Bydlení Můj domeček
Společně si povídáme…
- jak přesvědčil rodiče, aby mu v 16 svěřili peníze na stavbu
- proč vyměnil páteční párty za práci na stavbě
- o realitě bydlení na 24 m²
- proč si myslí, že by holky byly skvělé truhlářky
- jaké je to být na sociálních sítích
V podcastu Stačí málo, který vám přináší Generali Česká pojišťovna, se budeme bavit o odvaze začít brzy, o kutilství a o tom, jak se bydlí ve vlastnoručně postaveném snu.
Kdybys nás teďka vzal k sobě domů, co by to o tobě řeklo?
Asi by to o mně prostě řeklo, co mám rád. Mám tam opřený skejt. Jezdil jsem hodně na skejtu, ale teď díky práci už na to prostě nemám bohužel čas, takže občas si zajedu někam jenom tak, aby se neřeklo, ale už jsem to musel trošku pověsit na hřebík. Ale jinak tam mám pak taky třeba moji oblíbenou vrtačku. Asi by to o mně tak nějak řeklo, co mám rád a co dělám. A zároveň celý domeček je vlastně vytvořený mnou, takže tam člověk přijde a vlastně vidí všude okolo, kde se rozhlédne, mojí práci.
U tebe doma je tvůj domeček neboli tiny house, který stojí v Karlových Varech. Bydlíš tam teda permanentně?
Jo. I když já jsem ho dřív pronajímal tak nějak střídavě, a teď už to je takové, že spíš, když mi napíše nějaký fanoušek, tak ho pronajmu.
A jdeš k vašim?
Jdu někam spát do auta. Občas spím u rodičů, ale teď už to je spíš tak jednou, dvakrát za rok. Třeba teď mi napsala jedna maminka, že její syn je můj velký fanoušek, tak jestli si nemůže vyzkoušet bydlet v tom domečku. To jsem řekl, že jasně. A teď stavím ten druhý domeček, který bude na plný pronájem, takže jinak tam bydlím vlastně pořád.
Kde jsi všude za svůj život bydlel?
Já vlastně celý život bydlím ve Varech, ale narodil jsem se v Ústí a jako malý jsem vlastně bydlel v Teplicích. Ve Varech jsme se nastěhovali na hrozně malý prostor, protože jsme nejdřív bydleli u babičky a pak na jednom kusu babičky pozemků jsme si postavili jeden dům. Ten jsme prodali a koupili jsme sousedy a tam teď tak bydlí rodiče. Já bydlím na druhé straně. Takže jsme tam všichni takhle. Je to velký pozemek. Je to taková louka, takže tam se toho ještě vejde dost.
Tam bydlíš ve svém domečku, který se začal stavit v šestnácti. Dočetla jsem se, že tvůj táta je stavař, takže ty jsi asi ke stavění měl hodně mi blízko.
Vždycky jsem tak nějak byl s tou stavbou spojený, přestože táta nebyl úplně stavař od začátku. Když jsme byli malí, tak opravoval kopírky a byl elektrikář. Pak si naši řekli, že postaví náš dům, takže se naučil stavět náš barák, a tam se všechno naučil.
Takže ho postavil úplně sám?
Jo. Bylo mu tak okolo pětadvaceti nebo vlastně třicet, když to začali vymýšlet a stavět. Já vím, že už se trošičku tak nějak pamatuju na tu stavbu. Každopádně si pamatuju, že jsme se chodili na to koukat, jak to staví, protože on to dělal po práci, a viděli jsme ho jedině na tom baráku. Už to bylo takové, že tam jsem poprvé byl nějak s tou stavbou v kontaktu. Ale pak rodiče samozřejmě chtěli, abych se učil a abych nemusel makat jako maká táta rukama. Říkal: Hele, uč se, ať nemusíš tadyto dělat. Ale tím, že se táta od té doby taky posunul, taky už staví jinak a má i další lidi, takže už to je taky úplně jiné. A i mě ta stavba, ta práce rukama prostě začala bavit a zároveň jsem pak chodil na brigády. Ale táta mě moc k tomu úplně nechtěl vést, protože si asi nechtěl úplně do mě promítat nějaké sny. Asi chtěl, aby jeho syn pokračoval v tom jeho řemeslu dál, ale tak nějak to přirozeně přišlo a pak mě podporovali, když viděli, že by mě to mohlo bavit.
Ty jsi měl stavební spoření. Díky tomu ses rozhodl, že si ty peníze vezmeš a zkusíš něco postavit?
