Lucie Kutrová
V podcastu Stačí málo, který vám přináší Generali Česká pojišťovna, mluví o tom, jaké to je jít žít 27 dní v –30 stupních a jak to celé přežít v psychickém i fyzickém zdraví.
Společně si povídáme…
- jak se plánuje expedice ve švédském Kungslednu
- proč svému huskymu chtěla dopřát podobný zážitek
- jak se dá zabalit za 5 dní
- co dělají běžky s člověkem, který na nich nikdy nestál
- jak je v zimě překvapil déšť
- a proč je potřeba si umět říct o pomoc
Velmi otevřený rozhovor plný sněhu, zimy, vyčerpání, ale překonávání sama sebe nejen po fyzické stránce, ale i po psychické. Protože na cestách se může všechno změnit. I my samotní.
Když jsme se naposledy viděly, bavily jsme se o vašem arizonském trailu, kde počasí úplně nevyšlo. Takže teď jste se rozhodli jít rovnou na polární expedici, aby počasí už prostě nemohlo být horší?
Když jsme se vrátili z Arizony, říkali jsme si, že podnikneme něco, co bude jiné. Arizonu jsme šli bez batohů, tak jsme si řekli: pojedeme na GR10 – celé Pyreneje. A tam nás překvapilo, kolik dní sněžilo, pršelo… byl to takový trail na hraně. Pak jsme si řekli, co když nás to nezabije? Zkusíme polárnický život. A musím říct, že to byl můj velký sen – vyzkoušet si tyhle podmínky.
Já myslela, že jsi člověk, co má rád slunce, teplo a světlo?
Ano, to mám. Ale miluju svého psa. A věděla jsem, že bude šťastný právě na tom Kungsledenu. My jsme tam sice mrzli, měli jsme problémy, ale v týmu se to přelévalo. Vždycky měl někdo nějaký problém. Ale ten Marvel byl šťastný pořád. A myslím si, že každý, kdo si pořídí sibiřského huskyho, by měl aspoň jednou něco takového s ním podniknout.
Jednou za život, to by asi bylo hezký, i když možná ne v takhle extrémní podobě. A kdo vymyslel, že se to opravdu stane a že v tom složení?
Já. Seděli jsme, hráli deskovky s kamarády. S námi byla Míša a David. Oni už podobnou expedici dvakrát šli. A my jsme to vždycky sledovali. Já si říkala: Wow, oni táhnou všechno na saních, je tam zima. To bych chtěla zkusit.
Seděli jsme, hráli deskovky a já jsem říkala: Jezdíte tyhle expedice, ale jen na týden. Co dát celý Kungsleden? Mám ho na svém bucket listu už dlouho. První pokus byl v roce 2022, ale nedokončili jsme ho. Skončila sezóna a my to špatně naplánovali. V létě se totiž Kungsleden dá projít jen v určitém období, než se uzavřou jezera, která se přejíždí loděmi.
Byli jsme z toho smutní, ale naplánovali jsme jinou cestu, jeli jsme na Lofoty. O rok později jsem tam jela znovu s tátou. Ne celý trail, ale lezli jsme na nejvyšší horu Kebnekaise. A já si říkala: Já to fakt musím jednou projít celé, tam a zpátky. 420 kilometrů.
A pak mě napadlo: Chodí se to i v zimě? Zjistila jsem, že ano. Tak jsem to navrhla Gramňákům. Říkám: Hele, nepůjdeme? A Míša hned, aniž by přemýšlela, řekla: Jasně, kdy?
Pak jsme se o tom chvíli nebavili, ale ozvala jsem se znovu. A oni byli překvapení. Mysleli si, že jsem to nemyslela vážně. A pak jsme to začali plánovat. Řekli jsme si: zkusíme to. Čtyři týdny v takových podmínkách.
My jsme to spolu taky trochu řešili, protože jsme vás na tenhle trip pojišťovali. Potřebovali jsme vědět detaily, co si berete s sebou. Pamatuju si expediční stan, backcountry lyže, vařič na sníh, benzínový vařič... Když se na to podíváš zpětně, bylo něco, bez čeho byste se obešli?
Všechno jsme potřebovali. Když jsme to plánovali, věděli jsme, že Gramňáci mají hlavně ultralight vybavení. Prodávají lehké batohy a výbavu na léto. Ale na polární podmínky jsme věděli, že potřebujeme úplně něco jiného. Třeba saně pulky. Já s Filipem jsme si je půjčili, gramňáci si je vyrobili sami. Šli do Hornbachu, koupili tyče a sestavili si celý postroj.
Já měla expediční bundu – obrovskou modrou, bez které bych tam asi zmrzla. A taky je potřeba říct, že když jde holka a chlap, je to úplně jiný. Všichni jsme měli ultralehké spacáky na minus třicet, ale pro nás holky to bylo občas fakt extrém. Měli jsme nejlepší vybavení, co v Česku seženeš. Spacáky i karimatky s nejvyšším R-value. A stejně nám s Míšou bylo několik nocí fakt zima. Venku jsme naměřili až minus třicet, hodinky ukazovaly podobně.
A vy jste se rozhodli jít to ještě netradičně, že?
Jo. Normálně se to chodí ze severu na jih, z Abiska do Hemavanu. Ale my jsme slyšeli podcast s Jirkou a s Milí, kteří to šli opačně a říkali, že jim pořád foukal vítr a sníh do obličeje. A když ti fouká sněhová vánice rovnou do tváře, není to nic příjemného. Tak jsme si řekli: proč jet až do Abiska a nechávat tam auto? Uděláme to opačně. Dojedeme do Hemavanu, což je na jihu, a půjdeme nahoru. Pak se z Abiska vrátíme k autu.
