Barbora Kafková
Společně si povídáme…
- o tom, jak se po amputaci znovu naučit chodit
- proč je vděčnost silnější než výmluvy
- jaký je to pocit vrátit se do hor s batohem na zádech
- proč byl sport nakonec vysvobozením, ne překážkou
- jaký je život s protézou a jak hledat jinou cestu, když ta obvyklá nevede
Poslechněte si silný příběh o odvaze, překonávání bolesti a radosti z každého kroku.
Kolik kilometrů už máte letos nachozeno?
580? Něco málo asi přes.
To byly specifické stezky? Stezka s Českem?
Většinou chodím úseky a chodím to teda na etapy a na přeskáčku. Nejdu v kuse, že bych šla okolo celé České republiky, ale momentálně, kde se třeba nacházím nebo jak mi to čas dovolí, tak vyrazím na svazku a ty kilometry sčítám.
A naběháno?
Naběháno mám od začátku roku nějakých skoro čtyři sta kilometrů.
Říkala jste, že už jste ráno měla běžecký trénink. To všechna čest a říkala jste, že vstáváte v půl páté. Pojďme teď k vašemu příběhu. Vy jste se narodila s diagnózou pes equinovarus. Můžete popsat, co to přesně znamená?
To je vlastně vada, zkráceně PEC. Znamená to, že jsou chodidla stočená dovnitř.
V dnešní době už je ale to řešitelné, ne?
V dnešní době už se to dá léčit. Hlavně už jsou i spolky jako třeba Achilleus, který umožní rodičům dostat víc informací, dostat se k těm správným doktorům. V dnešní době už se to dá léčit třeba formou sádrování a ty nožičky se dají srovnat natolik, že to v určitém věku vůbec ani není poznat.
Když jste se narodila, tak to ale tak nebylo. Vy jste absolvovala několik desítek operací a bylo vám řečeno, respektive vaší mamince, že chodit nebudete, že?
Je to tak.
Jak se stalo, že chodíte?
To jsem slyšela od své mamky. Myslím, že rozhodovalo hlavně to mamčino rozhodnutí, že se s tím nechtěla smířit. Fakt o to bojovala, aby se na ty nohy postavila. Zkoušela možné i nemožné. Jezdili jsme od jednoho doktora k druhému. Bohužel proběhly i operace, které spíš věci zhoršily. Každopádně se podařilo to, že jsem se na ty nohy opravdu postavila.
Vy jste velmi aktivní, ale pocházíte i ze sportovní rodiny. Vybavujete si z dětství nějakou jinakost, nějaké limity? Vnímala jste třeba, že sourozenci zvládají sport líp?
To jsem asi takhle úplně nevnímala, ale sama jsem brzo pochopila, že jakmile se chci něco naučit, tak mě to bude stát daleko víc úsilí než zdravého člověka. Ale myslím si, že každého sportovce ty začátky bolí. Jen jsem si musela najít trochu jinou cestu k tomu sportu.
A co rodiče? Byli spíš takoví, že vás motivovali stylem „to zvládneš, pojď“, nebo byli spíš opatrnější?
Já si myslím, že opatrní moc ne, protože brzo poznali, jakou mám povahu jako dítě. Takže naopak třeba mamka, když teďka byla na tom běžeckém závodu, tak fakt fandila a hnala mě dopředu. Nemyslím si, že by byli nějak opatrní. To bych asi nebyla tam, kde jsem dneska ve sportu.
Zníte, že jste na sebe přísná.
Hrozně.
A je to pozitivní?
Asi jak v čem. Dokážu být na sebe hodně přísná a možná by nebylo od věci se občas pochválit, ale zase na druhou stranu mě to posouvá dopředu.
Bavili jsme se o dětství. Probíhala nějak ta léčba a do toho jste sportovala. Vy jste dělala strašně moc sportů – snowboard, jachting... Vlastně jsem si říkala, jak moc bylo složité pracovat s tou nohou. Já třeba o jachtingu skoro nic nevím.
