Pavel Šporcl
V podcastu Stačí málo, který vám přináší Generali Česká pojišťovna, vypráví nejen o novém albu, ale také o jeho koníčcích.
Společně si povídáme…
- o modrých houslích
- jak se mu málem dvakrát rozbily
- proč má pojištěný nástroj i sebe
- proč hraje na svém albu rock
- jaké má ranní rituály
- o tom, že rád edukuje novou generaci
Zaposlouchejte se do tipů našeho předního houslisty, jak meditovat pět minut denně, jaký dodržuje půst a proč se otužuje.
Začneme rovnou modrými houslemi. Slyšela jsem, že vaše první housle byly plechové, je to tak?
Ano, byly to plechové housle, taková hračka. Dnes by to bylo z nějaké umělé hmoty a hrály by nějaké melodie. Měl jsem je už ve dvou a půl letech. Mám fotku, jak jsem jako malý kluk, nahý v bazénku, držel ty plechové housle. My jsme byli rodina, která byla vždycky kulturní a hudební. Táta byl herec v Jihočeském divadle a maminka učitelka, ale taky se věnovala folklóru. Hudba a umění byly součástí mého života.
Teď se dívám na fotku vašeho alba, kde stojíte s modrými houslemi. Kolik vlastně mají let?
Ty modré housle budou mít příští rok 20 let, už je to fakt rychle pryč. Já jsem dlouho nosil ten slavný šátek, který se s tím albem dostal opět na scénu. A lidé se mě pořád ptají, což mě těší. Po těch sedmi letech nošení šátku jsem si ale řekl, že už je to dost, že nechci hrát v 50 letech ve šátku jako zastydlý puberťák, chci ukázat i jiné stránky sebe. Tak jsem ho odložil. Ale protože jsem kreativní a možná i trochu marketingově orientovaný, přemýšlel jsem, čím bych mohl posunout to vnímání a přitáhnout pozornost, něco, co bude moje.
Takže proto housle?
V roce 2004 nebo 2003 jsem požádal našeho nejlepšího bruslaře Honzu Špidlena, aby mi postavil modré housle. Měly svůj příběh, ale to teď nechci zdržovat. Každopádně už s nimi hraju 20 let a krásně vyrostly. Byly to nové housle, takové syrové, s neotevřeným zvukem. Museli jsme se je naučit rozehrát, aby se otevřely do té podoby, jaké jsou teď. A dnes jsou to jedny z nejlepších houslí na světě, co se týče nových nástrojů. Jejich zvuk naplní každou síň, i když hrajeme s orchestrem, a já jsem šťastný, že mají navíc tu výhodu, že jsou modré. Takže kamkoliv přijedu, noviny vždy píší: „Pavel Šporcl a jeho unikátní modré housle,“ protože jsou jediné na světě.
Když jsme u těch unikátů, vy máte doma ještě nějaké další. Napadne vás někdy, že byste na ně zahrál?
Ne, jen když jsou housle v opravně nebo když se něco stane.
Takže jinak pořád hrajete na ty modré housle?
Ano, pořád modré housle. Už k nim prostě patřím. Nejsem příliš přelétavý pták, rád se učím a chci mít všechno pod kontrolou, takže cvičím na ně. Na ty modré.
Zmínil jste, že hrajete na ně jen když nejsou v opravně, ale vím, že jednou málem došlo k tomu, že se vám rozbily. Mám pravdu?
Ano, dvakrát. Jednou jsem s nimi opravdu spadl, a nedávno se stalo něco, co se stalo virálním videem. Dirigent mě omylem trefil taktovkou a housle mi vypadly z ruky. Padaly na zem, ale naštěstí jsem je chytil nohou. Nic se nestalo, byly v pořádku.
Jak jste je zachytil nohou?
To byl tak rychlý okamžik, že jsem reflexivně vykopl nohu, jak to dělám, když mi spadne třeba mobil, abych ho zachytil. Housle pak dopadly na nohu a spadly na zadní desku, což je dobré, protože na podlaze byl koberec. Takže se vůbec nerozbily. Bylo to hodně stresující, ale naštěstí nic se nestalo. Dokonce se ani nerozladily.
Ale před několika lety v Bílovicích se vám housle skutečně rozbily. Co se stalo?
