emotivnímu náboji a tomu, jak lidé srdce historicky vnímají. V tomhle zkrátka úplně úspěšný být nemůžu. V neurochirurgii navíc neřešíme jen mortalitu, tedy úmrtnost, ale obrovskou roli u nás hraje morbidita, což je trvalé postižení. Kdybyste mi teď měla vyjmenovat postižení, se kterými byste za žádnou cenu nechtěla žít, zmíníte ztrátu komunikace, ochrnutí všech čtyř končetin nebo třeba slepotu. A když to podtrhneme, společným jmenovatelem všech těchto děsivých stavů bude poškození centrálního nervového systému, tedy mozku a míchy. My proto tu morbiditu musíme brát v potaz daleko víc, možná ještě víc než samotnou mortalitu. Člověk s těmi následky totiž musí nějak dál žít, což v jiných oborech takový rozměr nemá.
Když jsem poslouchala rozhovory s vámi, fascinovaly mě samotné operace. Mluvil jste třeba o tom, že nádorová onemocnění se sice odstraňují operativně, ale ty nádory pak zase narostou. Představovala jsem si, jaké to vlastně je dívat se někomu přímo na mozek. Jak dlouho trvá předpříprava, než spolehlivě poznáte, co ještě můžete vyoperovat? Kde vlastně začíná tkáň a kde končí ten člověk?
Většina našich výkonů je rutinních a svým způsobem jednoduchých. Vlastní operativa je zkrátka řemeslo. Je to podobné, jako když se Rembrandt musel nejdřív naučit kreslit, aby mohl vůbec malovat. Operování zkrátka musíte zvládnout, a pak teprve můžete jít někam dál. Samozřejmě jsou v tom výjimečné případy a situace, protože nejsou dva stejní pacienti ani dva stejné nádory. Člověk si to musí pečlivě připravit předem. To je možná daleko důležitější než pak ta samotná operativa. U opravdu těžkých věcí strávíte víc času tím, že si prohlížíte snímky a uvažujete, kudy a jak na to, než tou vlastní operací. Ale to je opravdu výjimečné.
Když už na ten mozek koukáte a máte za sebou detailní studium snímků, jaké je pak to samotné říznutí?
Já se mu snažím vyhnout. Snažím se s tou vlastní nervovou tkání manipulovat co nejméně. Plno nádorů roste jakoby mimo mozek, mezi lebkou a nervovou tkání, takže tam se snažíme nádor vyndat, aniž bychom mozek poškodili nebo s ním hnuli. A když už jdeme na nádor, který opravdu roste přímo v mozku, člověk si musí rozmyslet koridor, kudy se tam dostane. Musí to být místo, kde pochopitelně nejsou žádné funkce. A když už jsme na nádoru, tak ho jen vyndáme a pokud možno se vlastního mozku vůbec nedotýkáme.
Kolik lidí u takové operace bývá?
Zase tolik jich není. Ve skutečnosti je to operatér, asistent, sálová sestra, anesteziolog, anesteziologická sestra a sanitář. To je takový ten základní tým. Samozřejmě jich tam občas bývá víc, protože potřebujeme elektrofyziologa, který monitoruje mozkové funkce, nebo radiologa, když využíváme intraoperační rezonanci. Dohromady ten tým čítá kolem deseti lidí.
Zmínil jste monitorování funkcí. Některé z nich se ale dají hlídat jen tak, že pacienta uprostřed operace probudíte. Týká se to třeba řeči.
Máte na mysli operace takzvaně zaživa. Můj táta, který byl taky neurochirurg, dělal až do svých šedesáti let všechno awake, protože neexistovala tak dobrá anestezie. Pacienti se neuspávali a všechno se dělalo v lokálním umrtvení. Pak se anestezie vyvinula a začali jsme operovat v plném uspání. Do toho se navíc objevil neuromonitoring, díky kterému můžeme funkce sledovat pomocí elektrofyziologických metod, jako jsou evokované potenciály. Většinu funkcí tak umíme hlídat i během klidné anestezie. Co ale monitorovat neumíme, jsou symbolické funkce – řeč, porozumění řeči, čtení, psaní a počítání. Když tedy máme nádor v této oblasti, pacienta uspíme, uděláme k mozku přístup a pak ho probudíme, abychom si mohli vše zmapovat. Stimulujeme jednotlivé oblasti, a jakmile dojde k zástavě řeči, označíme si to místo číslíčkem, abych věděl, že tam už říznout nemůžu. Totéž pak děláme do hloubky.
Předpokládám, že takovému zákroku za plného vědomí předchází i důkladná příprava s psychologem.
Máme na to specializovanou psycholožku. Ta vždycky přijde, s pacientem si dlouze popovídá a společně proberou všechno podstatné. Hlavně se snaží najít nějaké téma, které má ten člověk opravdu rád nebo je mu velmi blízké. Jednou se tak musela chudinka učit pravidla fotbalu, jindy zase indickou architekturu a podobné věci.
Stává se přesto někdy, že se pacient po probuzení na sále ocitne v šoku?
To se nestává. Největší nebezpečí u operací při vědomí spočívá v tom, že by mohlo dojít k epileptickému záchvatu. Pacient sice dostává anestezii, ale jde opravdu o naprosté minimum látek, takže samotná manipulace s mozkem může záchvat vyvolat. To je pak velmi nebezpečná situace. Jinak to ale rizikové není. Celé to probouzení trvá tak do dvou hodin, pak už začíná být pacient hodně unavený. Význam tohoto postupu je ale ohromný, protože se díky němu spolehlivě vyhneme těm nejdůležitějším strukturám.
Když se zeptám laicky, dává vůbec smysl otázka, kde začíná tkáň samotného nádoru a kde už leží tkáň, která tvoří osobnost člověka?
My přesně víme, kde je co v mozku lokalizováno, ale platí to jen u takzvaných fokálních funkcí. To znamená, že známe konkrétní centrum, nervovou dráhu i to, co přesně dělá. Zářným příkladem je motorika. Víme, kde leží závit, který pohyb generuje, kudy přesně vede dráha a kam směřuje dál do míchy. Takovým oblastem se samozřejmě logicky vyhýbáme. Pak ale existují globální funkce, u kterých tohle vůbec netušíme, a tou naprosto základní je samotné vědomí. Tam zkrátka nevíme, kde je v mozku uloženo. Ono totiž přesnou lokalizaci nemá a je svým způsobem všude.
Jediné, co víme jistě, je, že když uřízneme určitý kus, nic se nestane. Například odstranění jednoho celého čelního laloku nepředstavuje vůbec žádný problém a pacient zůstane osobnostně naprosto nezměněný. Naopak třeba v dominantní hemisféře, kde mozek generuje symboly, se nachází spánková a temenní oblast, kam se absolutně nesmíme přiblížit. Velmi dobře totiž víme, že tam sídlí řeč a další symbolické funkce. Velice opatrně a s obrovským rozmyslem se pak musíme pohybovat i v hloubce mozku, kudy procházejí všechny důležité nervové dráhy.