Marek Dvořák
Česká pojišťovna, vysvětluje, proč se nebát zasáhnout a jak i jednoduchá akce může zachránit život.
Společně si povídáme…
- o tom, jak vypadá práce záchranáře zblízka
- proč nevozit pacienta do nemocnice ve vlastním autě
- jak nepodlehnout panice a udělat správnou věc
- na co všechno je dobrá aplikace Záchranka
- jestli se cítí jako influencer
- proč je lepší, když doktor umí s pacientem promluvit
Marek Dvořák o první pomoci, aplikaci Záchranka i o tom, co se odehrává za blikajícími majáky.
Marku, tak kde je větší adrenalin? Na Instagramu, když postujete nějaký příspěvek, na urgentu v Motole, nebo když jste v helikoptéře?
Nevím, jestli vás tahle odpověď překvapí nebo ne, ale pro mě je největší adrenalin na Instagramu. Je tam velký společenský tlak, spousta interakcí, hodně se toho řeší. Možná je to i tím, že práce urgentního lékaře je pro mě přirozená, dělám ji automaticky a nemusím o ní tolik přemýšlet. A vlastně mě to naplňuje. Zatímco jak jste říkala, že jsem influencer, tak pokud ano, pak jsem influencer z donucení. Pořád se v tom ale necítím úplně jistě. Z těch tří oblastí, které jste zmínila, je to ta, kde si nejsem jistý, že bych to měl dělat.
Z donucení?
No jo, prostě do toho někdy spadnete a už se to s vámi veze.
A vy jste do toho spadl tím, že jste pomohl Nikol Leitgeb, jestli se nepletu? Už předtím jste měl nějaké sledující, ale tohle byl takový zlom, že?
Nechci si stěžovat. Všechno, co dělám, dělám rád. Není to tak, že by mě to obtěžovalo nebo zatěžovalo. Ale je pravda, že jsem zasahoval u jednoho hodně exponovaného případu, který byl známý, a nějak jsem se k tomu vyjádřil. Šlo o to, co dělat, když vám zapípá nebo zařve monitor dechu — a od té doby mi sledujících poměrně dost přibylo. Jsem zatím na takové dobré vlně.
Myslím, že za tím úspěchem stojí i ta prevenční témata. Ještě bych se vrátila k tomu adrenalinu. Když něco postujete, často mi přijde, že dáváte příběhy, které lidmi otřesou a upozorňují na důležité věci. Jak se rozhodujete, jaký příběh zveřejníte?
To je přesně ono, záchranka. Jsou to případy, o kterých se moc nemluví, nebo se o nich mluví tak nějak... nechci říct kulantně, ale možná přijatelněji. Já je tam dávám tak, jak to cítím. Rozhoduju se podle toho, co jsem zažil. Téměř vždy sdílím případy, u kterých jsem sám zasahoval, protože jedině tak dokážu zachytit tu atmosféru, co se tam skutečně dělo. A skoro vždy se snažím, aby to mělo nějaký preventivní účinek. Jako že dojde k nehodě nebo někdo zemře, to je samozřejmě špatně.
Ale pokud z toho nelze vzít žádné poučení, nepřijde mi smysluplné to zveřejňovat. Ve chvíli, kdy nemůžu říct: Pozor, tohle se vám může stát, udělejte to tak a tak, pak to ztrácí význam. Protože některým tragédiím zkrátka nejde zabránit. A to je obrovská smůla. A pak už mi přijde zbytečné se v tom vrtat.
Když jsem se ptala, co je větší adrenalin a co větší zodpovědnost z těch tří věcí?
Já si myslím, že ta doktorská práce je opravdu hodně zodpovědná. Každou službu máte v rukách něčí život a nechcete udělat chybu.
Jen jsem si představila, že třeba nedávno to nebylo jenom prevenční téma — komentoval jste případ pána, který je objektofil. To nebylo čistě prevenční, ale přišlo mi super, že se snažíte dělat i nějakou osvětu.
Já mám jednu takovou negativní vlastnost – říkám to, co si opravdu myslím.
To je negativní?
Někdy jo. Občas mám jiný úhel pohledu. Nebo pohled, který mně přijde v pořádku, ale většinová společnost ho třeba nesdílí. A to pak může působit kontroverzně. Ale pokud cítím zodpovědnost vůči někomu na Instagramu, tak jsou to rozhodně mladí lidé, studenti zdravotnických oborů. Protože vím z vlastní zkušenosti, že když jsem se sám vyvíjel v tomhle povolání, potřeboval jsem vzory. A potvrzuje se mi, že ti mladí ty vzory opravdu potřebují.
A těm bych nechtěl lhát nebo je zklamat. Chci, aby to, co tam říkám, byla skutečně pravda. A když popisuju medicínu a svůj obor, snažím se to dělat autenticky. I s tím, že to má svoje stinné stránky. Vůči většinové veřejnosti takovou zodpovědnost možná necítím. Ale vůči těmhle lidem, které to může profesně ovlivnit nebo motivovat, tak tam mi to přijde opravdu důležité.
