Michal Novotný
Společně si povídáme o:
- Proč neexistuje ideální pozice pro sezení a co bychom měli dělat každých 30 minut.
- Proč je přetrénované tělo rychlý zabiják, zatímco nicnedělání ten pomalý.
- Proč na první schůzce s pacientem používá při vyšetření sluchátka s hudbou od Mozarta.
- Zákulisí ATP a jak probíhá ošetřování na kurtu
- Spolupráci s Chrisem Hemsworthem
- Proč není důležité vybrat jeden správný sport, ale naučit děti házet, chytat a uhýbat.
- Jak si v životě najít správný poměr mezi požitky a diskomfortem.
Dnešní doba nám všechno usnadňuje, ale podle Michala Novotného nás pohodlnost pomalu pohlcuje.
Na začátku rozhovoru jste zmínil, že se během naší společné hodiny budete neustále hýbat kvůli zádům. Proč?
Neexistuje totiž žádná ideální pozice, a to ani při sezení. Nejdůležitější je pozici neustále měnit.
Jak často bychom ji měli měnit?
Já už své tělo znám, takže to dělám spíš podle pocitu. Ale kdybych měl sedět v té takzvaně „správné“ pozici – tedy vzpřímeně, lokty na úrovni stolu a hlava zasunutá dozadu, jak to všude slýcháme – tak by mě za třicet minut už bolela nebo byla přinejmenším citlivá záda.
Co je tedy po těch třiceti minutách nejlepší udělat? Stačí se jen nějak pohnout, nebo je lepší se rovnou zvednout?
Stačí se zvednout nebo zkrátka změnit polohu. I pouhá změna těžiště zapojí úplně jiné svaly, což už samo o sobě představuje určitou aktivitu. Takže si prostě přesednu trochu doprava, pak doleva... Dřepy tady u mikrofonu asi dělat nebudu.
Kdo je vaším typickým klientem? Chodí za vámi lidé, které už něco bolí a mají konkrétní problém, nebo spíše ti, kteří chtějí svému tělu lépe porozumět a zajímají se o prevenci?
Rozdělil bych to na dvě skupiny. Tou první jsou profesionální sportovci, o které se starám pravidelně. Kontroluji jim stav svalů a kloubů. Zjišťuji, jestli se někde rozsah pohybu nezmenšil, nebo naopak nezvětšil. Základem je u nich vytvářet v těle rovnováhu, aby žádné svaly nebyly oslabené nebo zkrácené, a předcházet tak zranění. Když už se sportovec zraní, pracujeme na tom samozřejmě velmi intenzivně a tvořím mu plán na míru. Nedávno jsem se například vrátil z Turecka, kde jsme s jedním pacientem pracovali čtyři hodiny denně. Zahrnovalo to manuální terapii, plavání i posilování.
Druhou skupinou jsou běžní lidé s různým životním stylem, ať už sportují, nebo ne. Čím dál častěji za mnou chodí právě s tím, že chtějí řešit prevenci. Rozhodnou se třeba začít cvičit, zhubnout nebo pohybem snížit stres, protože jim nevyšly dobře krevní testy a lékař je varoval před zdravotními riziky. Chtějí, abych je nejprve vyšetřil a poradil jim, zda je pro ně lepší běhat, nebo jít do posilovny, a jak to ideálně zkombinovat. Neexistuje totiž žádné univerzální pravidlo, které by fungovalo na všechny, proto se snažím na základě svých zkušeností nastavit postup tak, aby byl pro daného člověka co nejúčinnější.
Když se podíváme na těla těch dvou skupin – profesionálů a běžných lidí –, je na nich něco společného? Třeba v tom, co je trápí, nebo v čem se chtějí zlepšovat? Nebo je to vždycky striktně individuální?
Těla jsou velmi podobná. Rozdíl je v tom, že sportovec má zpravidla co nejideálnější životosprávu, protože jeho profesionální kariéra je krátká. Musí pečlivě kontrolovat spoustu aspektů – od ideálního posilování pro daný sport a tělo až po trénink psychické odolnosti. Každý sport totiž vyžaduje odolnost vůči něčemu jinému. Někdy vůči času, jindy vůči týmu nebo protihráči. Jeho přístup ke spánku, regeneraci a řízení celého procesu je zkrátka mnohem profesionálnější než u běžného člověka. Ten má starosti s dětmi, s prací, musí jít k lékaři, takže občas zkrátka nemůže jít do posilovny. V tom je ten hlavní rozdíl, ale těla mají jinak sportovci stejná jako běžní lidé. A všichni mají své silné a slabé stránky.
To mě vede k otázce: je na tom hůř tělo, které je trénované, ale extrémně namáhané či dokonce přetrénované, nebo tělo, které nedělá vůbec nic?
To je velmi zajímavá otázka, možná by se hodila do mé další knihy! Obojí je totiž škodlivé. Přetrénované tělo funguje jako takový rychlý zabiják, zatímco to nicnedělání a pohodlnost je pomalý zabiják. Oba přístupy jsou destruktivní, jen s jinou rychlostí.
Nedávno u nás v podcastu doktor Miloslav Šindelář říkal, že posledních sedmnáct let života většinou prožijeme v nějaké bolesti, pokud pro sebe nic neděláme. Navíc vaše kniha se jmenuje Sport je bolest. Sama vím, že to má své hranice a tělo se dá snadno zhuntovat, ale pořád mi to přijde lepší než nicnedělání.
Velmi důležité slovo – pohodlnost. Všichni ji hledáme a ona nás čím dál víc obklopuje a přerůstá. Klimatizace, výtahy, jezdící pásy na letištích... všechno nám dělá život jednodušší. Technologie se posouvají, a to je v pořádku, ale pohodlnost by neměla být naším výchozím bodem.