Ano, to bylo před asi deseti lety. Po generální zkoušce jsem šel dolů z pódia a schody byly nejen velmi kluzké, ale taky staré a ošoupané. Stoupl jsem na jeden schod a padal dolů. Držel jsem housle v jedné ruce, smyčec v druhé, ale na sedmém nebo osmém schodě už to nešlo udržet. Spadl jsem na kostrč, housle se mi rozbily o zem, zůstal mi v ruce jen krk houslí a tělo letělo pět metrů pryč. Byl to děsivý moment, něco jako kdyby vám spadlo vaše vlastní dítě, i když to samozřejmě není srovnatelné. Měl jsem hrozný pocit. Naštěstí mi kolega přinesl korpus houslí, a nakonec to nebylo nic, co by nešlo opravit. Honza Špidlen je opravil, a i když to byly horší momenty, housle jsou pořád v pořádku.
My jsme tady v podcastu pojišťovny, tak se musím zeptat – máte ty housle pojištěné?
Ano, mám je pojištěné u Generali Česká. Už 20 let. Mám to pojištění nejen pro housle, ale i pro všechny smyčce a hudební nástroje, které používám. A mám i pojištění pro sebe, konkrétně se tomu říká pracovní pojištění rukou. To znamená, že pokud bych se zranil a nemohl vystupovat nebo hrát, toto pojištění by pokrylo ztrátu příjmu. Když jsem to pojištění poprvé zjišťoval, byl to celkem neobvyklý krok, a myslím, že jsem možná byl první umělec, který se o to zajímal a skutečně to uskutečnil.
A jak to vlastně tehdy probíhalo?
Tehdy jsem šel do České pojišťovny a ptal jsem se na pojištění rukou. Pověděli mi, že by to šlo, ale mělo to háček – pojišťovali by mi ruku, ale rozdělili by ji na dvě části: palec a zbytek prstů. Takže to fungovalo tak, že kdybych mohl stále vzít skleničku, i když bych přišel o jeden prst, pojištění by neplatilo. To mi přišlo absurdní, protože bez jednoho prstu bych nemohl hrát na housle, takže jsem to odmítl. A nakonec jsme se domluvili s Generali, abych měl pojištění jak pro housle, tak pro ruce.
To je opravdu zajímavé.
V té době jsem vlastně nikoho jiného neznal, kdo by měl něco podobného. A od té doby je Generali mým partnerem nejen v pojištění, ale také na turné, protože jsou naším generálním partnerem už přes 20 let.
Pojďme se ale podívat na vaše nové album. Mám ho tady na stole a kouká na mě. Mám tam oblíbenou skladbu. Já jsem vyrostla v rodině, kde se poslouchala rocková hudba, takže pro mě je to hodně nostalgické.
Když jsme vytvářeli album Rebel s modrými houslemi, byl to můj první výlet do rockového světa. Na albu jsou velké hity, jako Led Zeppelin, Rolling Stones, Deep Purple, ale i balady Vašo Patejdla nebo Držím nad vodou. A také jsme přidali něco novějšího, třeba Billie Eilish, která dostala Grammy za svou skladbu Bad Guy. Je to mix různých žánrů.
Slyšela jsem, že jste měl trochu obavy, že to bude pro vaše publikum risk, ale že i oni v tom nacházejí nostalgii.
Když jsme hráli předtím, než album vyšlo, bylo jasné, že někteří posluchači vlastně nevěděli, na co jdou. Někteří si řekli, že jdou na koncert Pavla Šporcla, ale opravdu nečekali, co zažijí. Na koncerty přišly i starší dámy a já jsem si říkal: Ty trefí šlak, protože to je opravdu nahlas, rocková hudba.
A co se stalo na konci koncertu?
Na konci byli úplně nadšení, skákali a tleskali, jako kdybych je vyléčil. Bylo to opravdu krásné. A uvědomil jsem si, že ty hity z 60. let, které jsou základem alba, jsou jejich mládí. Hity jako Stairway to Heaven nebo Kashmir... Tyhle skladby jsou stále živé, stále je mají rádi. Doufám, že brzo natočíme pokračování tohoto alba, možná s více aktuálními skladbami. Ale hlavně se mi líbí, že toto album spojuje generace – mladší, kteří ty hity znají, i starší, kteří na nich vyrostli. Koncerty byly neuvěřitelně úspěšné a album se skvěle prodává.
To je úžasné! A jak se albu daří?
Skvěle. Když jsem ho poprvé představil v televizi, spustila se úplná lavina. Vyprodali jsme celý e-shop, dokonce i Universal, který album vydával, neměl žádné kopie skladem. Museli jsme objednávat nové. To je v dnešní době opravdu rarita. Album se drží na čísle 1 v top10, což je neuvěřitelné. A teď mě čeká velké turné a velký koncert v Obecním domě, který bude 29. dubna. A samozřejmě Generali Česká je naším generálním partnerem, za což jsem velmi vděčný...
- Nechte se vtáhnout do povídání našeho předního houslisty nejen o novém albu, ale také o meditaci, půstu a ranních rituálech.