Souhlasím, i z mého pohledu je to hrozně zajímavé a inspirativní. Jak vlastně balancujete tyhle tři, řekla bych, zaměstnání?
Myslím si, že Instagram je regulérní full-time job.
Jak se vám to daří vybalancovat?
Teď už docela dobře. Jsou ale období, kdy vás to na začátku opravdu hodně strhává a je to náročné. Já mám takovou trochu obsedantní potřebu odpovídat lidem včas, konstruktivně a slušně. A když máte třeba 500 nebo 1 000 sledujících, tak to jde. Někdo napíše, vy mu odpovíte, zabřednete do tématu a někomu třeba i pomůžete něco vyřešit. Teď jsem ale ve fázi, kdy těch zpráv chodí neuvěřitelné množství. A často jsou to sofistikovanější dotazy, nad kterými se musíte opravdu zamyslet a odpovědět tak, aby to mělo pro člověka smysl. A to už prostě jako jeden člověk nejde absolutně stíhat. A to mě trošku mrzí, nebo spíš trápí.
A jaké typy dotazů vám tam nejčastěji chodí?
Většinou zdravotní dotazy. Lidi se ptají na konkrétní zásahy zdravotnické záchranné služby, jestli proběhly správně, jestli se lékař zachoval, jak měl, jestli bych navrhl ještě nějaké vyšetření. Takže jsem vlastně takový doktor na telefonu, i když jsem na to sám.
Takže si s vámi lidé vlastně ověřují, jestli to, co zažili nebo slyšeli, odpovídá realitě. To je dost velká zodpovědnost. Jak se v tom cítíte?
Docela dobře. Zase to nechci přehánět nebo tomu dávat větší význam, než to má. Ale jo, já se v tom cítím dobře. Bohužel ale přijdou situace, kdy těm lidem nedokážete pomoct tak, jak by potřebovali. Oni od vás něco očekávají, ale vy to zákonitě nemůžete splnit. A to mě frustruje, protože bych rád vyhověl každému.
My jsme ten váš balanc řešili už ve chvíli, kdy jsme začali s Generali Českou pojišťovnou spolupracovat, což je super. Potkáváme se u prevenčních témat. Začali jsme aplikací Záchranka, kterou si už stáhly přes tři miliony lidí.
Neuvěřitelné.
Já tam mám vyplněný svůj profil a základní informace. Jak moc je to vlastně pro záchranáře užitečné, když si přivolám pomoc přes aplikaci?
Aplikace Záchranka byla ve svých začátcích nesmírně důležitá a opravdu pomohla velkému množství lidí, hlavně s lokalizací místa, kde se nacházejí. Dneska už každý chytrý telefon zvládne lokalizaci celkem přesně. Takže tahle funkce, podle mého názoru, trochu ustupuje do pozadí. Ale aplikace nabízí další benefity, které jsou teď mnohem víc využívané.
Ve chvíli, kdy voláte záchranku přes aplikaci, operátor ví, jak se jmenujete, kdy jste se narodila, co jste tam vyplnila. Třeba jestli máte nějaké alergie nebo chronická onemocnění. A také přesně ví, kde se nacházíte.
Dokonce ví i to, kolik vám zbývá procent baterie, což je extrémně důležité. Pokud vidí, že máte třeba jen 2 %, tak ten hovor strukturuje tak, aby se dozvěděl to nejdůležitější hned, protože počítá s tím, že se telefon brzy vypne.
Ta lokační funkce možná trochu ustupuje, ale aplikace je stále využívána i jinak. Například pokud operátor potřebuje vidět, co se děje na místě události. Může vám poslat odkaz a vy přes něj aktivujete videohovor. To je obrovsky přínosné třeba u dopravních nehod. Laik často nedokáže dobře posoudit závažnost zranění. Někdo křičí, a to vypadá dramaticky, ale neznamená to automaticky, že potřebuje vrtulník. Naopak, když je někdo v bezvědomí a sotva dýchá nebo nedýchá vůbec, tak potřebuje rychlou a intenzivní pomoc.
Je tam tedy i funkce videohovoru?
Přesně tak. A právě ten videohovor může zásadně pomoct. Operátor díky němu například pozná, jestli má zahájit resuscitaci. Když má člověk tzv. lapavé dýchání, může to vypadat, že dýchá, ale ve skutečnosti je to neefektivní a bez pomoci by nepřežil. Laik tohle téměř nikdy nepozná. Ale když to operátor vidí přes video, má jasno během pár vteřin a může okamžitě navést volajícího, co má dělat.
- Nechte se vtáhnout do dalšího povídání o tlaku záchranářské profese, ale i o zodpovědnosti, kterou dnes cítí vůči mladým lidem na Instagramu.