Profesionální sportovec pohodlí jako výchozí bod nemá, má ho jen jako regeneraci. Většina běžných lidí ale žije přesně naopak: výchozím bodem je pohodlí a jen občas z něj vyjdou do nějakého nepohodlí nebo stresu. Přitom stres a určitá míra bolesti jsou klíčovými faktory pro dlouhověkost. Slovo „longevity“ se dnes hodně používá, ale málokdy si uvědomíme, že dlouhověkost začíná už narozením dítěte. Jde o to, jak k němu přistupujeme, aby tu s námi bylo co nejdéle.
A pokud možno co nejdéle ve zdraví.
Přesně tak. K dětem přistupujeme tak, že je chceme ochraňovat a vytvářet jim pohodlí, ale to je pro skutečný život velmi křehký základ. Potřebujeme je vystavovat špíně, virům a bakteriím, protože to v nich buduje fyzickou odolnost. A stejně tak u nich musíme budovat odolnost psychickou. Kdybychom jim vždycky ve všem vyhověli, jen aby náhodou nezačaly křičet nebo plakat, tak by to bylo špatně. Křik nebo frustrace jsou přirozené stresory, které je formují.
A úplně stejně jako k dětem musíme přistupovat i sami k sobě. To znamená neschovávat se v pohodlí, ale mít zodpovědnost ke svému tělu a mysli. Lidé mi často říkají: „Kde na to cvičení nebo plavání bereš čas?“ Ale to je jen výmluva. Když mi někdo řekne, že nemá čas, ať mi ukáže „screen time“ na svém mobilu. Tam má pět minut, tady deset minut... A já říkám: „Tak dělej pět minut dřepy! Druhý den sice nevyjdeš schody, ale něco pro sebe uděláš.“ Odolnost je o tom, být neustále v kontaktu se svou hranicí, ať už fyzického stresu nebo bolesti. Proto se moje kniha jmenuje Za hranice odolnosti. Jakmile je však ten stres – fyzický i psychický – dlouhodobý a chronický, třeba jako u přetrénovaných tenistů, je to stejně nebezpečné, jako když neděláme nic a jen sedíme v křesle, ztrácíme funkci svalů a nedokážeme se sami zvednout ze země. Obojí je cesta do neznáma.
Chápu, že každý máme jiné tělo, jinou hlavu a jiné časové možnosti, ale zároveň se shodneme, že je nebezpečné nedělat nic. Existuje tedy pro pohyb nějaké denní minimum, které bychom měli všichni splnit?
Lidé se mě na to často ptají. Ale jakmile si v hlavě nastavíte, že „musíte“ udělat nějaké minimum, je to špatně. Když jsem byl ve škole a nutili mě, že si musím přečíst určitou knížku v rámci povinné četby, měl jsem k ní odpor. Dnes, po padesáti letech, se k těm samým knihám s chutí vracím. Našel jsem si k nim cestu přirozeně. Dnes jsem doma zavalený literaturou a mám spíš strach, že do konce života nestihnu přečíst všechno, co bych chtěl.
A s pohybem je to úplně stejné. Když vám řeknu: „Dělejte něco alespoň dvacet minut denně,“ budete jen sledovat hodinky a modlit se, ať už to konečně uteče. Když si ale najdete pohyb, který vás baví, je to o něčem jiném. Přesně to mi nedávno říkal klient, se kterým jsem pracoval: „Hele, ty cviky, které mi ukazuješ, mě tak baví a dávají mi smysl!“ Když mu vysvětlím, co se v jeho těle děje, najednou ho začne poslouchat. Uvědomí si: „Jo, když jsi mi řekl, ať zatnu tenhle sval, najednou opravdu cítím, jak se to tělo srovnává.“ Důležité je zkrátka začít mít pohyb rád. Byli jsme k němu stvořeni, všechno živé se hýbe.
Takže by měl být pohyb i součástí běžného dne, nejen o zavření se do posilovny?
Přesně tak, měli bychom ho brát jako zábavu. Když lidem doporučuji, ať nepoužívají výtah, chci, aby v tom viděli výhodu. Než se mačkat v malém, uzavřeném a občas i ne zrovna voňavém výtahu, je mnohem lepší a přirozenější vyběhnout si schody.
Stejně tak je skvělé se víc procházet a vnímat okolí. Lidé si občas stěžují: „Ten si žije v hezké čtvrti, tam se to dobře chodí, ale tady u nás je to ošklivé.“ Já si ale myslím, že inspiraci lze najít všude. Už Leonardo da Vinci říkal, že hledá inspiraci třeba i ve skvrnách na zdi. Díval se na ně podobně, jako když my dnes pozorujeme mraky na obloze a hledáme v nich různé tvary a obrazy.
Jde tedy o to umět zapojit představivost?
Ano, a to je ohromně obohacující! Mnohem víc, než jen pasivně konzumovat přesné a hotové informace, jako to děláme při neustálém scrollování na telefonu. Tam nezbývá žádný prostor pro zapojení mysli, intuice nebo představivosti, jen sledujete, co vám někdo naservíruje.
Je to obrovský rozdíl. Když si přečtete větu: „Modré nebe, lehký vánek, zelená tráva,“ vaše mysl začne pracovat. Když ale vidíte jen fotku, uvidíte sice nebe a trávu, ale ten vánek na ní není. A pokud nezapojíte vlastní fantazii, vůbec si ten pocit vánku nedokážete představit. Přitom vnímání a prožívání jsou pro náš mozek a tělo naprosto klíčové…
- Poslechněte si celý díl podcastu, kde bude Michal Novotný mluvit o zákulisí světového tenisu, holywoodských hvězdách a výchově dětí.