To se tak nějak sešlo všechno dohromady, protože já už jsem si nějaký domeček chtěl postavit strašně dlouho, ale byl jsem prostě malý. Třeba když mi bylo 12, tak to úplně nešlo. Jak jsme koupili ty sousedy, tak tam měli starou garáž a tu jsme si chtěli zrekonstruovat, ale byla na černo postavená, a ještě špatná statika. Pak jsem koukal na Instagram, že existují domečky v Americe a všichni je staví. Takže tam nějak přišel ten první impuls toho, že to je skvělá kombinace toho, že vím, že mám nějaké peníze našetřené od rodičů. A zároveň tady je super nápad, jak to postavit. Je to dřevostavba a je to taková poměrně jednoduchá skladba toho domečku. Tak jsem to předložil rodičům a asi nečekali, že mi ty peníze úplně uvolní, když mi bude 16, ale tak nějak to...
Přesvědčils je?
Vyšlo to, ale bylo to několikátý pokus, kdy jsem za nimi chodil s nějakými výkresy domečků a plánů toho, jak bych ty peníze využil. Tady poprvé řekli, že asi už ok.
Ty otevřeně mluvíš o tom, kolik to vlastně stálo, že to bylo půl milionu, který jsi dostal k dispozici. Jak to potom dál postupovalo, protože ten tvůj domeček je na kolech, takže to je takový mobilheim. Začala ta stavba koly? Nebo jak se vlastně rodil ten nápad toho, jak to má celé vypadat?
Nejdřív, když jsem už získal od rodičů to povolení a nějaké peníze, tak jsem začal celý domeček plánovat. Koupil jsem si projekt na podvozek, protože tam jsem věděl, že to nedokážu úplně vypočítat tak, jak by to mělo být. A hlavně je to základ toho domečku a ten musí být správný, aby se pak pod tou váhou celý domeček nerozpadl. Takže jsem si koupil přesný projekt na podvozek, jak ho svařit a z jakých dílů. A když už jsem měl ten projekt na podvozek, tak jsem s tím začal a do toho jsem si kreslil celý barák, jak bude vypadat. Ale tím, že jsem měl přesně dané rozměry toho podvozku, tak jsem mohl už jenom vymýšlet vnitřek. A jak bude střecha a jak budou všechny tady ty věci, ale ta plocha už byla jasná. Musí to mít nějakých 24 metrů čtverečních, takže už jsem měl jenom možnost si tam něco vytvořit a vyhrát si na tom prostoru.
Co tě bavilo nejvíc? To stavění, nebo víc to vymýšlení?
Podle mě člověk nejvíc miluje to vymýšlení, když je ještě plný energie a nadšení do celého plánu, který si vytvoří. Pak když začne stavět, tak je taky ještě nadšený, že super. Jenže když si dá za cíl postavit to za dva měsíce a za dva měsíce má sotva dřevěnou konstrukci… A pak ještě další tři roky ho staví, tak pak už to trošku člověka nebaví. Ale jen někdy, vždycky jsem tu práci miloval. Vlastně celý ten proces, ale pro mě to bylo těžké se tam odhodlat jít pracovat ještě po škole.
Takže to celé trvalo tři roky?
Jo.
Ty jsi teda začal v šestnácti, skončil jsi v devatenácti. Během toho jsi celou dobu chodil do školy. Prosím tě, jak vypadal tvůj den teda? Jak vypadají třeba tvoje vztahy, nějaká přátelství a tak?
Přišel jsem o většinu mých kamarádů, kteří mě neviděli tři roky. Já nejsem člověk, který by rád chodil někam ven. Jako třeba v pátek, že bych si šel někam zapařit, to jsem spíš dělal do té doby. Ale ne, nebavilo mě to. Asi spíš jsem to dělal kvůli tomu, že to ve škole bylo cool. Díky tomu, že jsem se úplně vytrhl tady z toho, tak jsem to už to nemusel vůbec dělat a jenom jsem už stavěl ten barák.
A můj den vypadal tak, že jsem vstal a šel jsem do školy. Po škole jsem se rychle naučil, ale to jsem moc nedělal, takže jsem pak hned šel na barák. Tam jsem prostě byl do večera a pak se k tomu přidaly ještě sociální sítě. Takže jsem pak ještě ve volném čase večer tvořil ty sociální sítě a takhle nějak to vypadalo.
Sdílel jsi předtím takhle často něco na sociálních sítích? Byla to tvoje součást a ta stavba byla impuls, že jsi to chtěl mít někde zaznamenané, jak to probíhalo?
To přišlo celé omylem. Dřív jsem dával na Instagram, že jsem udělal nějaký dobrý trik na skejtu, abych se pochlubil. Nikdy jsem neřešil nějaká čísla, ani když jsem si založil ten domečkový Instagram. Udělal jsem to kvůli tomu, že mí kamarádi mi říkali, že když už s námi nechodíš ven, tak aspoň to někam dávej, ať vidíme, co děláš. Začal jsem tam dávat něco tak jednou za čas, jednou za měsíc jsem tam dal pár fotek a napsal jsem, co dělám. Pak mi napsal pán z jedné facebookové skupiny, že ho docela zajímá ten můj příběh…
- Nechte se vtáhnout do dalšího povídání o tom, jestli je tiny house řešením krize bydlení pro mladé. Pusťe si celý díl.