Co se týká počasí, to moc naplánovat nejde. Jasně, když vyrážíš třeba na týden, tak se dva týdny předem podíváš na předpověď a víš, že třeba nebudeš potřebovat expediční rukavice, kterým se říká „nemakačenkos“. To jsou ty obří palčáky, ve kterých nejde nic dělat, jen ti zahřejí ruce.
My jsme si po návratu dělali seznam věcí, které bychom příště nechali doma. Ale šli jsme čtyři týdny, na to se nepřipravíš. Nevíš, co tě čeká. A byli jsme fakt překvapení, protože když jsme vyráželi, bylo teplo. Třeba plus tři až pět stupňů. První týden jsme měli krásné počasí, úplně neuvěřitelný štěstí. Celou dobu jsme měli nádherně.
Všichni ostatní, co byli na expedicích, říkají, že mají třeba dvě hezké fotky, protože jinak byla mlha nebo tma. A ty dvě fotky byly zachycené v těch patnácti vteřinách, kdy se ukázala modrá obloha. Ale my jsme měli fakt krásné počasí, odhadem tak 70 % trasy. Myslím, že je to kvůli mně. Kamkoliv jedu, tam je hezky. Na předchozích trailech to neplatilo, ale tady fakt jo.
A když jdeš na čtyři týdny, musíš být připravená úplně na všechno. My jsme byli – od +5 přes mrazivé dny s nádherným počasím až po sněžení a mrazy do minus třiceti. Ale jedna věc nás úplně zaskočila. Poslední den začalo pršet. A to nás vůbec nenapadlo, že by na Kungsledenu mohlo začít pršet. Celou dobu občas sněžilo nebo fičela vánice, ale když jsme docházeli do města, byl šílený slejvák. Řekli jsme si, že máme štěstí, že to přišlo až poslední den. Kdyby to bylo dřív, asi bychom tam umřeli. Měli jsme úplně promáčené všechno.
Já jsem si myslela, že ty expediční věci jsou nepromokavé?
Když ti na ty věci sněží, tak to smeteš. Ale když přijde slejvák, jako ten, co nás chytil na konci, tak už se s tím nic moc dělat nedá. Ty naše obrovské dufly měly sice nepromokavý materiál, ale měly zipy a ty prostě promoknou. Když jsme dorazili na ubytování, normálně jsme z těch vaků vylívali vodu. Byly tak durch, že i věci, co jsme měli v nepromokavých pytlích, byly vlhké. A to nemluvím o spacáku, ten byl taky navlhlý.
V normálních podmínkách, dejme tomu někde na Šumavě, to usušíš. Ale kdybychom museli spát ještě jednu noc ve stanu a byly by mínusové teploty, tak by to bylo fakt nebezpečné. Myslím, že bychom tam zmrzli. Trvalo nám tři dny, než jsme všechno usušili.
Na tohle se člověk připravit moc nemůže. Ale třeba na mráz ano, zkoušeli jste si předem, jaké to je táhnout saně, jezdit na těch backcountry lyžích, nebo být aspoň chvíli v mínus deseti?
Doporučila bych to každému, kdo něco takového plánuje. Ale my jsme měli strašně málo času. Gramňáci museli řešit, jak si vzít měsíc volno – delegace, firma, kdo co převezme. Já dokončovala knížku, Filip byl ještě v Americe. Vrátil se a měli jsme pět dní na to, abychom všechno zabalili.
Já ani Filip jsme nikdy předtím nestáli na běžkách. Míša na nich byla párkrát v životě a zkoušela už i tahat pulky. Ale jinak jsme do toho šli bez zkušeností. Backcountry lyže – to je něco mezi běžkami a skialpy. Máš volnou patu, ale nemůžeš ji zacvaknout jako u skialpu. Zespodu jsou šupiny, ale když jdeš hodně do kopce, nalepíš si na ně pásy. A to je nutnost. Bez pásů bys s těmi 45kilovými saněmi do kopce prostě nevyšla.
Co se týče přípravy pro Marvela, jasně, husky je na tohle stvořený. Ale i tak jsme mu brali výbavu. Měl boty na tlapky, takové látkové botičky, které se navlékají, a taky polarizační brýle. Viděla jsem dokument, kde jedna paní musela odvézt psa, protože mu slunce od sněhu poškodilo zrak. A husky mají často modré oči, které jsou na tohle náchylnější. Měla jsem pro něj i roztok do očí, kdyby náhodou. Taky věci na zažívání, kdyby dostal průjem. No a samozřejmě granule, které jsme mu táhli na saních.
A vaše jídlo? Jak vůbec vypadá strava, která přežije extrémní teploty? A kolik to všechno váží?
Přesně bych ti to řekla, kdybych měla před sebou náš LighterPack – to je stránka, kam jsme si všechno zaznamenali. Filip měl na saních 47 kilo, já 45. Z toho samotné vybavení mělo asi 15–20 kilo. Takže zbytek – zhruba 20 kilo – bylo jídlo. Každý z nás táhl tuhle nálož celou dobu...
- Nechte se vtáhnout do dalšího povídání. Bylo pro ni horší počasí, fyzické vypětí, nebo komunikace a umět si říct o pomoc?