Zrovna ten jachting byl docela fajn, takový nenáročný. Ale třeba co se týče snowboardu, tam jsme řešili, jestli dát pevnou botu nebo klasickou. Vůbec přemluvit rodiče, aby mi ten snowboard koupili, to byla výzva. V té době taky nebylo jednoduché sehnat malé prkno.
A věděla jsem třeba, že si nemůžu vybrat, kterou nohu budu mít vepředu. Jezdím na levou vepředu, protože to je horší noha. Učila jsem se to sama, neměla jsem ani lektora, protože by asi nepochopil, že nepůjdu úplně na špičky. Fakt jsem ty kopce deset dní v kuse šlapala nahoru a nějak si to prostě osvojila.
A bylo to na vás vlastně vidět? Vím, že jste v rozhovorech zmiňovala, že jste tu nohu nějakou dobu skrývala.
Bohužel, když jsem byla bosá, tak si toho člověk prostě všimnout musel, no.
To chápu. A když jste byla oblečená, tak jsem četla, že jste to vyloženě maskovala, že?
Ano. Co se týče třeba chůze, tak pokud jsem si tu nohu nehlídala, tak si tělo začalo samo ulevovat. Bylo poznat, že dopadám víc na levou stranu a noha jde křivě. Takže když jsem tu nohu nedržela rovně, bylo to vidět.
To maskování u dětí je spíš z toho důvodu, že se člověk stydí, nebo se prostě nechce konfrontovat s tím, že ho někdo pozoruje?
Ono celkově si myslím, že jinakost vyvolává v lidech zvědavost. A určitě to bylo tím, že jsem se chtěla vyhnout otázkám, protože jsou lidé, kteří se umí zeptat dost hloupě. A není to kolikrát příjemné. Takže si myslím, že jsem tím spíš chránila sama sebe.
Můžete říct, co je hloupě se zeptat? Myslím, že v rámci detabuizace by bylo fajn, kdybychom se to učili chápat a vést rozhovory citlivě. Co jsou ok otázky a co ne?
Já si třeba nemyslím, že ty otázky nejsou úplně OK, ale já jsem dlouho neuměla odpovědět ani na „co máš s nohou?“ nebo „co se ti stalo?“. Pro mě to bylo dlouho tabu, třeba do nějakých dvaadvaceti let. Já jsem pomalu ani neznala diagnózu. Ne že by ji neznali rodiče, ti ji samozřejmě věděli, měla jsem ji v papírech. Ale já sama jsem to negovala, co to šlo. Neuměla jsem to ani vyslovit. Takže odpovídat na otázky typu „co se ti stalo?“ nebo „to máš teď?“ bylo pro mě těžké. Často si toho totiž lidé všimli až po několika měsících, co jsme se znali, a pak následovala další vlna otázek. Takže jsem celkově neuměla odpovídat na žádné takové dotazy.
A co se změnilo? Jak to, že se teď bavíme tak otevřeně?
Jednak asi tím, že kolem pětadvaceti jsem zjistila, že existuje spolek lidí, kteří mají stejnou vadu. Najednou jsem si uvědomila, že v tom nejsem sama, a začala jsem se pomalu otevírat. Myslím si, že mě to psychicky dovedlo do fáze, kdy jsem už neměla sílu to dál maskovat. A taky proto, že jsem díky tomu měla poruchu příjmu potravy. Chtěla jsem na sebe upozornit jinak. Když jsem se pak z poruchy vyléčila, uvědomila jsem si, že tudy cesta nevede a že je čas přestat maskovat, abych mohla svůj život žít naplno...
- Nechte se vtáhnout do povídání Báry Kafkové. O tom, jak bolí začátky, jak jinak pracuje tělo s protézou a proč je největší výhra trénovat na půlmaraton.